Svatost není ani tak výsledkem našeho výkonu, nýbrž plodem milosti, kterou člověk přijímá a na niž odpovídá. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

11. Očekávání parusie

křesťanská naděje poznamenávala všechny aspekty teologického myšlení prvotní církve

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Dostáváme se k poslednímu faktoru, který spolupůsobil při utváření novozákonní teologie: k naději na druhý příchod Páně. Jestliže mluvíme o tomto aspektu na posledním místě, pak rozhodně ne proto, že bychom mu přisuzovali nejmenší důležitost; naopak, je jisté, že křesťanská naděje jistým způsobem poznamenávala všechny aspekty teologického myšlení prvotní církve (Käsemann: Apokalyptika je matkou celé křesťanské teologie).

Naděje na splnění základního příslibu je nesporně dědictvím judaismu, jak biblického, tak i z doby rodícího se křesťanství. Veškeré starozákonní myšlení kromě toho, že zakládalo své jistoty na spásných Božích činech v minulosti, upínalo se s nemenší intenzitou také k budoucnosti, k rozhodujícímu Božímu zásahu, ať už ho spojovalo s nějakým prostředníkem či ne, pokládalo ho za historický či transcendentní, politický nebo duchovní. Představy o takovém zásahu, jakkoli diferencované, se v podstatě kryly s tím, co bychom mohli označit jako nastolení Boží vlády, ustavení Božího království. A právě na tuto naději, ovšem vlastním způsobem interpretovanou a vymezenou, navazuje Ježíš ve svém kázání, když ohlašuje blízkost Božího království. že jde spíše o svrchovanou Boží moc, která má zvítězit nad mocí smrti, nežli o nějaký prostor či teritorium, to vyplývá z Ježíšových kázání celkem jasně. Vzhledem k tomu, že Ježíš ale Boží království nikdy přímo nedefinuje, nýbrž pouze ukazuje jeho různé stránky, zejména jeho přijetí či odmítnutí ze strany člověka, existují různé názory na jeho časový rozměr: totiž zda ho klást výlučně do budoucnosti nebo naopak výlučně do přítomnosti, případně zaujmout pozici středu, která spojuje obojí. Interpretace, která se zdá být nejpřijatelnější, vidí v Božím království vykupitelský Boží čin, uskutečněný už velikonočními událostmi, ale směřující zároveň ke svému naplnění v parusii. Právě toto napětí představovalo hybnou sílu veškeré povelikonoční teologie.

Otázka, kterou vkládá Lukáš do úst apoštolům ve Sk 1,6: "Pane, obnovíš teď v Izraeli království?", ukazuje, že ani nejužší kruh kolem Ježíše se zcela neosvobodil od starých koncepcí. Na druhé straně ke konci Skutků říká Pavel, že je vězněn "kvůli naději Izraele" (28,20), která je v téže knize specifikována (23,6 a 24,15) jako naděje ve vzkříšení mrtvých. To znamená, že křesťanská naděje se nijak radikálně neliší od naděje Izraele, ale je spíše jejím vyhraněním a rozšířením. Rodí se současně se samotným křesťanstvím, jak dokládá např. archaický výraz maranatha nebo zmínka o soudu v kerygmatu nejstaršího novozákonního spisu 1 Sol 1,10, kerygmatu určeného pohanům, "kteří nemají naději" (1 Sol 4,13). Tato naděje tedy neodlišuje křesťany od židů, nýbrž od pohanů. Podstatnými prvky prvokřesťanského kázání v této souvislosti byly: vzkříšení mrtvých, Boží soud uskutečněný prostřednictvím vzkříšeného Krista, záchrana od Božího hněvu, který znamená odsouzení, příchod Páně ve slávě, kdy se ujme svých věrných, a ti budou už navždycky s ním.

Dnes je celkem všeobecně zastáván názor, že prvotní křesťanská komunita očekávala parusii jako časově velmi blízkou. Jak jsme viděli, odpovídající christologický model znázorňuje parusii jako víceméně bezprostředně následující po zmrtvýchvstání, aniž by nějak specifikoval Kristovu úlohu v přítomnosti. I když bylo toto téma později modifikováno, je v podstatě správné, protože zmrtvýchvstání a parusie tvoří jediný Boží spásný čin, byť časově rozdělený do dvou událostí.

