Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

04. Redakční práce svatopisců

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Konceptualizace obsažená v prvotních kerygmatických výpovědích i ve vyznáních víry se potom dále rozvíjí a nabývá nových forem redakční prací těch, kdo toto myšlenkové jádro promýšlejí a zpracovávají, aby vystihovalo nové situace, v nichž se mladá křesťanská víra ocitá. Tak se v celcích novozákonních spisů, v jednotlivých perikopách i výrazech projevují záměry, které jsou dokladem už pokročilejšího stadia vývoje novozákonní teologie. Můžeme si tu přirozeně všimnout jen několika málo příkladů.

Markovo evangelium se hned na začátku označuje za evangelium Ježíše Krista, Syna Božího. Ježíš sám ale v celém evangeliu tuto svou identitu skrývá, nechce, aby se o ní mezi lidmi mluvilo, i když jeho mocné činy o ní jasně svědčí. Jde o tzv. mesiánské tajemství, typický rys právě markovské Ježíšovy podoby. Evangelium má dva vrcholné body a v obojím případě jsou to vyznání lidí o Ježíšovi. První vrchol najdeme přesně v polovině knihy, v 8,29, kde Petr za ostatní učedníky vyznává: "Ty jsi Mesiáš". Ježíš ale nejenže jim přikazuje, aby to o něm nikomu neříkali, nýbrž začíná mluvit o svém budoucím utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Celá druhá polovina evangelia je pak ve znamení těchto velikonočních událostí. Ježíš v Markově podání zcela zřejmě nechce být pro své mocné činy pokládán za jakéhosi helénistického nadčlověka, theios anér, k čemuž by právě zmíněný titul mohl mylně svádět, a proto jej koriguje teologií kříže. Poté, co Ježíš sám jasně zjevuje svou identitu před veleradou, která ho odsuzuje na smrt, a poté, co k této smrti na kříži opravdu dojde, vyznává římský setník: "Ten člověk byl opravdu Boží Syn" (Mk 15,39). Teprve tehdy, kdy už nemůže být nejmenší pochyby o tom, jak je třeba Ježíšovu identitu správně chápat, přichází druhý vrchol evangelia, který je doplněním prvního, a spolu s ním dává dohromady titul uvedený v nadpisu: Ježíš Kristus, Syn Boží.

Pro Matoušovo a částečně i Lukášovo evangelium je charakteristické, že představují Ježíše jako nového Mojžíše, stěžejní postavu SZ. Matouš rozvržením své knihy do pěti oddílů podle hlavních Ježíšových řečí (kap. 5-7; 10; 13; 18; 24-25) navozuje představu Pentateuchu a Ježíšovo horské kázání je výmluvnou paralelou k vyhlášení Zákona na hoře Sinaj. Lukáš ukazuje Ježíše jako vůdce nového exodu, o němž Pán mluví s Mojžíšem a Eliášem při svém proměnění na hoře (Lk 9,30n); zároveň je to i výmluvný poukaz na skutečnost, že Zákon a Proroci svědčí o Ježíšovi (sr. Lk 24,44).

Pokud jde o dílčí perikopy, jako příklad redakční práce evangelistů může sloužit podobenství o svatební hostině v Mt 22,1-14. K původnímu příběhu o odmítnutém pozvání (který vypovídal o postoji židů k Boží nabídce spásy v Ježíšovi) byly připojeny fragmenty dvou dalších podobenství a zakomponovány v jeden organický celek; jednak příběh o pozvání dalších lidí, kteří původně byli mimo (je více méně zřejmé, že se tím míní pohané a za zničením města původních pozvaných se skrývá dobytí Jeruzaléma římany v r. 70), jednak epizoda s hostem, který nebyl oblečen do svatebních šatů (upozornění pro prvotní církev z pohanů, že pozvání sice patří všem, ale zahrnuje také určité předpoklady, které ne všichni splňují). Podobenství ve své výsledné podobě tedy odráží nejen události Ježíšovy doby, ale je také ohlasem událostí pozdějších, nebo, literárně vzato, zachycuje jak přímo Ježíšova slova, tak i zlomky prvokřesťanských kázání v autentickém Ježíšově duchu.

Řekli jsme si, že vyznání víry představují pojmovou krystalizaci zkušenosti těch, kdo uvěřili v Krista. Rozvíjejí se pomocí různých modelů a schémat vypůjčených jak ze SZ, tak i z judaismu a helénismu té doby. Všimněme si trochu blíže christologických titulů, o kterých už byla řeč.

