Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

10. Kulturní vlivy na jazyk křesťanského poselství

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Kerygma a didaché jsou skutečnosti, které jsou těsně svázány s otázkou jazyka, tedy skutečnosti linguistické. Vypravují o událostech resp. zkušenostech, které nejdříve krystalizují v pojmech a které je pak třeba převést do určité formy řeči, dát jim souvislou, buď ústní nebo písemnou jazykovou podobu. Vtělení do jazyka v sobě ovšem zahrnuje nezanedbatelný kulturní aspekt. Biblické poselství se zrodilo v převážně semitském prostředí a potom bylo přeneseno do prostředí helenistického. Nejde tu přitom jen o samotný jazyk, ve kterém je toto poselství formulováno, nýbrž v širším smyslu o různé projevy té které kultury. Kdyby byl Kristus žil v číně, NZ by, co se týče způsobů vyjadřování, vypadal úplně jinak, i když by si uchoval stejnou podstatu. V této úvaze nám tedy půjde o stručný přehled linguisticko-kulturních faktorů, které dávají centrálnímu křesťanskému poselství jeho charakteristickou barvu.

První křesťané, kteří vesměs pocházeli ze židovství, pochopitelně nedokázali svou novou, převratnou zkušenost vyjádřit jinak nežli tradiční náboženskou řečí Izraele, ovšem postupně rozšiřovanou a modifikovanou tak, aby byla schopna pojmout právě to nové, co v dějinách Izraele nemělo obdoby, rozměr, který přesahoval všechny dosavadní kategorie.

Tento jazyk byl tedy v prvé řadě jazykem Písma, hebrejské bible. Kromě něj ale v tehdejším židovstvu existovaly další kulturní okruhy, které také měly svůj jazyk, své typické vyjadřovací formy, např. prostředí sektářské, ať už farizejské nebo esénské. Mimo Palestinu, v diaspoře, byla biblickým jazykem řečtina LXX, která vyrostla z určité svébytné tradice a vydala potom další plody v intertestamentární, apokryfní literatuře. V NZ nacházíme obraty, které jsou výrazem všech těchto jazykových a kulturních okruhů, ovšem musíme si uvědomit, že stejné výrazy neoznačují vždycky nutně stejné pojmy nebo zkušenosti. K těmto židovským okruhům potom přistupuje ještě svérázná řeč pocházející ze sociálního a kulturního světa pohanských řeků.

Mluvili jsme už o reinterpretaci SZ v NZ. Svatopisci chtěli ukázat kontinuitu mezi příslibem a naplněním, mezi Božím jednáním v dějinách vyvoleného národa a novým činem spásy v Ježíšovi. Pokud jde o jazyk, tedy o slova a pojmy, ty slouží jako prostředek, jako nástroj pro sdělení nových zkušeností; takže jejich kapacita, jejich významový rozsah, se musí někdy dost rozšířit, aby obsáhly křesťanské teologické koncepce. Takové pojmy, jako je "pokoj" nebo "spása", mají různé významy ve Starém a v Novém zákoně. Jazyk se ovšem neomezuje jenom na jednotlivá slova, čili není to jen otázka lexikální, nýbrž otázka celých sémantických oblastí, celých výrazových kategorií, které teď vypovídají o christologické události; např. nová eschatologie používá k vyjádření často termínů převzatých ze staré, ale znamená oproti ní mnohem víc. Na druhé straně tam, kde se obojí pojetí kryje, biblický náboženský jazyk zůstává totožný.

