Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Co (také) nemocný potřebuje

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Všichni jistě víme, že nemocný potřebuje řádnou medicínskou péči, čili léčení a ošetřování a mnozí dnes víme, že potřebuje také péči duchovní. K tomu bychom ještě přidali požadavky na lidské kontakty nesené láskou, pochopením a ohledem a také požadavek určité psychické vyrovnanosti či pohody. A máme zde klasické vyjmenování požadavků na uspokojení čtyř známých oblastí potřeb člověka - biologických, sociálních, psychologických a spirituálních. 

K tomu ještě připočtěme, že člověk, který onemocní závažnější nemocí, která ho na delší dobu nebo natrvalo vyřadí z takového způsobu a stylu života, na který byl zvyklý, potřebuje sám dokázat řadu věcí. Potřebuje se v nové situaci zorientovat, adaptovat se na ní a také musí mnohdy pracně nacházet nové životní opory, protože ty dosavadní se staly více či méně nepoužitelnými.  

To jsou jistě známé věci. Ale zkusme teď méně přemýšlet o úkolech ošetřujících a blízkých osob a zkusme se více se vžít  do situace nemocného, abychom viděli věci z jeho perspektivy.

Začněme názvem této úvahy, totiž otázkou, zda zdraví je nebo není všechno. Nechci hned přejít do teologických témat a vysvětlovat, že nejdůležitější je spása, byť je to jistě pravda. Podívejme se však nejdřív na člověka zdravého. Má-li zdraví – má všechno? Stačí mu zdraví ke štěstí?

Jakkoliv je zdraví velkou hodnotou víme, že i zdravý člověk může být a někdy bývá frustrovaný, nešťastný i zoufalý. Co mu může chybět? Kromě mnoha věcí, penězi třeba počínaje, mu může chybět láska, naděje a smysl toho, co žije.

A právě lásku, naději a vědomí smyslu potřebuje i nemocný. Uvažujme o tom trochu hlouběji.

Když řekneme „láska“, můžeme myslet na lásku, kterou nemocného zahrneme. To jistě dobré a potřebné. Jenže láska, která naplňuje život, není jen přijímaná. Je to láska přijímaná a dávaná, děj, který se odehrává mezi dvěma nebo více lidmi. I nemocný potřebuje osoby  milující a osoby jím milované.

Když budeme uvažovat o naději, neměli bychom mít na mysli jen naději na úspěšné zvládnutí nemoci (naději, „že se z toho dostanu“). Ani nebudeme hned uvažovat o naději na věčný život. Uvažujme nejdříve o naději, kterou lze takříkajíc „využívat už dnes“ a která k naději ve věčný život může vést jako schody na vysokou věž.  Myslím, že to není naděje, že „zítra bude líp“, ale naděje, že to, co člověk dělal, snášel a tedy prožil a co dnes i zítra žít bude, má smysl. Že to někomu prospělo či prospěje, že to někoho obdarovalo či obdaruje. Že se životní činy neztratí beze stopy v propasti nemoci. Případně, že někdo z blízkých dokáže nebo dovrší to, co nemocný nedokázal nebo nedokončil. Sem ovšem také patří naděje, kterou si mnohý nemocný musí ve své nemoci těžce vybojovat: naděje, že ho Bůh neopustí ani v prožívané opuštěnosti. Naděje, že Ježíšova cesta na Golgotu má smysl, protože ústí do Otcovy náruče, tedy do vzkříšení, a že se s ní ztotožní i cesta nemocného, ať už bude jakkoliv dlouhá. To je nepochybně naděje, kterou je třeba nemocným vyprošovat, kterou jim nelze předat učením nebo vnutit neodbytným kázáním.

A tak se dostáváme k zjištění, že nemocný  potřebuje to, co ostatně všichni lidé: totiž naději, která není nadějí ani na úspěch, ani na zázračné vymizení obtíží, ale je nadějí na smysl a naplnění lidského životního příběhu, ať už je jakkoliv těžký, komplikovaný či nešťastný. Tuto naději mu nemůžeme dát jaksi zvenčí. Naději na smysl životních činů, bolestí, proher i vítězství musí nakonec člověka ve vlastním životě odkrývat sám, byť někdy s účinnou pomocí druhých. Dobrota a péče pečujících může pomoct, ale nemůže vlastní objevení a pochopení naděje nahradit. To se musí nějak odehrát v samotném nemocném.

Ačkoliv tuto naději na smysl a dobré vyústění zřejmě potřebuje každý člověk, je zde v situaci vážné nemoci přece jen jeden velký rozdíl. V životě plném událostí a lidských sil lze ledacos přehlédnout či nevidět, lze hrát tak trochu falešnými kartami a život stále vypadá smysluplně. V obtížné nemoci a zvlášť v blízkosti smrti tohle už většinou nejde. Tam je skutečná naděje takřka „obnažená na kost“, tam platí jen to, co je skutečné. Masky se zde už neuplatní. A to je někdy tvrdé, ale může to být také osvobozující a zachraňující.

Proč ale o tomto máme uvažovat i my, pokud nejsme vážně nemocní? Jistě také proto, poněvadž se nás to bude dříve nebo později osobně týkat. Ale nejen proto. Také pro naši starost o nemocné, tedy pro starost o jejich naději, jak jsme zde o ní uvažovali. Nejde přece jen  o konečný životní happy end, ale o cestu k němu. A to může na okolí nemocného klást dva nepříjemné nároky. Jeden spočívá v tom, že nevíme, jak konkrétnímu člověku k naději pomoct. Jsme bezradní a bezmocní. A druhá v tom, že můžeme zažívat v této snaze dlouhodobou neúspěšnost, a že jí musíme unést. Život druhého člověka je tajemství, jehož obsah nám on může a nemusí sdělovat, je to tajemství, do něhož lze mnohdy jen velmi nepatrně nahlédnout. A tak se snažíme, staráme a nevíme. A potom nemocný zmizí z našeho zorného pole nebo zemře a my se na tomto světě nedozvíme, jak to dopadlo. Je tedy i na nás, abychom věřili, že poctivá touha po prospěchu nemocných, po tom, aby dosáhli naděje, má smysl. Ať už vidíme výsledky nebo ne. Tato víra nás může uchránit demobilizujících pocitů marnosti, ale také pokusů, páchat na nemocných jakési duchovní násilí, které je sice myšleno jako činnost v jejich prospěch, které však má nakonec přinést uklidnění a pocit úspěchu nám, pečujícím, a nemocným neprospěje.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta
• Co nabízí náboženství nemocnému
• Role víry v nemoci
• Etika
• Duchovní rozhovor s pacientem
• Jak mluví křesťan s lidmi křesťanství neznalými
• Těžce nemocný člověk v domácím prostředí
• Euthanasie z pohledu pastorálního teologa
• Přehled základních prvků pastorační pomoci v některých církvích a náboženstvích
• Přehled základních prvků svátostné pastorační pomoci v římskokatolické církvi
• Eucharistická služba nemocným