V teologickém vývoji těchto titulů lze rozeznat tři stupně, které by se daly blíže charakterizovat jako tři christologická schémata. Je to zaprvé schéma, které se někdy označuje jako palestinské: obsahuje Ježíšův život, jeho oslavení a parusii, která se očekávala velmi brzy. Tento stupeň christologie reprezentuje zřejmě aramejský výraz mar, známý z aklamace Maranatha! (Pane, přijď!); byl to výraz, který se ovšem asi jen zřídka vztahoval na Boha (doklad bychom našli v jednom targumu ke knize Job).

Druhé schéma bychom mohli nazvat schématem židovsko-helénistickým: Ježíš je oslaveným Pánem, vládcem světa, poslaným od Otce, jeho druhý příchod se oddaluje do doby neurčité. Charakteristickým titulem pro tento stupeň je tedy titul Kyrios. Ačkoli výraz Kyrios byl vcelku přesným překladem aramejského mar, historický i teologický kontext tohoto řeckého slova byl mnohem bohatší. Pohané jím označovali zbožšťované helénistické vládce, kdežto LXX ho používá o Bohu Izraele. Když byl tímto titulem, vzatým ze žl 110, označen zmrtvýchvstalý Ježíš, znamenalo to významné rozšíření obzoru chápání Ježíšovy osoby a současně i vhodné pojmenování jeho mocného působení v církvi (řec. exousia).

Konečně třetí christologické schéma (které by bylo možno nazvat pohanokřesťanským, protože stejně jako obě předchozí schémata se objevuje v dotyčném prostředí), hovoří výslovně o Ježíšově božské preexistenci. Terminologie, kterou se tato preexistence vyjadřuje, připomíná výrazivo sapienciálních knih SZ, hlavně knihy Moudrosti (7. kap.) a Přísloví (8. kap.). Kristus ovšem není ztotožněn s moudrostí, v těchto starozákonních knihách ostatně šlo spíše o personifikaci jako stylistický prostředek, kdežto v NZ jde o skutečnou božskou Osobu; v každém případě ale tyto pozdní starozákonní knihy poskytly vhodný výrazový nástroj.

Příklady tohoto stupně christologie najdeme v některých hymnech u sv. Pavla, zejména ve Flp 2 a v Kol 1. Není vyloučeno, že tyto hymny byly původně vysloveny při tzv. glosolalii a potom přetlumočeny do srozumitelného jazyka, ovšem ne jako básnická metafora, nýbrž jako vyznání víry pronesená pod vlivem Božího Ducha. Současně také představují polemiku s odchylnými názory na Krista (Flp reaguje zřejmě na despekt, s jakým se pohané dívali na bláznovství kříže, Kol zase na gnostické ztotožňování Krista se stvořenou bytostí rovnou andělům).

Kdybychom měli tento třetí stupeň zjednodušeně charakterizovat v logické návaznosti na stupeň předchozí, mohli bychom říci, že se zde odehrává myšlenkový posun od moci (exousia), která zcela zřetelně přesahuje moc proroků, lidí Bohem poslaných, k božské podstatě (ousia), z níž Ježíšova moc nutně pramení. Právě v této linii pak pokračují christologické koncily prvních staletí, když definují objektivní skutečnosti, v něž věříme.

K uvedeným třem schématům jednu připomínku: ne vždycky se tento logický vývoj christologického chápání kryje s chronologickým postupem - např. hymnus ve Flp, vzniklý pravděpodobně koncem 50. nebo začátkem 60. let dokládá už rozvinutou christologii, kdežto synoptická evangelia, např. Lk, datovaný zhruba do 80. let, představuje ještě stupeň nižší; (samozřejmě ovšem fakt, že se o Ježíšově preexistenci nemluví výslovně, vůbec neznamená, že se třeba nepředpokládala implicitně). Chci jen upozornit na to, že pracujeme-li s určitými schématy, která nutně představují značné zjednodušení, neměli bychom zapomínat na realitu, která vždycky, tedy i v tomto případě, schémata přesahuje.

Podobně je tomu i s pojmovými modely, vzatými ze SZ, kterých se v NZ objevuje celá řada a které slouží jako vhodné výrazové nástroje, vystihující Kristovu osobu v jejích různých aspektech a přitom nevtěsnávající Krista do žádné z těchto kategorií (kupř. trpící Boží služebník, syn, ale také Pán Davidův, Pastýř Izraele v Jan 10, ženich i obětovaný Beránek v Jan a Zj).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• 01. Raný judaismus
• 02. Vyprávění - kerygma
• 03. Vyznání víry
• 05. Historie jako locus theologicus
• 06. Reinterpretace Starého zákona
• 07. Křesťanská etika a liturgie
• 08. Autoreflexe církve
• 09. Teologická identita církve
• 10. Kulturní vlivy na jazyk křesťanského poselství
• 11. Očekávání parusie
• Závěr