Sekce: Knihovna
4. Památka zesnulých: Cluny
z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad
Modlitby za mrtvé
To nejdůležitější je, že křesťané přijali, a patrně velmi brzy, zvyk modlit se za mrtvé. Takový postoj byl ve srovnání se starověkem něčím novým. Podle šťastné formulace Salomona Reinacha „pohané se modlili k mrtvým, kdežto křesťané se modlili za mrtvé“. Jevy jako víra nebo mentalita se samozřejmě nezrodí z ničeho nic. S přímluvami živých za jejich mrtvé trpící na onom světě se setkáme i v prostředí pohanském, zvláště lidovém. Například v orfismu:
Orfeus říká: Lidé… konají posvátné činy, aby dosáhli vysvobození bezbožných předků; Ty, jenž máš nad nimi moc… Ty je vysvobozuješ z velkého trápení a nesmírných muk.
Tyto praktiky se rozvinuly okolo začátku křesťanské éry a i tentokrát jde o dobový jev výrazný zvláště v Egyptě, styčném místě par excellence různých národů a náboženství.
Nejlepším dokladem toho, že se na mrtvé pamatovalo, jsou nejrůznější formy záznamních knih. V karolinské době se v některých klášterech zapisovali do těchto knih všichni, kdo měli být jmenováni v mešním kánonu, živí i mrtví. Šlo o jakousi náhradu za někdejší diptychony, voskové tabulky se jmény donátorů obětin. Byly to takzvané Knihy života (libri vitae).41 Potom se mrtví od živých oddělili.
Clunyjský klášter pro jeden den v roce rozšíří pozornost liturgie slavnostním způsobem na všechny zesnulé. V 11. století, nejspíš někdy v rozmezí let 1024–1033, zavede na den 2. listopadu, těsně po svátku Všech svatých, svátek Památky všech věrných zesnulých. Řád má v křesťanstvu takovou prestiž, že se „svátek mrtvých“ brzo slaví všude. Mezi živými a mrtvými tak vzniká další, slavnostní vazba, jež připraví půdu pro zrození očistce. Klášter se však o tuto přípravu půdy zaslouží způsobem ještě zřetelnějším. Mnich Jotsuald v životopise svatého Odilona, jejž napsal brzo po opatově smrti (1049), vypráví toto:
„Pan biskup Richard mi vyprávěl o vidění, o němž jsem už kdysi slyšel, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Jeden mnich z Rouergue, pravil mi, se jednoho dne vracel z Jeruzaléma. Uprostřed moře, jež se prostírá mezi Sicílií a Soluní, narazil na divoký vítr a ten jeho loď zahnal ke skalnatému ostrovu, kde žil jeden poustevník, služebník boží. Když mnich viděl, že se moře uklidňuje, dal se s ním do řeči o tom a onom.
Boží muž se ho zeptal, jaké je národnosti, a když řekl, že je Akvitánec, chtěl vědět, nezná-li klášter jménem Cluny a tamějšího opata Odilona. Mnich odvětil: „Znám, a dokonce velmi dobře, ale rád bych věděl, proč se mě na to ptáš,“ – „Povím ti to,“ řekl poustevník, „a zapřísahám tě, aby sis to, co uslyšíš, dobře pamatoval.
Nedaleko od nás je místo, jež ze zjevné Boží vůle s velikou divokostí chrlí žhavý oheň. Pykají tam v rozličných mukách po určitý stanovený čas duše hříšníků. Množství démonů má za úkol jejich trápení stále obnovovat: každodenně muka přiživují, aby byla bolest čím dál tím nesnesitelnější. Často slyším, jak ti lidé naříkají a úpěnlivě křičí: z Božího milosrdenství mohou totiž modlitby mnichů a almužny rozdílené na svatých místech duše těchto odsouzenců z trápení vysvobodit. Často se ve svém nářku obracejí hlavně na komunitu v Cluny a jejího opata. Proto tě zapřísahám při Bohu, vrátíš-li se šťastně mezi své, vypověz jim všechno, cos ode mne slyšel, a nabádej mnichy k ještě hojnějším modlitbám, vigiliím a almužnám za spočinutí oněch trpících duší, aby tak přibylo radosti na nebesích a ďábel aby byl přemožen a zklamán.“
Mnich po návratu domů poselství věrně předal opatovi a bratřím. Ti při té zprávě s velikou radostí děkovali Bohu a přidali modlitby k modlitbám, almužny k almužnám a vytrvale se snažili dosáhnout pro zesnulé spočinutí. Svatý otec opat navrhl všem klášterům, aby se pro zajištění odpočinku duší věřících druhý den po svátku Všech svatých, prvním dnu listopadových kalend, všude slavila jejich památka, aby se sloužily soukromé i veřejné mše s žalmy a almužnami a aby se všem chudým rozdávaly almužny bez počítání: to zasadí nepříteli ďáblu těžké rány a křesťan trpící v gehenně se bude moci kojit nadějí na Boží milosrdenství.“
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení
- 1. O očistci v Bibli
- 2. První představa očistce: Vidění Perpetuino
- 3. Očistec a svatý Augustin
- 5. Teologie 12. století a očistný oheň
- 6. Tomáš Akvinský a návrat člověka k Bohu
- 7. Dantův systém očistce
- Na závěr
Autor: Jacques Le Goff
