Plníme své poslání a žijeme smysluplný život, když zhodnocujeme to, co vytvořili ti, kdo tu byli před námi, - archív citátů

Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

6. Tělesné ztvárnění milosti

z knihy Dary ducha Ježíšova II

2.5. Tělesné ztvárnění milosti

Pro Pavla není nově získaná vnitřní svoboda teoretickým poznatkem nebo teologickým požadavkem, nýbrž zase jen výrazem toho, jak on zakusil milost. Můžeme si to asi sotva reálně představit, když říká, že v Kristu "tělesně přebývá všechna plnost božství", že v Kristu jsme i my "dosáhli plnosti" a on je tak naší "hlavou" (Ko 2, 9 - 12).





2.5.1. Pavel: Denní vzkříšení těla

"Duch, který v nás přebývá", je té povahy, že naše tělo více a více přetváří "od slávy ke slávě" - od milujícího života k životu duchovnímu (srov. Ř 8, 11; 2 K 3, 18). Jestliže jsme s ním již byli vzkříšeni, musí to být život, který již zahrnuje tělo, jinak by slovo "vzkříšení" bylo matoucí (Ef 2, 5n; Ko 2, 12n); neboť čistě duševní proměnění není vlastně žádné "vzkříšení", protože k tomuto pojmu nutně náleží tělesná složka.

Západní teologie se na základě řeckého dualistického obrazu člověka dost často dopouští chyby, že přítomný božský život milosti připisuje výlučně lidské duši a samotnému "vykoupení těla" vyhrazuje konec věků. To není ani židovské ani pavlovské myšlení, kde je spása chápána vždy celostně jako tělesně-duševní skutečnost: v tomto pozemské čase, v jeho definitivním naplnění, ale také v stínové existenci říše mrtvých.38 Tak budou při vzkříšení v poslední den "tělo i duše" vyvedeny z hrobu, z podsvětí a také z živých budou tělo a duše "proměněny" do nesmrtelného způsobu bytí (1 K 15, 52). Na druhé straně nový život již nyní proměňuje celého člověka: nejen duši, ale také tělo.

Tento nový život je ovšem ještě "skryt spolu s Kristem v Bohu" (Ko 3, 3), a sice v duši je skryt právě tak jako v těle, ačkoli obojí je již v jistém smyslu proměněno. To znamená: Boží milost je v lidské duši právě tak málo měřitelná psychologickými metodami jako v těle lékařskými prostředky. Psycholog snad může u někoho, kdo zakusí milost, zjistit duševní změny a lékař někdy dokonce zaznamená i tělesné účinky, ale skutečnost, že to je Boží milost, nemůže "uchopit" ani jeden z nich. To člověk "pochopí" jen tehdy, když je vystaven osobní Boží péči a sám je k Bohu osobně nasměrován. Milost je realita, která může být vnímána jen "ve víře", tedy "v Duchu svatém", v poznání přicházejícím od Boha. Ale v tomto smyslu je to nakonec přece jen zkušenost celého člověka. Toto nelze zaměňovat s tělesnými uzdraveními. Ta jsou na lékařsky postřehnutelné rovině vždy jen příležitostným signálem pro onen jiný nový život, který Pán - skrytě - uděluje také lidskému tělu tím, že nově vytváří celou lidskou bytost od samého jejího jádra.





2.5.2. Vykoupení smyslů

Tak jsou uchopeny všechny smysly člověka, všechny duchovní a tělesné vjemy, všechny údy jsou naplněny Duchem a všechny životní procesy jsou posvěcené a projasněné, protože Boží péče zasahuje člověka v jeho celosti. Jako je "víra ve zvěstování", tak musím víru také "ústy vyznávat" (Ř 10, 9 - 17). Když se Pavel sám označuje jako "vůně kadidla", protože Kristus chce skrze něj všude šířit "vůni svého poznání" (2 K 2, 14n), ukazuje to na způsob, jakým Pavel musel Boha vnímat. Modlí se za své milované Filipany (1, 9), aby se "jejich láska ještě více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost", totiž duchovní "čich", který je schopen rozlišovat. Neboť veškeré jednání křesťana musí být založeno na poznání, síle a vnímání lásky, kterou Pán rozdává.