Prototypem náboženského jazyka v židovské diaspoře byla řečtina LXX. Překlad takového díla, jako je bible, tedy díla prodchnutého jedinečnou vírou Izraele, do jiného jazyka, se značně odlišnými náboženskými, sociálními a etickými předpoklady, vyžadoval nutně přizpůsobení terminologie, která měla své specifické pozadí v řeckém profánním a kultovním světě, k ideovému světu úplně jinému. šlo prostě o převedení výraziva spolu s mentalitou a cítěním, které ho utvářely, z jedné kulturní oblasti do druhé. Stačí jmenovat kupř. slovo alétheia: zatímco v řecké kultuře znamenalo objektivní shodu poznání se skutečností, pro židy odpovídající hebrejský pojem emet představoval spíše věrnost, mravní kvalitu toho, kdo drží slovo; a jestliže vedeme tuto linii dál do NZ, dostáváme se k Ježíšově výpovědi: "Já jsem pravda" (Jan 14,6). Hebrejské slovo ehjé (jsem: sr. Ex 3,14) mělo spíše funkční zabarvení, tzn. vyjadřovalo aktivní Boží přítomnost, jeho iniciativu ve prospěch ohroženého národa. řecký pojem ho ón (jsoucí) v LXX přinesl s sebou ontologický rozměr tohoto pojmu; a NZ jako by obojí spojoval, když vztahuje (pro židy neslýchaná věc!) tuto eminentně Bohu náležející výpověď na Krista a vkládá mu ji do úst (sr. 7krát se opakující formule egó eimi u Jana a zcela evidentní narážka na Ex 3,14 v Jan 8,58).

Když chtějí novozákonní autoři vyjádřit tajemství Kristovy osoby, navazují na jazykové prostředky sapienciálních knih SZ, zvláště knihy Moudrosti, a také na myšlenky některých význačných autorů z diaspory, zvláště Filóna Alexandrijského. Příbuznost s touto ideovou linií najdeme v Kol 1 a v pojmu Logos z prologu Janova evangelia. Ovšem je třeba zdůraznit také rozdíl - Moudrost ve SZ vystupuje jako Boží stvoření, Logos u Filóna není přímo osobou: obě místa v NZ ale mluví o Kristu jako o nestvořené Osobě, která má božskou podstatu, čili dospívají k absolutnímu vrcholu, k nejzazšímu bodu významové sféry těchto pojmů.

Škola srovnávacích dějin náboženství na začátku tohoto století viděla v křesťanství eklektický náboženský směr - jakousi směs, která vznikla spojením mýtických prvků, mysterijních kultů, gnosticismu, apokalyptiky a judaismu, a která vtiskla Ježíšovi z Nazareta jeho výslednou podobu. Tento názor, ostatně už dávno opuštěný, znamená zcela zaměnit jazyk, který pouze slouží k vyjádření určité svébytné reality a který může čerpat výrazové prostředky z různých, třeba i nesourodých zdrojů, za beztvarou snůšku fragmentů různých náboženských, filosofických a sociálních proudů, které jakoukoli svébytnost postrádají. Nemůžeme se divit, že v NZ najdeme výrazy používané jako technické termíny v jiných náboženstvích: pojem pléróma v Ef a v gnostických soustavách vyjadřuje ovšem dvě diametrálně odlišné skutečnosti, patřící ke dvěma různým náboženským světům; podobně věta: "jak to viděl při svém zasvěcování" (Kol 2,18), obsahuje termín z oblasti mysterijních kultů. Vyvozovat z takových zmínek, že křesťanství prostě importovalo a osvojilo si myšlenky a obřady z těchto náboženských sfér, znamená zcela překračovat hranice toho, co je evidentní. I z psychologického hlediska, odpor, jaký měli židé vůči všemu, co bylo spjato s pohanstvím a co zavánělo synkretismem, by Pavlovi nedovolil udělat podobný kompromis, který by ohrozil ryzost kerygmatu.

