Na závěr

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

Mým cílem bylo doložit, že hlavní místo systému křesťanského onoho světa zaujímal očistec, očistec, který se vsunul mezi ráj a peklo jako prostřední, efemérní, křehký, a přesto podstatný prvek.
Ale bylo tomu opravdu tak?

Nenabízí se otázka, zdali hybným, pořádajícím prvkem systému nebyl spíše ráj? Ráj, který se u historiků setkával vždy s tak malým zájmem, ale který mně, pohlédnu-li do svých dokumentů, tak fádní a monotónní vůbec nepřipadá? Tato pláň zavlažovaná mocnými řekami, proměňovaná světlem, zvučící dokonalou harmonií zpěvů, zalévaná nádhernými vůněmi, prostoupená nevýslovnou božskou přítomností, jež se projevuje v kvintesenci i nekonečnosti empyrea, je světem, který dosud čeká na své odhalení. Není ještě spíš než Očistec, než ona naděje a jistota spásy, požadavek odstíněnější a přesnější spravedlnosti, pozornější přípravy na dokonalou čistotu, získávanou v poslední etapě „návratu“, není oním oživujícím prvkem systému hlavně příslib ukřižovaného Krista hodnému lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (L 23,43)?

Tíhnutí očistce k ráji je možná přes všechny infernální obrazy natolik silné, že motorem katolické křesťanské víry v onen svět je především touha po nebi.