Rozhodnout se pro usmíření s těmi, kteří mi ublížili. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Ludvík Armbruster , Aleš Palán

Cesta za hranice a na svobodu

z knihy Tokijské květy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

My v  jezuitském semináři v klidu spali, když se kolem půlnoci začal někdo k nám do pokojů dobývat. Vzbudili nás, že se máme za půl hodiny shromáždit v jídelně a sbalit si příruční kufřík s osobními věcmi. Všude kolem spousta esenbáků a na ulici autobusy určené pro náš odvoz. V jídelně nám sdělili, že nás musí chránit před obyvatelstvem, které cítí vůči řeholníkům značnou nevoli, protože ti nejen že žijí na úkor těch, co pracují, a sami nic nedělají, ale ještě kují protistátní pikle. Aby nám proto někdo ve spravedlivém hněvu neublížil, budou nás od teď prý chránit oni. A kdyby někdo z nás chtěl teď na místě vystoupit z Tovaryšstva, ať se přihlásí, že se může hned vrátit domů. Nikdo se nepřihlásil...

Já se pokusil argumentovat tím, že jsem cizí státní příslušník – to už jsem měl rakouský pas, protože otec vyhrabal po válce svoje staré dokumenty. Zkoušel jsem navrhnout, že se mě to celé zjevně netýká a že bych tedy odešel. Řekli mi: „Ukaž ten pas,“ já ho ukázal, oni mi ho vzali, „Běž si sednout zpátky,“ a tím to bylo vyřízené. Za chvíli nás nahnali do autobusů.

Věděli jste, kam vás vezou?

Ne. Cesta do Bohosudova ale nebyla dlouhá. My z Děčína byli na místě skoro první, během dne pak dojížděly autobusy z Čech a z Moravy.

Byli na vás hrubí, neurvalí?

Byli komisní. Areál koleje, kostela a internátu je v Bohosudově obezděný, byli jsme tam zavření pod petlicí a hlídalo nás vojsko. Měli samopaly a stáli podle zdí. Bylo jasné, že o útěk se pokoušet nedá, protože by se něco mohlo stát. A taky se stalo… Ovšem jednomu vojákovi, který si hrál se samopalem a neobratně se při tom zastřelil.

O útěk se tedy nikdo z vás nepokusil.

Pater Šilhan, když ještě úřadoval jako provinciál, zakázal členům České provincie Tovaryšstva Ježíšova utíkat za hranice. A udělal to slavnostně s tím, že se odvolává na slib poslušnosti. Jeho úvaha vycházela z očekávání, že tahle situace bude trvat dlouho, celá desetiletí, a jezuitů bude třeba tady, nikoli za hranicemi. Jenom ten, komu už bude policie v patách, smí utéct. Maďarský provinciál měl opačný úsudek, soudil, že se nový režim dlouho neudrží: „Kdo můžete, utečte, mezitím vystudujte a až to praskne, vrátíte se a bude zase dobře.“ Proto bylo potom plno maďarských jezuitů na Západě, kdežto Čechů málo. Některé ty útěky byly dramatické, kolega Zoltán Bihari, který taky skončil v Japonsku, se dostal z Maďarska na prkně pod rychlíkovým vozem.

Šilhan správně očekával, že komunismus vydrží. Sám ale emigrovat nestihl, když mu byla policie v patách. Nezpochybňovali jste na základě toho jeho rozhodnutí?

Ne, brali jsme to jako rozhodnutí provinciála – jezuitů bude třeba doma.

Třeba i v kriminálu.

Tak, a v kriminálu se docela osvědčili. Pavel VI. udělil do komunistického Československa tzv. mexické fakulty, dovolení světit tajné biskupy, takže celá řada našich jezuitů z mé generace byla potají vysvěcena: např. pater Josef Koláček, který pak pracoval ve vatikánském rozhlase, a mnoho jiných, kteří našli své pole působnosti v kriminálu a v uranových dolech.