Hmat je zahrnut, když Pavel mluví o tom, jak se Pán stal jeho "oblekem". "Přikryl" zvrácenost našeho - ze hříchu pocházejícího - zahanbení i naší smrtelnosti, neboť nám nabízí ochranu, "plnou Boží výzbroj" (Ř 13, 12 - 14; 2 K 5, 2 - 4; Ga 3, 27; Ef 6, 11 - 20). Takové metafory jistě nejsou v antické literatuře neznámé, ale v bezprostřednosti, s jakou je Pavel používá, se přece jen zračí hluboká zkušenost. Kristus uchopil a prodchnul celou jeho bytost až k novému životnímu pocitu a vědomí těla. Jistě to pochází z vnitřního podnětu, když Pavel zdůrazňuje, že "kleká na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista" (Ef 3, 4) nebo když jsou muži vybízeni - jako již v židovství - aby se modlili "pozvedajíce ruce v čistotě" (1 Tm 2, 8). Také "jizvy Ježíšovy", které Pavel "nosí na svém těle" (Ga 6, 17), jsou poukazem na to, jak mocně v Pavlovi nachází zkušenost s Kristem tělesné vyjádření. Tato celostná identifikace se "znamením Ježíšovi smrti", které "nosíme na sobě", má vést k tomu, "aby i život Ježíšův byl na nás zjeven" (2 K 4, 10n). Tento dar vykoupení našeho těla je shrnut v eucharistii (srov. 1 K 11, 17 - 34).

Tím, že byl Pavel připodobňován (sym-morphos) Pánu, zakusil pře-podobnění, pře-tvoření (meta-morphosis) celé své bytosti "na duchu, duši i těle" (1 Te 5, 23). Tak může říci, že Kristus svoji církev (lidstvo) "posvěcuje a očišťuje koupelí vody ve slově", připravuje ji jako nevěstu a "pečuje o ni", jako i my se "staráme o vlastní tělo" (Ef 5, 21 - 32). Smilstvo není hříšné proto, že by tělo bylo hříšné nebo méněcenné, nýbrž proto, že nesmím "z údů Kristových učinit údy nevěstky". Hřích "proti vlastnímu tělu" má svoji specifickou kvalitu a svoji zvláštní váhu v tom, že tělo je "chrámem Boha živého", "chrámem Ducha svatého", tedy právě v pozitivní hodnotě těla, které "patří Pánu" (1 K 6, 12 - 20). Proto je na druhé straně manželské odevzdání se pro manžele výrazem jejich odevzdání se Pánu - a pro všechny věřící obrazem tohoto odevzdání. Pavel má starost o to, že by se mohli Korinťané - jako Eva - odvrátit od "upřímné oddanosti Kristu" (2 K 11, 3); a zdůrazňuje, že jsme se "skrze tělo Kristovo", tj. skrze jeho smrt, "stali mrtvými pro zákon . . . , abychom se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých . . . " (Ř 7, 4).

Taková slova jsou výrazem zralého pocitu lásky a hluboké, jemné náklonnosti k Pánu. Zde není nic ze sexuální úchylky, ze které je Pavel někdy osočován, 39 nýbrž právě naopak je zde vyjádřeno skutečné vykoupení, včetně vykoupení těla. "Spása" je opravdu určena celému člověku, který je prodchnut Boží milostí a který vše dokáže vtáhnout do této lásky (srov. také 2 K 13, 12 a Sk 20, 36n). Pavel se pak také podobně považuje za "otce" svých "dětí" (1 K 4, 14; 2 K 6, 13), za "matku", která je "v bolestech rodí" (Ga 4, 19; srov. 1 Te 2, 7n), za partnera, který se spojuje se svou obcí, aby ji jako "čistou pannu odevzdal Kristu". 40 Celé jeho nitro (jeho "útroby" jako sídlo vroucí citové náklonnosti, Fp 1, 8; 2, 1) je uchváceno touto všeproměňující láskou.

