1. kapitola o zjevení; Ježíš zjevující Otce

z knihy Průřez encyklikou Fides et Ratio

Každá reflexe církve vyrůstá z přesvědčení být pečovatelkou poselství, jehož původ je v samém Bohu, aniž by člověku byl něco takového dlužen. Nauka 1. vatikánského sněmu učí, že pravda filozofická a pravda zjevení, jejichž princip i předmět jsou odlišné, se spolu nesmísí a jedna druhou nečiní zbytečnou. Na to navazuje 2. vat. sněm v Dei verbum 2, když mluví o zjevujícím Ježíši a dějinách spásy. Křesťanství totiž přiznává základní význam času jako místu stvoření, vykoupení a zásluhou vtělení, kterým Bůh jednou provždy předal lidem pravdu o člověku, i místu předjímky budoucího dovršení.

Pravda, projevená v Kristově poselství, není uzavřena v úzkém teritoriálním a kulturním rámci; všichni tím mají přístup kOtci. Kde jinde by mohl člověk hledat odpověď na tak dramatické otázky, jako je otázka bolesti, utrpení nevinných a smrti?

(Rozum před tajemstvím) Ježíš sice zpřístupňuje Otce, ale zjevení je podnes čímsi tajemným, dostupným pouze víře, která je podle jedné ze základních pravd křesťanství poslušnou odpovědí Bohu. Jejím předpokladem je poznání, že Bůh jako původce poselství je garantem jeho pravdivosti, proto má jeho zvěst nárok na víru. Jestliže rozum a vůle dosahují aktem víry vrchol svých duchovních možností, a tak je naplno žita lidská svoboda, znamená to, že svoboda se neuskutečňuje v rozhodnutích proti Bohu. Jak by mohlo být viděno zdráhání otevřít se tomu, co umožňuje sebeuskutečnění, jako věrohodné užití svobody? V aktu víry dospívá svoboda k jistotě pravdy a rozhoduje se v ní žít.

Rozumu pomáhají znamení obsažená ve zjevení. Dovolují mu probádávat obsah tajemství vlastními prostředky, na které je oprávněně hrdý. Jsou však také vybídnutím jít nad úroveň znamení, a tak chápat jejich služebnou roli. Dokument upozorňuje na eucharistii, vyznačující se jednotou skutečnosti, která je dostupná smyslům, a významu, který je dostupný víře. Nic jiného neomezuje rozum v jeho probádávání tajemství než lidská konečnost vůči nekonečnosti Boží, naopak zjevení je stálou pobídkou pokračovat v rozumovém úsilí (Anselm, Deut, Augustin).

Shrnutí: Zjevení není vrcholný produkt lidského ducha, ale dar, který netlumí rozum, avšak podněcuje jej, právě tak jako nabídka víry podněcuje svobodu.