V helenistické christologii už je přítomný úkol Kristův blíže charakterizován. Vysvětlení je dáno dvěma verši ze žalmů: "Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám" (žl 110) a tvrzením, že všechno podřídil pod nohy Syna člověka (žl 8 - Syn člověka tu není ve významu apokalyptickém jako v Dan 7, nýbrž je to nový Adam). V současné době toto ještě očividně nenastalo, protože zápas pokračuje: církev je pronásledována, existuje ještě zlo a smrt ještě kosí svoje oběti. Ale Kristovou úlohou v tomto čase je vést dál vítězný boj s těmito nepřáteli, dokud mu všichni nebudou bezvýhradně podrobeni (1 Kor 15,20-28), jako poslední mu bude podřízena smrt. Smrt v tomto smyslu ovšem neznamená jenom smrt biologickou, nýbrž má kosmický rozměr, představuje moc, která ničí stvoření a usiluje o zmaření Božího království, jde o panství satanovo. Proto známá pasáž řím 8,19-25, která popisuje, jak celé stvoření sténá a toužebně očekává konečné vykoupení, není pouhou metaforou, ale výrazem kosmické úlohy Krista, bojujícího zatím boj, který v budoucnu bude korunován absolutním vítězstvím. Kristus Kyrios tedy není nějakým statickým monarchou, ale vojevůdcem, který musí získat vítězným tažením celé své království, aby ho potom odevzdal Otci, až bude ve všem znovu nastolen řád, který byl původním záměrem Boha Stvořitele.

S pokračující deeschatologizací, vzhledem k citlivému vnímání historických událostí, parusie sice poněkud ustupuje z perspektivy, ale nikdy není eliminována. Vzkříšení mrtvých se zdůrazňuje i v Janově evangeliu (6,39.40.44.54) a zvláště v 2 Petr, kde se dává pádná odpověď těm, kdo parusii nebrali vážně a říkali, že k ní nikdy nedojde; autor tohoto nejmladšího novozákonního spisu tvrdí, že ten den přijde zcela jistě, i když u Boha je tisíc let jako jeden den (3,3-10). Zjevné únavě z čekání na parusii, která se stále nedostavuje, se tu čelí jednak poukazem na Boží trpělivost s lidmi, jednak poukazem na časová Boží měřítka, která jsou naprosto nesrovnatelná s našimi. Vcelku vzato tedy, přestože se pohled zaměřuje spíše na přítomnou úlohu Kristovu, tendence směrem k budoucnosti se nikdy úplně nevytrácí a naděje na konečné vítězství nepřestává christologii dále ovlivňovat. Kristus bude Kristem v plném smyslu toho slova, až dosáhne svého posledního triumfu. Christologie se tedy nedívá jenom zpátky na Kalvárii a na velikonoce, ale hledí také k obnově všech věcí (Sk 3,21) v závěru vykoupení.

Takto pojatá christologie má samozřejmě vliv také na antropologii čili na pojetí člověka, především v Pavlových listech. Jak už jsme několikrát konstatovali, pavlovský Kristus je Christus totus, kolektivní osobnost, tvořící jedno tělo s křesťany. Tito křesťané budou jednou soudit svět (1 Kor 6,2) a přijdou spolu s Kristem v okamžiku parusie (1 Sol 3,13). Ospravedlnění, kterého se člověku dostává na základě víry, není tedy jen věcí minulosti, která už se odehrála, nýbrž je také předmětem naděje: "My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí" (Gal 5,5). Zde se tedy zdá, jako by se víra vztahovala na Boží činy v minulosti a v přítomnosti, kdežto naděje se týká očekávání budoucích věcí, které zatím nevidíme (sr. řím 8,24n: "Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme"). Naproti tomu v 11. kap. listu židům je víra přímo ztotožněna s nadějí, protože všechny uvedené příklady víry se týkají budoucnosti v nebeském Jeruzalémě. Křesťanská antropologie tedy není statická v tom smyslu, že by pouze popisovala, co člověk, ať už vykoupený nebo nevykoupený, je, ale bere v úvahu také to, čím bude, až vítězný Kristus obnoví svět.

Tato perspektiva přirozeně podmiňuje také eklesiologii. Církev je sice přítomnou realitou, pokračováním Božího lidu staré smlouvy, ale je rovněž lidem putujícím, na cestě k nebeské vlasti (1 Kor 10,1-13). Myšlenka historické církve se ovšem mohla zrodit, teprve když s posunem parusie se začalo uvažovat o dlouhodobé existenci církve v dějinách. Takovou deeschatologizaci, která se proměňuje v historické vyprávění, představují Skutky apoštolů. Také myšlenka církve jako nevěsty Kristovy v Ef 5 zahrnuje v sobě tendenci k budoucnosti, později jasně vyjádřenou obrazem nevěsty, která je vystrojena a připravena vyjít vstříc svému ženichovi ve Zj 19,6-9.