Pavel celé toto hledisko shrnuje do těžko přeložitelného hebrejského slova "kabod" - řecky "doxa". Je to vyzařování, které vychází z osoby, důstojnost, lesk a krása v jednom. Většinou překládáme termínem "sláva". Vztaženo na Boha, označuje toto slovo vyzařování Boží svatosti, která vše naplňuje, nepomíjející Boží záři, která je docela jiná, než všechno, co člověk zná ze své ostatní zkušenosti; označuje také poklad, který Pavel na sobě "v přemíře" zakouší, samotné vnímání Boha. Neboť i když božské světlo je také jiného druhu a může být proto Pavlem nazýváno "neviditelné" (2 K 4, 5 - 18), je to přesto něco, co mu bylo ukázáno v odhaleních a viděních a co má být skrze Pavla "zjeveno" a zviditelněno před světem (2 K 4, 2 - 11). "Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar" (2 K 4, 17; 9, 15).





2.5.3. Vykoupené jednání

"Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo" (2 K 9, 8); jen odtud mohou být správně pochopeny všechny apoštolovy imperativy. Působením Ducha v nás se naše skutky dějí téměř bez námahy, v každém případě bez křečovitého úsilí. Jsou organickým ztělesněním sil Ducha. Neboť Bůh sám působí v těch, kteří mu náležejí, "ochotu i činnost, která se (mu) líbí." 41 "Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k dobrým skutkům, které nám Bůh připravil, abychom v nich žili" (Ef 2, 10). Pavel rád nazývá dobré skutky "ovocem" (Ga 5, 22; Fp 1, 11.22), protože rostou, aniž bychom je plánovali nebo se o ně přičiňovali. Také otroci mohou, jsou-li křesťany, překonat své smutné postavení, konají-li svoji službu, "pro Pána". 42 Krátce: "Ať tedy jíte či pijete či cokoliv jiného děláte, všecko čiňte tak, aby v tom zářila sláv Boží (Kristova)" (1 K 10, 31). Tak může být všechno posvěceno, i samotný peněžní dar (Fp 4, 17). Tímto způsobem roste duchovní život, milující život; je to vykoupení celého člověka, ano celého vesmíru, "který sténá a pracuje k porodu", aby byl "vysvobozen z otroctví zániku a uveden do svobody a slávy dětí Božích" (Ř 8, 21nn).





2.5.4. Dnes: Ztvárnění duchovního života

Některé aspekty ztělesnění milosti zazněly již v dřívějších příspěvcích.43 Se svědectvími o duchovních smyslových vjemech ovšem zacházíme nanejvýš diskrétně. Tyto příklady mohou druzí také jen těžko následovat. Ale mezi věřícími existuje více obrazových a sluchových duchovních vjemů, než bychom se nadáli, a to nejen v Charismatické obnově. Jejich škála sahá od zkušenosti ve snu přes vnitřní obrazy až k bdělému vnímání - často uprostřed dne - které lze v důsledcích subjektivně sotva odlišit od jiných smyslových vjemů. Když při exerciciích během řeči narazím na věci tohoto druhu, vždy znovu se stává, že ke mně přicházejí lidé a o takových zkušenostech hovoří. Pro pravost někdy mluví mimo jiné okolnost, že tito lidé o tom až dosud nikdy nikomu neřekli, třebaže už uplynulo mnoho let. Měli dojem, "že by to nebylo pochopeno" (jak kněžími, tak řeholními představenými). Písmo svaté naproti tomu otevřeně hovoří o vizích a sluchových vjemech. Kdo to chce vysvětlit jen z lidské psychiky, tedy čistě vnitrosvětsky, nepočítá zřejmě s tím, že Bůh ve svém sebesdílení může použít všechny cesty, tak říkajíc všechny "kanály". Leží to přece na linii vtělení, jestliže k nám Bůh přichází skrze naše smysly. 44

