7. Dantův systém očistce

Dantův očistec se s učením teologů zcela neshoduje

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

Dante o něm hodně říká už v posledních verších Pekla. Básník se svým průvodcem Vergiliem vycházejí „zpět na svět jasný“. Očistec není pod zemí. Leží v rovině země, pod hvězdným nebem. Přivítá je antický mudrc, stařec Cato z Utiky, strážce Očistce. Očistec je hora, jejíž dolní část tvoří jakousi předsíň, místo, kde čekají mrtví, kteří nejsou ještě hodni vstoupit do vlastního Očistce.

K vlastnímu Očistci přicházejí oba poutníci v devátém zpěvu, kdy Vergilius svému společníku oznámí:
Ty octl ses až u očistce nyní:
Viz hráz tu, jež jej v kruhu obepíná,
viz bránu tam, kde puklina ji činí
(IX, 49–51)

Očistec tvoří sedm kruhů či stupňovitých říms, jejichž obvod se k vrcholku stále zmenšuje. Duše se tam očišťují od sedmi hlavních hříchů, jejichž pořadí je: pýcha, závist, hněv, lenost, hrabivost, hltavost, chlípnost.

Očistec je skutečně „druhým královstvím“ mezi peklem a nebem. Dantovo pojetí tohoto prostředního zásvětí je však nesmírně dynamické a spirituální. Není to jen nějaké neutrální místo uprostřed, ale místo někam směřující. Směřující od země, kde budoucí vyvolení umírají, k nebi, kde je jejich věčný příbytek. Během cesty se očišťují, a čím blíže jsou k vrcholku, k výšinám jim zaslíbeným, tím jsou čistší. Ze všech geografických představ o onom světě, jež mu nabízela fantazie tolika staletí, zvolil Dante právě tu, která jediná skutečně vyjadřuje logiku očistce: představu stoupání, hory.

Hora je velice vysoká, strmá, výstup je těžký. Vergilius Danta doslova vleče a oba šplhají po čtyřech:
Prorvanou skalou stoupali jsme s mukou,
jež svírala nás drsností svých lemů,
a spodek nohou žádal si i rukou.
Když přišli jsme až k bodu vrcholnému
svahu, kde bylo volno na té straně,
„Kudy teď půjdem?“ řek jsem mistru svému.
Tu ke mně on: „Vždy za mnou odhodlaně
a bez umdlení kráčej, kam tě vedu“
(IV, 31–38)

Očistcová hora

Jde však o horu očisty a očista je zde také to hlavní. Dante ohlásí téma hned na začátku:
I budu zpívat chválu druhé říše,
kde lidský duch své poskvrnění smyje
a nebes hodným stane se tak spíše.
(I, 4–6)

A Vergilius potom říká Catonovi, že ukázat Dantovi onu očistu je cílem této části jejich cesty:
teď duchy, kteří očišťují sebe,
mu ukázat chci v řádu tvého města.
(I, 65–66)

Danta uprostřed všeobecné očisty zajímají očisťující se jednotlivci. Například v sedmém kruhu, v kruhu chlípnosti, básník Guinizelli:
Jsem Guido Guinizelli, a zde nyní
čistit se smím, před koncem začav kát se
(XXVI, 92)

Očista na hoře probíhá trojím způsobem. Zaprvé tělesným trestem, který umrtvuje zlé vášně a povzbuzuje k ctnosti. Zadruhé meditací nad hříchem, který má být očištěn, a ctností, jež je jeho opakem: svým způsobem je Očistec jakýmsi traktátem o ctnostech a neřestech. Příležitost k tomu poskytují například někteří slavní nebo známí nebožtíci, které Dante s Vergiliem na římsách potkávají. Dante zde navazuje ve vyšší duchovní rovině na tradici využívání mrtvých v očistci k politickým cílům (a který básník byl ostatně političtější než právě on?). Třetí očistou je modlitba. Modlitba očišťuje duši, posiluje ji v milosti Boží a vyjadřuje její naději.

Principem, podle něhož jsou duše rozmístěny na římsách očistce, je láska. Vergilius Dantovi tento mechanismus vysvětlí, když jsou v půli cesty, mezi třetí římsou, římsou hněvivých, a čtvrtou římsou lhostejných.