Na druhé straně si křesťané bez skrupulí pomáhali sociální terminologií pro vyjádření některých stěžejních skutečností své víry. Např. výraz parousia v pohanském řeckém světě znamenal návštěvu vladaře, apolythrosis bylo propuštění otroků; v křesťanství označovala tato slova příchod Krista jako svrchovaného vládce světa na konci času a vykoupení, které nám získal svou smrtí na kříži. Samozřejmě, že takovéto způsoby vyjadřování nebyly bez nebezpečí, že je někdo pochopí mylně a mylně je bude dále interpretovat. Už tehdy platilo: Quidquid recipitur ad modum recipientis recipitur, a to, co říká autor 2. listu Petrova o lidech, překrucujících ke své škodě některá místa v Pavlových listech, se dá vztáhnout na veškerou tehdejší evangelizaci. Tímto způsobem zřejmě také vznikaly hereze.

Je totiž známo, že jak v judaismu, tak i v křesťanství nebyli jen samí stoprocentní věřící, ale že na obou stranách existovalo také mnoho těch, kdo věřili jen napůl, nebyli ve své víře utvrzeni, a také jistě celá řada těch, kdo vycházeli původně z jiné náboženské orientace a s novou vírou se po svém obrácení dostatečně neztotožnili. Takoví lidé zabudovávali do své pochybné náboženské perspektivy některé křesťanské prvky, které třeba náhodně pochytili od křesťanských kazatelů, a tak přispívali k šíření různých synkretistických směrů. Těmito okolnostmi lze s velkou pravděpodobností vysvětlit i zrod a rozmach gnosticismu.

V každém případě nás nemůže udivit, že ani opravdoví věřící nechápali vždycky řeč křesťanských kazatelů v jejím pravém smyslu, nýbrž interpretovali ji podle svých vlastních myšlenkových schémat. Jestliže tato schémata byla dostatečně pevná, pak se nedorozumění snadno měnila v omyly, které, pokud byly více či méně přijatelné, působily vznik nových teologických interpretací nebo škol v rámci křesťanství. Tento proces byl ostatně usnadněn i užíváním nových literárních druhů, nových alespoň pro mnohé posluchače.

Literární druhy tvoří integrální součást řeči v každém kulturním prostředí. Autoři NZ zdědili, používali a dále rozvíjeli především literární druhy starozákonní. Ježíš sám užíval takových literárních druhů, ať už z oblasti sapienciální, prorocké nebo apokalyptické. Jeho první posluchači k nim nepotřebovali žádné zvláštní vysvětlení, protože tyto literární druhy byly součástí jejich vlastní řeči a chápat takový výrok způsobem, který přesně odpovídal jeho druhu, bylo pro ně tak přirozené, jako pro nás pochopit současnou lyrickou báseň nebo historický román. Možná, že o něco obtížnější už byly tyto literární druhy pro řecké čtenáře, ačkoliv i ti měli vzhledem k velké kulturní provázanosti podobný myšlenkový obzor a vyjadřovací prostředky.

Nový zákon ovšem musel pro hlásání nového poselství vyvinout také nové, nebo alespoň do jisté míry modifikované literární druhy. Jedním z nich je evangelium. Ačkoli má některé biografické rysy jako životopisy tehdejších hrdinů, jeho vyprávěcí linie není samoúčelná, nýbrž slouží kerygmatu. Dopis byl literárním druhem velmi rozšířeným v helenistickém prostředí, ale ve SZ se s ním téměř nesetkáme. Pavel použil ve velké míře právě helenistické dopisové formy k vyjádření svých myšlenek, přičemž tuto formu uzpůsobil, aby byla schopna pojmout křesťanské poselství. Také literární druh Skutků, který obsahuje řadu drobnějších forem, jako jsou kázání, vyprávění o zázracích, kontroverzní dialogy, modlitby apod., byl vytvořen Lukášem. Každý z těchto literárních druhů měl svou vlastní pravdu, a pokud měl být správně pochopen, bylo třeba interpretovat ho se zřetelem k jeho specifické literární formě. To je ostatně důležitá zásada, kterou bychom se při výkladu novozákonních literárních druhů měli držet i dnes, kdy jejich význam pro autentickou exegezi znovu plně oceňujeme.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…