Mnohem častější než tyto receptivní případy jsou ovšem tvůrčí duchovní procesy. Již léta mi připadá, že slovo "ztvárnění" je jedním z nejdůležitějších hesel pro současný spirituální rozmach v celé církvi. Přitom komunikace, vzájemná výměna názorů a společná činnost jsou podstatnými činiteli pro to, aby život z Ducha mohl dostat tvar. Nesklouzla naše zbožnost - právě v německy mluvících oblastech - navzdory lepší teorii a navzdory zdůraznění liturgie - do nesprávné niternosti, a tím zároveň do škodlivého individualismu? Jestliže si dnes původní radost z Boha razí cestu v nových formách, měli bychom jí především dát prostor k rozvinutí s vědomím, že tyto formy mohou najít svoji autenticitu jen v naslouchání Pánu. Zde by se nemělo nic imitovat, ale také nic ukvapeně odbýt. Kdo má odvahu nechat tryskat vnitřní pramen ve spontánní řeči modlitby a upíná se se zdviženými pažemi vstříc Bohu, kdo násilím nezadržuje své slzy a nepotlačuje vnitřní prožitek lásky a radosti, nýbrž dává jim místo ve své mimice a ve svých gestech a kdo toto vše činí i před ostatními a společně s nimi, ten kvůli tomu ještě není blouznivec. Kolik životů bylo v dějinách církve díky tomuto nařčení udušeno, místo aby bylo dotvářeno!

Jistěže u mnoha lidí musí být diferencovaněji rozvíjen smysl pro náboženský stud. A je pravdou, že v charismatických skupinách mnohdy zůstává smysl pro duchovní takt pouhým přáním (1 K 13, 5a). Ale existuje také falešná stydlivost, která tísní a zbavuje svobodného projevu. Pavel právě v tomto bodě zakusil jistý průlom. Nápadně často mluví o tom, že vystupuje "bez skleslosti" a "s plnou otevřeností a jistotou". Zřejmě bylo překonání této překážky jeho osobní věcí (2 K 3, 12 - 4, 6). A přesto se ještě dodnes pohoršujeme nad jednotlivci pro jejich impulzivní, subjektivní způsoby a jejich spontánní přímost. Prvotní církev se výslovně přiznává ke způsobům vyjadřování, které (zvenčí viděno) vyvolávají odpor, když Lukáš ve svatodušní Petrově řeči píše: "Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí" (Sk 2, 15; srov. 26, 24). A Ef 5, 18: "A neopíjejte se vínem, ale nechte se naplnit Duchem."

Pro křesťany není základní otázkou, zda jsou oprávněné nápadnější formy vyjadřování, nýbrž jen to, zda souhlasí proporce, tedy zda jsou použité formy "pravé": zda je projev v souladu s nitrem člověka, zda je na pravém místě a v pravý čas a zda jeho svědectví bližnímu opravdu pomáhá. Když člověk tu a tam vzbudí pohoršení, je nutné zkoumat, jak dalece tato pohoršlivost pochází z vlastní touhy po zážitku nebo po uplatnění a jak dalece ze samotné povahy projevu. Poznáme to rychle podle důvěry v Boha, podle hluboké úcty k němu a podle lásky, kterou nakonec prokazujeme samotnému Pánu, když "nezhášíme plamen Ducha" (1 Te 5, 19; 1 K 14, 39), ale navzájem si věnujeme rozsáhlý prostor svobody, ve kterém může působení Ducha získat tvar a může mezi námi dozrát.





2.5.5. "Cokoliv jste učinili jednomu z mých bratří . . ."