K útěku z Bohosudova ale nakonec přece jen došlo; to už jsem byl ovšem za hranicemi a vím o tom jen z doslechu. Komunisté se začali nápadně zajímat o patera Jana Krajcara, který byl východního obřadu. Napadlo ho, že by mohl skončit někde na Sibiři, a usoudil, že nejlepší bude vytratit se. Mezi studiem filozofie a teologie mívají jezuité několik let pastorační praxe, být na magisterce se tomu říká. A kolega Josef Strmiska byl na magisterce jako vychovatel právě v Bohosudově. Za tu dobu, co tam působil, prolezl celý areál horem dolem a věděl, jak se dostat ze sklepa internátu do sklepa pod kostelem. Rozhodli se s Krajcarem takto uprchnout. Prošli sklepy, vylezli v kostele, vyšli ven, vzali si taxíka a o kus dál ve stanici nastoupili do vlaku. Každý vystoupil jinde a policii se ztratili. Oba se pak dostali do zahraničí, pater Krajcar pracoval v Římě v Orientálním institutu, Strmiska studoval v Římě teologii, ale potom odešel z Tovaryšstva. Když Krajcar se Strmiskou z Bohosudova zmizeli, nechali internované stát celý den na apelu. Pořád je přepočítávali, a pořád dva chyběli…

Jaká byla reakce studentů na novou situaci po zadržení? Rezistence, bezradnost, nebo naopak upevnění postojů?

Cítili jsme se utvrzeni ve svém povolání, bylo jasné, že právě teď budeme Tovaryšstvu skutečně věrni. Každý tlak vzbuzuje protitlak a nám všem pomáhalo, že jsme měli společného nepřítele.

Prožíváš zpětně tu noc zadržení jako nějaké trauma?

Vůbec ne. My jsme s tím víceméně počítali, otázka nebyla zdali, nýbrž kdy.

Prožívali jste v prvních hodinách strach? Přece jen jste měli před očima osud provinciála Šilhana.

Spíš jsme prožívali zvědavost. Bylo to celé naprosto absurdní. Vždyť na nás nic neměli.

Na Šilhana také nic neměli. A nějaká ta pistole se dala pod polštář vždycky nastrčit. Byly takové případy.

My jsme byli příliš malí hráči. Měli jsme brzy dojem, že nevědí, co s námi, že jim to jaksi nevyšlo. Velitel tábora nás chtěl nějak zaměstnat, abychom pořád jen neseděli, tak nařídil, že budeme budovat vepřín. Staří pateři se stavěli do role ochránců nás mladých. Hlavně pater František Němec byl úplná hvězda. Měl za sebou pět let koncentráku v Dachau a když bylo třeba cokoliv zorganizovat nebo domluvit, říkal: „Kluci, přenechte to mně, já vím, jak se to dělá.“

Mohli jste v Bohosudově na mši?

Bylo to zcela groteskní. Tenkrát ještě nebyla dovolena koncelebrace, každý kněz sloužil mši pro sebe, a tak než bys řekl švec, měli všichni naši otcové na všech myslitelných i nemyslitelných místech postavené oltáře, aby tam mohli ráno sloužit mši svatou. Dozorci jenom zírali.

A nechali to běžet?

Nechali.

Měli pro vás přichystaný nějaký režim? Nějaké přeškolování?

Přednášky z marxismu-leninismu a o tom, jak to komunistický stát myslí s církvemi dobře. Nebrali jsme to vůbec vážně. Potom se snažili proniknout mezi nás, získat někoho, kdo by donášel, co si vypravujeme a kdo komunitu vlastně řídí. A začali došlapovat na některé řeholní bratry.

Hledali slabý článek řetězu.

