Sekce: Knihovna

Jacques Le Goff

2. První představa očistce: Vidění Perpetuino

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

Slova refrigerare a refrigerium měla v řeči křesťanů zcela přesně vymezený smysl. Znamenala totiž nebeskou blaženost. Takto se refrigerium objevuje už u Tertulliána, kde znamená jak prozatímní blaženost duší, které, podle Tertulliánova osobního pojetí, očekávají návrat Kristův v lůně Abrahamově, tak definitivní blaženost v ráji, jíž se po své smrti těší mučedníci a která je přislíbena vyvoleným po konečném Božím ortelu… U pozdějších křesťanských autorů refrigerium znamená obecně posmrtné radosti, přislíbené Bohem jeho vyvoleným.“

Refrigerium znamená stav kvazi-rajského štěstí, ale bez určení nějakého konkrétního místa. U Tertulliána se však refrigerium vyskytuje ve zvláštní variantě, jako refrigerium interim, prozatímní místo občerstvení určené pro mrtvé, o nichž Bůh usoudí, že si zaslouží strávit dobu čekání mezi smrtí a Posledním soudem v lepších podmínkách.

Pojem a představa občerstvení inspirovaly – v prostředí, kde se pohyboval Tertullián – nejstarší text, v němž se rýsuje imaginární svět očistce.

Je to text neobyčejný svou povahou i obsahem: Utrpení sv. Perpetuy a Felicity. Za pronásledování afrických křesťanů Septimem Severem byla v roce 203 blízko Kartága vydána na smrt skupina pěti křesťanů, dvě ženy, Perpetua a Felicitas, a tři muži, Saturus, Saturninus a Revocatus. Během jejich pobytu ve vězení ve dnech před umučením Perpetua se Saturovou pomocí sepsala své vzpomínky, nebo se jí možná povedlo předat je ústně dalším křesťanům. Jeden z nich text zapsal a doprovodil ho doslovem, v němž vylíčil, jak mučedníci zemřeli. O zásadní autenticitě textu po stránce formy i obsahu nepochybují ani ti nejpřísnější kritici.

Perpetua v době svého věznění měla sen, v němž viděla svého mrtvého bratříčka Dinokrata: „Několik dní nato, když jsme byli všichni na modlitbách, zaslechla jsem pojednou nějaký hlas a uklouzlo mi jméno Dinokrates. Překvapilo mne to, neboť jsem na něj před tím okamžikem vůbec nemyslila; s bolestí jsem si připomněla jeho smrt. A hned jsem věděla, že jsem hodna o něco pro něj požádat a že to musím učinit. Jala jsem se dlouze a s úpěním modlit k Pánu. V noci pak se mi zjevilo toto: viděla jsem Dinokrata, jak všecek rozpálený a žíznivý, v cárech a špinavý, ve tváři onu ránu, s níž zemřel, vystupuje z jakéhosi temného místa, kde je s mnoha jinými. Dinokrates byl můj vlastní bratr; ve věku sedmi let zemřel na nemoc, tvář rozežranou zhoubným vředem, a jeho smrt všemi otřásla.

Modlila jsem se za něj, ale mezi mnou a jím byla tak veliká vzdálenost, že jsme k sobě nemohli. V tom místě, kde se Dinokrates nacházel, byla nádrž plná vody, ale s roubením pro dětskou postavu příliš vysokým. Dinokrates vystupoval na špičky, jako by se chtěl napít. Pohled na to, že v nádrži je voda, ale on se pro vysoké roubení nemůže napít, mne bolel. Když jsem se probudila, věděla jsem, že bratr prochází zkouškou; ale nepochybovala jsem, že mu mohu v jeho zkoušce ulevit. Modlila jsem se za něj po všechny dny, než nás odvedli do vězení v císařském paláci; měli jsme totiž bojovat v hrách konaných v paláci k oslavě narozenin Caesara Gety. A já se dnem i nocí, úpěnlivě a s pláčem za něj modlila, aby nám bylo dopřáno se sejít.“

Po několika dnech má Perpetua další vidění:
„V den, kdy nás vsadili do želez, zjevilo se mi toto: viděla jsem to místo, které jsem viděla už předtím, a Dinokrata, čistého, pěkně oblečeného, občerstveného (refrigerantem), a tam, kde předtím byla rána, jsem viděla jizvu; okraj nádrže, kterou jsem předtím viděla, se snížil do výšky dětského pasu; a neustále v ní tekla voda. A na roubení byla zlatá číše plná vody. Dinokrates k ní přistoupil a začal pít a vody v číši neubývalo. Zotavený si potom začal vesele hrát s vodou, jak to děti dělají. Probudila jsem se a tehdy jsem pochopila, že je ze svého trápení vysvobozen.“




Klement Alexandrijský a Órigenés

Na počátku zrodu očistce je nicméně potřeba promluvit o jeho dvou řeckých „objevitelích“, Klementovi Alexandrijském († před rokem 215) a Órigenovi († v roce 253 nebo 254), dvou největších představitelích křesťanské teologie v Alexandrii

Podstata učení jich obou zčásti vychází z dědictví některých filosofických a náboženských proudů pohanského Řecka a zčásti spočívá v originální reflexi nad Biblí a židovskokřesťanskou eschatologií. Z řecké antiky oba teologové přejali myšlenku, že tresty ukládané bohy nejsou pouhé sankce, ale také prostředky výchovy a spásy, že to je proces očisty. Pro Platóna je trest dobrodiní bohů. Klement a Órigenés z toho vyvozují myšlenku, že „trestat“ a „vychovávat“ jsou synonyma a že každý Boží trest je k dobru člověka.

Oba teologové takové pasáže Starého zákona, kde Bůh používá ohně výslovně jako nástroje svého hněvu, interpretují ve smířlivém duchu. Například když Hospodin nechá Áronovy syny pozřít ohněm: „Áronovi synové Nádab a Abihú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšlehl oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem“ (Lv 10,1–2).

Klement Alexandrijský je prvním, kdo rozlišuje dvě kategorie hříšníků a dvě kategorie trestů v tomto i příštím životě. Pro polepšitelné hříšníky je trest v tomto životě „výchovný“, pro nenapravitelné „kárný“. V příštím životě budou dva ohně, pro nenapravitelné oheň „pohlcující a stravující“, pro ostatní oheň, který „posvěcuje“, který „nestravuje jako oheň výhně“, nýbrž je to oheň „moudrý“, „inteligentní“ , „který prostoupí duši, jež skrze něj projde“.

Órigenovo pojetí je přesnější a důslednější. Podle něho, jak jsme viděli, musí ohněm projít všichni lidé, i ti spravedliví, neboť absolutně čistý není žádný člověk. Každá duše je poskvrněná už jen svým spojením s tělem. V osmé homilii svého Komentáře k Levitiku se Órigenés opírá o verš z Jóba (14,4): „Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého?“. Pro spravedlivé je však tato cesta ohněm jako křest. Roztaví a přemění olovo, jež tížilo duši, v čiré zlato.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení
• 1. O očistci v Bibli
• 3. Očistec a svatý Augustin
• 4. Památka zesnulých: Cluny
• 5. Teologie 12. století a očistný oheň
• 6. Tomáš Akvinský a návrat člověka k Bohu
• 7. Dantův systém očistce
• Na závěr