Sekce: Knihovna

Eucharistická služba nemocným

Zásady pro ty, kdo jsou k této službě pověřeni

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Služba znamená, že chceme posloužit konkrétními nemocnému podle jeho potřeb, ne sobě, abychom splnili svá přání!

Čili vždy bereme ohled na jeho aktuální stav a přání.

Nemocný potřebuje nezbytně pochopení, úctu, důvěryhodné lidi a někdy také svátosti.

Většina nemocných potřebuje vyslechnout, žádný nepotřebuje umná a dlouhá zbožná poučení (pokud si o ně neřekne).

Eucharistii nosíme v pevné schránce (pyxidě) a nikde jí nenecháváme ležet ani jen tak, ani v tašce.

Zásadně nikdy nenecháváme Eucharistii u nemocného (ani doma, ani v nemocnici) – přání biskupů.

Pokud nám hostie zbude, vrátíme jí do kostela. Pokud to nejde, uctivě přijmeme, ale nenecháváme u sebe doma.

Pokud nemocný nemůže polknout celou hostii, ulomíme vhodně velký kousek. Pokud máme jednu hostii pro dva lidi, rozlomíme.

Pokud nemocný nechce přijmout Eucharistii (byť si nás třeba pozval) vždy to respektujeme a nikdy nenutíme.

Průběh obřadu podání Eucharistie se řídí potřebami, možnostmi a přáními nemocného (v rámci obřadu), ne našimi představami.

Základní struktura obřadu:

Pozdravení, případně krátký rozhovor, vzbuzení lítosti, čtení z Písma, Modlitba Páně, Hle Beránek Boží, podání hostie, chvíle ticha, závěrečná modlitba.

Toto vždy upravit podle aktuální situace nemocného (a jeho okolí – to máme také vzít na vědomí).

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.