Ale oslovený řeholní bratr šel okamžitě za našimi staršími a všechno jim vypověděl. Že mu nabízeli, jak ho pozvou do hospody, najdou mu nějakou pohlednou ženu a podobně. Otcové dotyčného instruovali, jak má odpovědět, a veškeré snahy o infiltraci vyšuměly naprázdno. Za nějakou dobu se pár našich vypravilo nákladním autem – samozřejmě s příslušným ozbrojeným doprovodem – do Děčína, aby nám dovezli nějaké naše věci, co tam zůstaly. Vyprávěli pak, jak nad vchodem do našeho institutu visí veliký nápis „Odhalujeme reakci.“ Zdá se, že se komunisté domnívali, že u nás najdou nějaký kompromitující materiál, pokud možno kulomety pod oltářem. A nenašli nic. Tak co teď s námi? Já byl po několika týdnech vyhoštěn za hranice, ale co ostatní? Ti, co ještě neměli sliby a byli přivezeni z velehradského noviciátu, prošli na konci léta jakýmsi přeškolováním a pak je vrátili rodičům. Ty, co už měli sliby, ale neměli odbytou vojenskou službu, povolali k praporům PTP, kde setrvali rozličně dlouho, jak se to soudruhu Čepičkovi pozdávalo. Ty starší nakonec odvezli na Moravec, kde je drželi v internaci bez jakéhokoli soudního procesu. Dožili tam a poumírali. Ti, co ukončili službu v PTP a byli propuštěni do civilu, se spolu samozřejmě nesměli stýkat. Ale stýkali se a vytvořili podzemní síť jezuitské provincie, začali přijímat do noviciátu nové členy – a provalilo se to. Celá řada jich šla do vězení. Pater Pavlík to jednou přepočítal, na každého českého jezuitu připadlo v průměru sedm a půl roku vězení.

Tebe ale čekala jiná cesta.

Po několika týdnech jsme směli z Bohosudova poslat domů korespondenční lístek a napsat v něm, že se nám dobře daří. Což jsem udělal, a rodiče se tak poprvé dověděli, kde vůbec jsem. Vzali ten lístek, šli s ním na rakouské zastupitelství, kde se toho ujali a obrátili se patrně na československé ministerstvo zahraničí. Odtud to putovalo na ministerstvo vnitra a jednoho dne se v Bohosudově objevili dva tajní, že hledají Armbrustra. „Sbalte se, za půl hodiny odjíždíte.“

Kromě jiného jsme v bohosudovské internaci házeli uhlí, a poněvadž jsem nebyl zvyklý na manuální práci, nadělaly se mi puchýře, pronikla do nich špína a dostal jsem do pravé ruky otravu krve. Odvezli mě do špitálu, kde to rozřezali, a pak jsem nějakou dobu nosil ruku pěkně na pásce, na dřívku. Teď při odjezdu jsem se vyšňořil do černého s kolárkem, ruku zafačovanou, a když mě pak vedli, vypadal jsem jako hrdina, kterého odvádí policie.

Věděl jsi, co se na tebe chystá?

Sháněli prostě Armbrustra, až ho sehnali. Já zašel ještě rychle za paterem Bernardem Pitrunem, s nímž jsem se znal od sv. Ignáce, byl to starší bratr P. Václava Pitruna, o němž už byla řeč. Ptal jsem se ho, jak se mám chovat, když ode mne budou chtít slib, že budu o zkušenostech z internace v Bohosudově mlčet. Smím jim to slíbit, a pak přesto o všem referovat, dostanu-li se na svobodu?

Ten pohovor jsi absolvoval během půlhodiny na balení?

Místo pakování jsem měl jiné zájmy. Pater Pitrun mě poučil: „Slíbit jim můžeš cokoliv a jim dané sliby dodržovat nemusíš.“ Víš, naším profesorem etiky v Děčíně byl pater Vojtek a ten měl své přednášky přehledně sepsané v tezích. A měl taky krásnou tezi o lži. Že máme mluvit vždycky pravdu, všichni víme. Problémy začínají tam, kde se střetnou dvě povinnosti: mluvit pravdu a zachovat tajemství. To je staletá otázka a každý filozofický směr k tomu má svou teorii. Pater Vojtek to řešil jako Kolumbus, když postavil vajíčko na špičku. Celý problém ošetřil už v definici lži. Klasická definice říká, že lež je výrok, který se příčí tomu, co si ten, kdo hovoří, opravdu myslí. Pater Vojtek tuto definici upřesnil tím, že v ní zohlednil i vztah důvěry mezi komunikujícími. Představ si situaci, kdy ráno o půl druhé buší na dveře gestapák: „Je tu u vás Vomáčka?“ Jakékoli zaváhání nebo hledání ambivalentní odpovědi by bylo zradou na Vomáčkovi a vedlo by k jeho zatčení. Jediná správná odpověď je jednoznačné: „Není.“ Pokud by si gestapák stěžoval, že jsi ho obelhal, mýlil by se, protože předpokládal vztah důvěry tam, kde žádný nebyl a není. V tomhle smyslu to tenkrát pater Pitrun mínil. Zároveň mi doporučil, dostanu-li se skutečně do Rakouska, že mám jít k jezuitům, požádat o pomoc, ale nic nevypravovat, nýbrž jet rovnou dál do Říma. A tam všechno vyklopit našim představeným. Já byl totiž vůbec první, kdo se dostal za hranice od chvíle, kdy přepadli kláštery. Na Západě nevěděli, co se děje.