Právě v Janově Apokalypse dosahuje napětí mezi přítomností a budoucností určité rovnováhy. Prorocká kniha, která uzavírá NZ, nemluví v prvé řadě o posledním čase světa, nýbrž mluví o církvi v jistých, časově i geograficky vymezených situacích. Ovšem to, co autor říká té konkrétní komunitě, je zároveň klíčem k interpretaci všech budoucích událostí církve kdekoli na světě; církve, která dosáhne pokoje až v nebeském Jeruzalémě po porážce satana a smrti. Křesťan nemá nic očekávat od tohoto světa, ale tím, že mísí svou krev s krví Kristovou, nad světem vítězí. To, co církev v jejím současném utrpení a krvavém zápase posiluje a naplňuje útěchou, je právě tato neotřesitelná naděje, vyjádřená posledními slovy NZ: "Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20).

Konečně, naděje je také duší křesťanské etiky. Jestliže v této souvislosti mluvíme o tzv. Interimsethik, není to ve smyslu nějakého relativismu etických principů, nýbrž jde o etiku, podstatně určovanou jak tím, co už pro nás Bůh udělal, tak tím, co pro nás ještě udělá. Viděli jsme v přehledu etických motivací Pavlových toto rozpětí od minulých událostí v dějinách Izraele až po eschatologické důvody, které ovlivňují jednání křesťana z budoucnosti. Právě Boží soud na konci dějin, při němž bude rozhodujícím kritériem odpověď člověka na Boží spásný čin, odlišuje křesťanské jednání od filozofické etiky řeků a v jistém smyslu i od etiky judaistické, založené hlavně na předpisech rituální čistoty a s poměrně slabou eschatologickou tendencí.

Z toho, co jsme řekli, vyplývá, že linie novozákonního teologického myšlení je výsledkem napětí mezi tím, co už je tady, a tím, co teprve má nastat. Janova Apokalypsa to vyjadřuje definicí Boha jako toho, který je, který byl a který přijde (Zj 1,8). "Bytí" v biblickém myšlení znamená zjevení moci; parusie tedy není jen statická nebo prostorová přítomnost, nýbrž příchod s mocí, která učiní konec pocitu Boží nepřítomnosti ve světě, jehož vládcem je satan a hlavním nástrojem vlády smrt (1 Kor 15,54-56). Vyhnáním člověka ze zahrady, o kterém mluví kniha Genesis, začíná stav, který podle lidského zdání je nepřítomností Boha v dění tohoto světa, ale pro toho, kdo věří, je víra spolehnutím se na to, v co doufáme, jistotou o tom, co nevidíme (sr. žid 11,1). Napětí a dialog mezi zatemněným rozumem a světlem doufající víry v tomto smyslu je hybnou silou teologie.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Gn 18,1-10a; Žalm 15; Kol 1,24-28
Lk 10,38-42

V nadsázce by se dali lidé rozdělit na Marty a Marie – ty, kteří se pro samou pomoc druhým nikdy nezastaví, a sami tak místo života živoří, a ty, kteří rozvíjejí krásný život, ale bezohledně přehlížejí nouzi jiných. Ježíš odkazuje na Mariinu volbu, ale nezapomeňme, že svoji výtku říká Martě, nikoli Marii! Úryvek nemluví o tom, co řekl Marii. Je však stále aktuální výzvou: Opravdu svět, naše rodina, blízcí… potřebují tolik naší námahy, péče a starostí, že nemáme vůbec čas zastavit se a naslouchat Bohu? A co by Ježíš řekl Marii?

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2019) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. (odkaz...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2019) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"
(17. 7. 2019) Při hledání odpovědi na otázku, zda je svatost opravdu pro každého, jsme zašli za salesiánem Liborem Všetulou, který má...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2019) z kláštera Compiègne u Paříže

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život
(15. 7. 2019) Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech...

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2019) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka
(10. 7. 2019) Základem knížky je devět promluv papeže Františka věnovaných křtu a biřmování. Autor k nim připojuje svoji úvahu,...

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2019) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2019) svátek 5.7.