"Moje kvalifikace mi zaručuje označení státně uznaných ošetřovatelek, ale Bůh nehledí na titul a razítko. Dívá se do mého srdce a tento pohled mě nutí, abych si své povolání nechávala od něho vždy nově uznat. Od něho jsem dostala otevřené oči pro své úkoly, s ním tyto úkoly plním a k němu je přináším zpět. Ježíš mě činí sestrou nemocných! Tím mi projevuje tolik důvěry, že světské cíle (výdělek, kariéra) ustupují do pozadí, neboť on sám by se chtěl rozdat. Jestliže se člověk pouze snaží zvýšit své postavení a vliv, je pak cílem každého jednání pouze vlastní sláva, a ne prospěch bližního. Díky egoismu a pýše je bližnímu neprávem upírána skutečná blízkost a pomoc.

Ježíš mě vysvobodil od této touhy po světských hodnotách. V něm poznávám, že moje poskytnutí pomoci mě nevyvyšuje nad bližního, ale má služba mě ani neponižuje. Naopak, Ježíš mě obdarovává tím bohatěji, čím více jsem připravena dát sebe samu Není těžké s radostí vycházet vstříc přátelským a vděčným pacientům a nacházet přitom Ježíše. Ale jak to vypadá u těch, kteří se cítí poníženi, když mají projevit vděčnost, nebo se sotva dokáží usmát? A není nasnadě, že práce se stává neoblíbenou povinností tam, kde se přes velkou námahu neukazuje žádné zlepšení, žádná nová životní síla?

V takových situacích jsem směla poznat, že Boží láska je mi velmi blízko právě v opovrhované a ponižující službě plné utrpení. Kde mnozí naříkají na svoji vnitřní prázdnotu a nespokojenost, na ponižující povinnosti svého povolání, právě tam se ve svých bližních setkávám s Ježíšem. V prosících očích člověka neschopného mluvit mi Pán říká, že žízní, starostmi a trýzněmi poznamenaný obličej mě vede k němu jako ke světlu, které září ve tmě, opovržlivá a malicherná slova mi připomínají Ježíšovu bezmeznou trpělivost a obětavost. A dokonce i uklízet mohu s radostí, jestliže přitom chválím Pána a povznáším k němu svoji duši."

 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 27.6.

Gn 16,1-12.15-16; Mt 7,21-29

Komentář k Mt 7,21-29: Opravdu, nebudu tázán na počet a frekvenci projevů zbožnosti. Ale na to konkrétní, co jsem vyvodil z Jeho slov. Stále znovu žasnu nad jadrností jeho učení!

Zdroj: Nedělní liturgie

Nejsvětější srdce Ježíšovo - slavnost

(28. 6. 2019) Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil r. 1856 Pius IX. na třetí pátek po letnicích. Co je obsahem tohoto...

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

(27. 6. 2019) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým...

DOPORUČUJEME k přečtení: Radost z Boha (Marek Orko Vácha)

DOPORUČUJEME k přečtení: Radost z Boha (Marek Orko Vácha)
(26. 6. 2019) Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě. Letmé nahlédnutí do hlubin pokladů katolické církve – tak...

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková
(25. 6. 2019) 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu. / "Jsem odevzdaná do vůle Boží - chci splnit...

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)
(23. 6. 2019) Početím Jana Křtitele se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen...

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2019) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Eucharistie: videoseriál "Víra do kapsy"

Eucharistie: videoseriál "Víra do kapsy"
(19. 6. 2019) Kdo je pro tebe eucharistický Kristus? Tuto nevšední otázku jsme položili našim hostům v květnovém magazínu Víra do...

Knižní tip: Život Jana Nepomuka Neumanna od Jamese J. Galvina

Knižní tip: Život Jana Nepomuka Neumanna od Jamese J. Galvina
(19. 6. 2019) Životopisný příběh misionáře Jana Nepomuka Neumanna nám přibližuje nelehkou situaci v Severní Americe v první polovině...

Vzácné Bible v Kutné Hoře - od čtvrtka 20. do neděle 23. června 2019

Vzácné Bible v Kutné Hoře - od čtvrtka 20. do neděle 23. června 2019
(18. 6. 2019) Bible. Kniha knih, nejvíce vydávaná a čtená kniha světa. Bible a knihtisk patří již stovky let neodmyslitelně...