Moment – tys věděl, že tě odvezou do Rakouska?

Nevěděl, ale dalo se s tím počítat. Že za námi přijeli tajní, bylo výjimečné, a chtěli zrovna a jedině mě. A čím jsem se lišil od všech ostatních? Právě rakouským občanstvím. Tak mě naložili do auta a jeli jsme. Z okénka jsem viděl, že směřujeme do Prahy. Zkusil jsem zapříst hovor: „Heleďte, když nás zatýkali, odebrali mi rakouský pas a ten pravděpodobně zůstal v Ústí nad Labem na velitelství.“ Řekli mi, ať se starám o své věci a nekecám jim do toho. Přijeli jsme do Prahy na Karlovo náměstí, mohl jsem zahlédnout kostel sv. Ignáce a zavedli mě v soudní budově do jedné kanceláře. Úředník se mého doprovodu zeptal: „A kde má pas?“ „V Ústí nad Labem na velitelství.“ „Tak marš zpátky do Ústí!“ Zatímco oni museli zpátky pro pas, já zůstal na Karláku. Ouřada se mě zeptal: „Co mám s vámi dělat? Chcete si lehnout?“ Už byl večer, tak jsem to uvítal. „To bych vás ale musel zavřít do nějaké cely.“ To se mi vůbec nelíbilo, a tak mu nezbylo než zůstat se mnou celou noc v kanceláři. S pasem přijeli až ráno.

Tos už asi věděl, že tě pustí do Rakouska, když tolik prahli po tvém pasu.

Že pojedu do Rakouska, jsem pochopil, ale jestli mě pustí na svobodu, to byla otázka. Vždyť Rakousko bylo rozděleno na čtyři okupační zóny a my mohli jet do té ruské. Dostal jsem černé na bílém, že jsem vyhoštěn z Československé republiky jako nežádoucí cizinec a už nikdy nedostanu vstupní vízum. Předali mě dalšímu tajnému v civilu, aby se mnou do Rakouska odjel. Vyšli jsme na ulici a já to zkusil: „Mám tady kousek v Nuslích-Údolí rodiče, otec je nemocný, naši o mě mají starost a vůbec nevědí, kde jsem. Mohli bychom se u nich cestou na nádraží stavit?“ Překvapivě mi řekl, že ano. Nasedli jsme tedy na Karláku na tramvaj a jeli do Nuslí.

Eskorta tramvají? Měl jsi želízka?

Neměl. V jedné ruce jsem držel svůj kufřík, druhou jsem měl zafačovanou na pásce. Oblečený jsem byl jako kněz, lidi se otáčeli.

Měl tvůj dozor nějakou zbraň, kdyby ses pokusil o útěk?

Co bych z toho měl, když mě vezou ven?

To jistě, ale byl jsi živel nepřátelský režimu.

