Obsah

z knihy Průřez encyklikou Fides et Ratio

1. Forma dokumentu: encyklika

2. Datováno: 14.9.1998

3. Cíl dokumentu: Pojednat o pravdě jako jednom ze základních filozofických námětů v klimatu, vyznačujícím se tendencí ke skepsi. Cílem úvahy, ve které papež oslovuje biskupy jako služebníky božské a katolické pravdy, je obnovit důvěru v poznávací schopnosti člověka jako předpoklad pro jasnou orientaci v životě.

4. Osnova:

Úvod: Poznej sebe samého

Teze: Filozofickou otázkou smyslu člověka se zabývají všechny kultury. Moderní filozofie prohloubila pohled na člověka, ale zkrátila jeho schopnost poznávat pravdu. Do této situace přichází církev s poselstvím Ježíše Krista.

1. kapitola: Odhalení Boží moudrosti (Ježíš zjevující Otce; Rozum před tajemstvím)

Teze: Zjevení není vrcholný produkt lidského ducha, ale dar, který netlumí rozum, avšak podněcuje jej, právě tak jako nabídka víry podněcuje svobodu.

2. kapitola: Credo ut intelligam (Moudrost ví všechno a rozumí všemu, Moudr 9,11; Získej moudrost, získej rozumnost, Přísl 4,5)

Teze: K plnému úspěchu rozumového hledání smyslu, jak o něj usiluje filozofie, potřebuje člověk pomoc víry, což je zvláště patrné na kříži.

3. kapitola: Intelligo ut credam (Na cestě hledání pravdy; Různé podoby pravdy člověka)

Teze: V člověku jsou dvě silné tendence: hledat a nalézat pravdu a člověka, kterému by se hledající mohl svěřit. Oboje otvírá cestu k víře.

4. kapitola: Vztah víry a rozumu (Významné kroky setkání víry srozumem; Zůstávající novost myšlení sv. Tomáše Aquinského; Drama odloučení víry a rozumu)

Teze: Vztah víry k rozumu prodělal v kulturních dějinách hluboké proměny. Od počáteční nedůvěry víry k filozofii přes ocenění vztahu obou k dosažení harmonie pokračoval vývoj postupným odcizováním rozumu až k nepřátelství vůči víře k škodě obou forem poznání.

5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu v oblasti filozofie (Schopnost úsudku učitelského úřadu jako služba pravdě; Zájem církve o filozofii)

Téze: Studium filozofie je podstatný prvek v osnově studia teologie.

6. kapitola: Vzájemné působení teologie a filozofie (Věda víry a požadavky filozofického rozumu; Různá filozofická stanoviska)

Teze: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei (naslouchání a porozumění víře) poskytuje filozofie důležitou službu.

7. kapitola: Aktuální požadavky a úkoly (Nepominutelné požadavky Božího slova; Aktuální úkoly pro teologii)

Teze: Člověk je schopen poznávat, že skutečnost a pravda překračují to, co je faktické a empirické.

Závěr

Rozsah: Text má 108 bodů. Poznámkový aparát má 132 bodů.

5. Obsah:

(Úvod) Rozum a víra jsou jako dvě křídla, pomocí kterých se lidský duch pozvedá k úvahám o pravdě. Bažení po ní vložil do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že Ho poznává a miluje, dospěl také k plné pravdě o sobě samém, čili člověk poznává sebe jen "přes" Boha (Ex, Ž, Jan). V průběhu poznávání se stále naléhavěji vynořuje otázka smyslu všeho, i člověka. Co poznáváme, se tím stává součástí našeho života. Otázky, v kterých se hledání smyslu artikuluje, znějí: Kdo jsem? Odkud přicházím a kam jdu? Proč existuje zlo? Co bude po smrti?

Tyto otázky obsahují nejen svatá písma Izraele, ale - to je řečeno s ohledem na současný interreligiózní rozhovor - také Védy, Avesta, Konfucius, Lao-tse, zvěstování Tirthankary a Buddha, právě tak jako Homér, Euripides, Sofoklés, Platon a Aristoteles. Na nalézání odpovědi se podílí i církev, zvěstující od velikonočního rána jako poutnice po široširém světě, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. Mezi různými službami, které církev dokáže lidstvu nabídnout, má zcela zvláštní postavení její služba pravdě. Dosažená pravda je ovšem vždy pouze jedna etapa na cestě k plné pravdě, která bude odhalena v posledním Božím zjevení (1Kor 13,12).

Text pokračuje vysokým oceněním filozofie jako jednoho z nejvznešenějších úkolů lidstva a konstatuje, že žasnutí na stvořením je nutnou podmínkou existence člověka jako osoby. Předložení myslitelských systémů v průběhu dějin vedlo vždy k pokušení ztotožnit některý z nich afilozofickým myšlením vůbec. Místo toho je však možno nalézt vzdor proměnám času společné jádro rozmanitých filozofických poznatků na způsob jakéhosi duchovního dědictví lidstva, kam patří princip kontradikce, finality, kauzality a pojetí osoby jako bytosti schopné poznávat Boha, pravdu a dobro. Proto vidí církev ve filozofii nutnou pomoc při zvěstování evangelia.

O zásluhách moderní filozofie, zejména na poli prohlubujícího se pohledu na člověka, nelze pochybovat. Zdá se však, že zapomněla, že člověk je povolán obrátit se k pravdě, která jej překračuje. Zanedbala otázku bytí a zdůraznila hranice a podmíněnost poznatelnosti pravdy. Plodem toho je agnosticizmus a relativizmus, ústící do všeobecného skepticizmu. Legitimní pluralita myšlenkových pozicí byla zaměněna za indiferentní pluralizmus s domněnkou, že všechny směry jsou stejnocenné. Také některé postoje Orientu upírají pravdě exkluzivní charakter domněnkou, že se ukazuje i ve vzájemně si odporujících učeních. Vše je redukováno na mínění. Tomu je třeba čelit, a o to se snaží předložený dokument.

Shrnutí: Filozofickou otázkou smyslu člověka se zabývají všechny kultury. Moderní filozofie prohloubila pohled na člověka, ale zkrátila jeho schopnost poznávat pravdu. Do této situace přichází církev s poselstvím Ježíše Krista.