Na závěr

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

Mým cílem bylo doložit, že hlavní místo systému křesťanského onoho světa zaujímal očistec, očistec, který se vsunul mezi ráj a peklo jako prostřední, efemérní, křehký, a přesto podstatný prvek.
Ale bylo tomu opravdu tak?

Nenabízí se otázka, zdali hybným, pořádajícím prvkem systému nebyl spíše ráj? Ráj, který se u historiků setkával vždy s tak malým zájmem, ale který mně, pohlédnu-li do svých dokumentů, tak fádní a monotónní vůbec nepřipadá? Tato pláň zavlažovaná mocnými řekami, proměňovaná světlem, zvučící dokonalou harmonií zpěvů, zalévaná nádhernými vůněmi, prostoupená nevýslovnou božskou přítomností, jež se projevuje v kvintesenci i nekonečnosti empyrea, je světem, který dosud čeká na své odhalení. Není ještě spíš než Očistec, než ona naděje a jistota spásy, požadavek odstíněnější a přesnější spravedlnosti, pozornější přípravy na dokonalou čistotu, získávanou v poslední etapě „návratu“, není oním oživujícím prvkem systému hlavně příslib ukřižovaného Krista hodnému lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (L 23,43)?

Tíhnutí očistce k ráji je možná přes všechny infernální obrazy natolik silné, že motorem katolické křesťanské víry v onen svět je především touha po nebi.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jacques Le Goff

Témata: očistec

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!