Jestli měl nějakou zbraň nebo ne, já nevím. Nemusel ji použít. Z tramvaje jsme v Jaromírově ulici vystoupili a já zazvonil u rodičů. Přišla otevřít maminka…

Pláč, emoce…

Zareagovala okamžitě: chňapla po mně, vtáhla mě dovnitř do bytu a zabouchla dveře. Tajný zůstal stát na chodbě. A začal hned bušit do dveří. „Mami, já nejsem sám, je tu se mnou policajt,“ vysvětlil jsem jí situaci. Tak jsme i tajného pustili dovnitř. Čekal, zatímco jsem se rozloučil s rodiči. Otec vytáhl nějaké šilinky a dal mi je na cestu; už chudák ležel, jak byl nemocný. Zašel jsem ještě na záchod, kde jsem napsal rodičům vzkaz: dostanou-li z ciziny pohlednici s určitými slovy, takový nezávazný pozdrav, mají napsat list adresovaný otci Pitrunovi v Bohosudově zase těmi nezávaznými slovy. Tohle jsem ještě stihl domluvit. Zadržení jezuité měli zájem dostat fakulty z Říma, aby mohli tajně přijímat do noviciátu, skládat sliby a vůbec řídit provincii autonomně. Skutečně jsem to pak v Římě vyřídil, poslal do Nuslí pohlednici a stejný text dostali i v Bohosudově. Už jsme se chystali k odjezdu a maminka najednou, že pojede s námi na nádraží. A tajný proti tomu zase nic neměl.

To je poměrně nečekaný přístup, takový lidský rozměr.

Nevím, co to bylo za člověka, nebyl prostor se tím zabývat. Došli jsme na nádraží a nastoupili – to už bez maminky – na vlak České Budějovice, Velenice, Linec, Vídeň. Z Prahy byl vlak úplně narvaný, ale chlap ukázal odznak a vyklidil jedno kupé. Lidi nadávali a my měli kupé pro sebe.

Mluvili jste o něčem?

Tajný chtěl vědět, jak to je s tím Pánem Bohem. Tak jsem ho trochu evangelizoval. Přijeli jsme na hranici, přišla československá policie a celní kontrola, on jim něco šeptnul a odešli spokojení. Nastoupila celní prohlídka: „Máte nějaké valuty?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Vždyť vám tatínek přece dával nějaké šilinky,“ připomenul mi policajt. „To je jen taková maličkost,“ řekl jsem a bylo to vyřízeno. Tajný mi předal pas a ještě na české straně hranic vystoupil. Vlak se dal do pohybu. Přejeli jsme hranice a já byl volný.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.5.

Sk 15,22-31; Jan 15,12-17

Komentář k Jan 15,12-17: Zamyslím se nad svou osobní historií vztahu k Bohu a nad jejím vývojem. Pocítím radost z vědomí, že ON si mě vyvolil jako první.

Zdroj: Nedělní liturgie

Den modliteb za pronásledované křesťany

(24. 5. 2019) Každý rok se o 6. neděli velikonoční připomínají naši pronásledovaní bratři a sestry po celém světě.

Modlitba za ty kdo mají odpovědnost za společnost a stát(y)

(23. 5. 2019) V pátek se také v Česku otevřou volební místnosti pro volby do Evropského parlamentu. Můžete se připojit například...

Noc kostelů

Noc kostelů
(23. 5. 2019) V pátek 24. května 2019 večer se na mnoha místech otevřou dveře a brány kostelů. Nabízíme vám základní...

Jak odpustit? - videoseriál "Víra do kapsy"

Jak odpustit? - videoseriál "Víra do kapsy"
(22. 5. 2019) Jak vyjít z vězení neodpuštění? Musím odpustit hned? Jaké druhy odpuštění existují? Pozvání přijal salesián don...

Den modliteb za církev v Číně (24.5.)

(22. 5. 2019) Prosby za dar vytrvalosti pro bratry a sestry v Číně...

Emil Kapaun - kněz s černou páskou přes oko (+ 23. 5. 1951)

Emil Kapaun - kněz s černou páskou přes oko  (+ 23. 5. 1951)
(22. 5. 2019) Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce...

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)
(21. 5. 2019) Odkaz svaté Rity je výzvou k oddanosti Kristu Spasiteli - zdroji smíření.

Život plný překážek, protivenství a hledání: Klement Maria Hofbauer Dvořák (svátek 20.5.)

(19. 5. 2019) * 1751, Tasovice u Znojma + 1820, Vídeň, Rakousko

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června
(17. 5. 2019) Devátý ročník mezinárodního křesťanského festivalu Slezská lilie proběhne v Ostravě od 14. do 16. června 2019. Koncerty,...