Závěr

Pokusíme se na závěr velmi stručně shrnout celé pojednání, ve kterém jsme si všimli nejhlavnějších vnitřních a vnějších faktorů působících na utváření novozákonní teologie; sledovali jsme přitom ani ne tak linii chronologickou, jako spíše logickou, tj. logiku souvislostí a vzájemných vazeb, které celý tento proces určovaly.

Zatímco teologie raného judaismu se vyznačovala spíše praxí odvozovanou z předpisů Tóry, základem novozákonní teologie je kerygma - vyprávění o tom, co se událo: v našem případě o vrcholném Božím spásném činu, uskutečněném v Kristově velikonočním tajemství. Na tuto zvěst má člověk dát svým vyznáním odpověď víry. život mladé církve, vzhledem k rychle se měnícím situacím, ovšem sám klade otázky, na které je třeba odpovědět: novozákonní autoři odpovídají jednak indikativem, rozvíjením teologického myšlení, jednak imperativem, směrnicemi, co je třeba dělat, jak reagovat na to, co se v církvi a s církví děje.

Církev je pokračovatelkou starozákonního Božího lidu, takže zkušenosti Izraele slouží i jí k orientaci; vždyť Bůh jedná s církví podobně jako jednal kdysi s Izraelem. Zcela novým výchozím bodem a současně základním hermeneutickým klíčem při četbě a interpretaci SZ je ovšem Kristus; ve světle jeho vykupitelského díla se správně chápe nejen minulost, ale směřuje se také k budoucnosti, která je dána parusií. S oddálením parusie dochází k deeschatologizaci čili eschaton začíná už teď; církev žije s vědomím, že její historie představuje poslední etapu dějin spásy.

Křesťanská odpověď víry je těsně spjata i se způsobem jednání, s praktickými životními postoji v morální sféře (sv. Pavel uvádí některé ryze křesťanské motivy) a s bohoslužbou, která spočívá na jediné dokonalé bohoslužbě jediného pravého velekněze Krista a má se dít v Duchu a v pravdě. Odtud, tedy z christologie, se rodí také eklesiologie čili vědomí církve o sobě samé, pojmenování své vlastní podstaty. A samozřejmě vyhraňující se postavení církve, jak vzhledem k židům, tak i vzhledem k pohanům, přináší s sebou nutnost definovat se vůči nim teologicky. Jelikož první bludné názory už někde začínají přerůstat v rozkol, musí církev zasáhnout, aby tyto omyly, pokud možno, zkorigovala, zhoubné elementy vyloučila a především pádnými argumenty podepřela a jasně vymezila pravou nauku.

Církev se ale nestaví vůči pozdní helénské kultuře, která ji obklopuje, pouze negativně, nýbrž přebírá mnohé její prvky, hlavně vyjadřovací, jazykové, aby jich použila jako nástrojů při formulaci svého poselství. Jestliže na jedné straně se církev pomalu začleňuje do tohoto světa, ve kterém je jí dáno žít a který má proměňovat, nezapomíná na druhé straně, že její pravý, trvalý domov je v nebi, kam putuje s touhou, a jejím cílem je dokonalé spojení s Kristem, které s nadějí očekává.

Obsah

Úvod
1. Raný Judaismus
2. Vyprávění - kerygma
3. Vyznání víry
4. Redakční práce svatopisců
5. Historie jako locus theologicus
6. Reinterpretace starého zákona
7. Křesťanská etika a liturgie
8. Autoreflexe církve
9. Teologická identita církve
10. Kulturní vlivy na jazyk křesťanského poselství
11. Očekávání parusie
Závěr

2 Mak 12,43-46; Řím 5,5-11

Komentář k 2 Mak 12,43-46: Ze starozákonního úryvku je zřejmá prospěšnost modliteb za mrtvé. V naší době máme výhodu: může být přinesena větší oběť, než novozákonní Eucharistie?