Při jednom zastavení – kdy však má dál pokračovat poučení, jehož se mu dostává – se ho Dante zeptá:
Můj sladký otče, jakých provinění
se hříšník tady v tomto kruhu zhostí?
Stojí-li nohy, hovor mdlý ať není.
(XVII, 82–84)

Společnou podstatou všech hříchů je nedostatek lásky k Bohu, čili k dobru. Tím, co hluboko v nitru vede k hříchu, je láska, jež se zvrhla ve zlo, láska příliš vlažná, láska změněná v nenávist; na očistcové hoře dochází k opětnému nastolení pravé lásky, zlézat očistec znamená stoupat zpátky k dobru, pokračovat v plavbě k Bohu, kterou hřích pozdržel. Hora vystupuje z oceánu a Dante zde spojuje metaforu hory s metaforou moře. Vergilius mu totiž odpoví:
Láska k dobru, líná v povinnosti,
zde napravuje se a popohání
se veslo též, ne pohotové dosti
(XVII, 85–87)5

Zákon pokroku

Logikou očistcové hory je stoupání, jímž se dosahuje pokroku: duše je každým krokem o kousek dál, o něco čistší. Jde o stoupání v dvojím smyslu, fyzickém i duchovním. Znamením pokroku je stále lehčí trest: jak se totiž duše postupně zbavuje hříchů, šplhání se zdá snazší, hora méně strmá.

Očistec a hříchy

Dantův očistec je skutečně očistcem, kde se pyká za hříchy, ale s učením teologů se přesto, jak se zdá, tak docela neshoduje. Nepyká se v něm za hříchy lehké, o těch Dante vůbec nehovoří, nebo nanejvýš snad ve zmínce o příliš velké lásce člověka k jeho blízkým, což je jeden z „lehkých“ hříchů, které jmenoval už Augustin. V podstatě však na sedmi římsách probíhá očista od sedmi hlavních hříchů stejně jako v pekle. Hluboká logika očistce, jíž si je Dante neustále vědom, ho vede k tomu, že vidí v očistci skutečně jakési dočasné peklo, kde se trpí v stejných mukách a za stejné hříchy jako v pekle, až na to, že přechodně a mírněji a za hříchy, jež mají přece jen o něco menší váhu, protože buďto byly zčásti smazány lítostí a pokáním, nebo nebyly tak zakořeněné jako u zatracených, nebo poskvrnily život dotyčného, ve všem ostatním prodchnutý láskou k Bohu, jen zčásti.

Jako symbolické znamení těchto hříchů anděl napsal Dantovi při vstupu do očistce hrotem meče na čelo sedm P (peccato, hřích):
„Hleď, ať tyto rány
si smyješ vodou, která uvnitř teče!“
(IX, 113–114)

A při odchodu z každé římsy jiný anděl skutečně Dantovi vždycky jedno z těch znamení hříchu z čela smaže.

Když Vergilius v sedmnáctém zpěvu Dantovi nejprve vypočítá různé případy zvrhnuvší se lásky, vysvětlí mu pak systém sedmi hlavních hříchů, založený na témž principu.

Prvními třemi případy, kdy se láska k dobru zvrhá v lásku ke zlu, jsou tři druhy nenávisti k bližnímu, nebo spíš lásky ke zlu bližního (’l mal che s’ama e` del prossimo). Je to snaha ho ponížit, neschopnost snést jeho svrchovanost a touha pomstít každou urážku. Tři první hlavní hříchy tedy jsou: pýcha, závist a hněv (XVII, 112–123).

Jsou však také tři druhy jiné lásky, „jež k dobru běží zvrácenými řády“ (XVII, 125 a násl.). Tyto tři další případy zkažené lásky ponechá Vergilius na Dantovi, aby je při dalším výstupu sám odhalil. Budou to hrabivost, hltavost, chlípnost.

Střed systému představuje lenost v lásce, láska vlažná, „pomalá“ (lento amore). Za tento hřích se pyká v polovině hory: od své lhostejnosti, nechuti k životu, zrozené v klášterním prostředí a nazývané latinsky accedia (odtud italské accidia), se „smutní“ očišťují na čtvrté římse.

Na vrcholku hory Vergilius s Dantem vstoupí do pozemského ráje.