Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Jak mluví křesťan s lidmi křesťanství neznalými

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Rádi bychom nemocnému prospěli. Rádi bychom se podělili o svou víru. V horším případě (když jsme zapomněli, že jediný spasitel je Ježíš Kristus) rádi bychom vážně nemocného „spasili“. Stůj co stůj. Třeba proti jeho vůli nebo v jeho bezvědomí. Ostatně asi všichni známe ten typ lidí, „před jejichž snaživou dobrotou zachraň se, kdo můžeš“.

Když tedy ne tak, tak jak? První není otázka slov a vět, ale postoje:
Především a zásadně přistupovat k druhému s úctou k člověku jakožto člověku, ať je jakýkoliv. Mnohdy to není lehké. Dále s úctou k jeho osobnímu přesvědčení, které je v něčem jiné než mé, ale jistě ne ve všem. Se snahou mu porozumět, i když je jiný, třeba hodně jiný (Porozumět není totéž co souhlasit!)  Nemocný (a nemusí to být těžce nemocný) vnímá, jestli ho bereme vážně nebo jestli to jen hrajeme, a samozřejmě pozná, kdybychom jím pohrdali.

Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est píše v její druhé části, která pojednává o charitativní službě v širokém slova smyslu toto:
Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů. To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Ježíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utrpení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdy je zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4, 8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. (Benedikt XVI. Deus caritas est,  odst.31 c)

Zopakujme tedy ještě jednou:
Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali.

Jde o postoj a přístup, který se projevuje v naší řečí, ve skutcích, v postojích. Je to namáhavé - to bezesporu. A zdaleka se vždy nedočkáme vděku. Jako ostatně Pán Ježíš při svém pozemském životě – tak se nedivme. Pokud jde o způsob řeči, učme se od něho, jak nám o tom svědčí evangelia. Pán Ježíš nemluvil nijak „odbornicky“ a teoreticky. Svou „nadpozemsky úžasnou zvěst“ vykládal na příkladech z běžného života lidí, ke kterým mluvil.

Proto nepodceňujme ale spíš využijme úplně obyčejné věci (místa, zájmy), které nás s druhým spojují. Rybář s rybářem, hudebnice s hudebnicí, rodák s rodákem ze Zadní Lhoty, atd. mají společnou základnu k rozhovoru. Někdy to rozhovor o mnohem vážnějších věcech až neuvěřitelně usnadní.  

Další příklad a „návod z evangelia: Ježíš – mluvil k těm, kdo ho chtěli poslouchat a bez vnucování. Proto bychom se měli oprostit od křečovité snahy něco zbožného druhému člověku říci. Je třeba využít čas a chvíli k rozhovoru, týkající se víry, až jí a pokud jí Pán Bůh pro mne i pro nemocného připraví. 

Sami máme být „čitelnými“ a ne vlezlým - to znamená nezakrývat ani nevnucovat osobní přesvědčení. Je ovšem rozdíl, jestli řeknu „Já věřím“ (nebo „my věříme“) v to a to, než když nesmlouvavě tvrdím, že věci jsou tak a tak a nemocný bude vypadat jako hlupák, když se mnou nebude souhlasit.  

Jednoduchá ale důležitá zásada: Je vždy lépe odpovídat na otázky, které jsou nám kladeny, než poskytovat informace, které nebyla vyžádány.

Pokud si nemocný stěžuje na Pána Boha či se staví proti němu, je to pro nás nepříjemné. Ale nedělejme Pánu Bohu advokáta (obhájí se sám) a sami nebuďme v tu chvíli samozvanými „učiteli víry a zbožnosti“. Spíš vnímejme nouzi, bolest nebo pocit bezmoci nemocného, která ho k takové řeči podnítila. Na tu je třeba vlídně a s porozuměním reagovat, pokud to jde. Opět příklad Ježíše z evangelií, který neprocházel okolo trápících se lidí bez povšimnutí.

Někdy je velkým probléme otázka jazyka, termínů. Kdo není „zavedeným křesťanem“, nezná smysl řady výrazů, které jsou pro nás běžné. Dnes je snad nejčastější situace, kdy člověk, se kterým mluvíme, je „nábožensky negramotný“. To ale není nadávka – to je upozornění pro nás. Tak, jako negramotný člověk myslí, cítí, mluví, jen to neumí napsat, tak „nábožensky negramotný“ člověk prožívá podobné či stejné věci jako my, má hloubku svých pocitů a jistot, určitou svou spiritualitu, ale nemá „nástroje“, jak se o těchto věcech snadno domluvit. A my bychom mu nepomohli, kdybychom mluvili našim „zbožným slovníkem“. Opět evangelia: Pán Ježíš nejdůležitější věci vypravoval v obrazech a podobenstvích. Není nijak nemístné pokoušet se vymýšlet obrazy a podobenství, kterým druhý rozumí, protože se jejich obsah týká jeho života a on ze zkušenosti zná to, co jsme jako podobenství či obraz použili.   

Pokud vedeme rozhovor o víře, ať už přímo nebo nepřímo, je důležité vyjadřovat se zásadně tak, abychom říkali (a pravdivě mysleli): „Já věřím“, „my věříme“ – ne „je to tak“, ve smyslu: „musíš to tak vzít!“, „musíš tomu věřit“ apod. Je třeba dát posluchači možnost, aby si myslel či tvrdil něco jiného než my, aby nesouhlasil a my jsme nechtěli „zvítězit“. Lepší než přesvědčování je nechat ho takříkajíc o samotě s tím, co jsme mu řekli a on to třeba nepřijal. V samotě má člověk možnost věc ještě promyslet a hlavně mít potom vědomí, že něco přijal sám, dobrovolně, ne že mu to bylo vnuceno. Vnucování se většina lidí brání a je to v zásadě dobře. Podělení se o vlastní bohatství víry, které není vnucováním, je něco jiného a je to většinou přijatelné partnerem rozhovoru.

Na závěr dejme ještě jednou zaznít slovům papeže Benedikta XVI. z jeho encykliky Deus caritas est:
Nadešel okamžik, abychom opětně potvrdili, jak důležitá je modlitba v konfrontaci s aktivismem a hrozícím sekularismem mnoha křesťanů, kteří se zabývají charitativní prací. Je evidentní, že křesťan, který se modlí, neusiluje o změnu Božích záměrů nebo o opravování toho, co Bůh předvídal. Snaží se spíše o setkání s Otcem Ježíše Krista a prosí o to, aby právě Bůh byl přítomen prostřednictvím posily Ducha Svatého v něm a v jeho díle. Důvěrný vztah s osobním Bohem a odevzdanost do jeho vůle jednak představují hráz proti degradaci člověka, jednak ho zachraňují ze zajetí fanatických a teroristických doktrín. (Benedikt XVI., Deus caritas est, odst. 37)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Co (také) nemocný potřebuje
• Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta
• Co nabízí náboženství nemocnému
• Role víry v nemoci
• Etika
• Duchovní rozhovor s pacientem
• Těžce nemocný člověk v domácím prostředí
• Euthanasie z pohledu pastorálního teologa
• Přehled základních prvků pastorační pomoci v některých církvích a náboženstvích
• Přehled základních prvků svátostné pastorační pomoci v římskokatolické církvi
• Eucharistická služba nemocným