Sekce: Knihovna

Jacques Le Goff

5. Teologie 12. století a očistný oheň

z knihy Zrození očistce , vydal(o): Vyšehrad

Pařížský kanovník: Hugo od sv.Viktora

Hugo od sv. Viktora byl možná prvním, kdo přednášel systematickou teologii, aniž ji vázal bezprostředně na lectio, čtení z Bible, to jest na komentování Písma. Očistného ohně se týkají hlavně dvě pasáže z jeho díla. V první z nich, vycházející z Pavlova Prvního listu Korintským, Hugo pojednává otázku „očistného ohně spravedlivých“. Očistný oheň, píše, je určen vyvoleným, těm, kdo budou spaseni. Ohněm projdou dokonce i svatí, ti, kdo staví ze zlata, stříbra a drahých kamenů, ale nijak v něm neutrpí, naopak. Vyjdou z něho posíleni, tak jako získá v peci velikou pevnost hlína. Dá se říci, že pro ně „cesta ohněm je součástí vzkříšení“. Někteří tvrdí, říká Hugo, že tento oheň je místem trestu, kde se ocitají duše těch, kdo stavěli ze dřeva, sena a slámy, aby dokončily pokání, které začaly na tomto světě. Po dovršení pokání přicházejí do místa jakéhosi spočinutí, aby tam očekávaly den soudu, jehož ohněm pak projdou beze škody už také proto, že tento oheň se nenazývá očistným v souvislosti s lidmi, ale že se týká nebe a země, jež budou v ohnivé záplavě očištěny a obnoveny, podobně jako kdysi vodou první potopy. Hugo však tento názor odmítá a zastává myšlenku, že oheň Posledního soudu bude trvat po dobu potřebnou k očistě vyvolených. Zmiňuje také názory, že očistným ohněm jsou pozemské strasti. Pokud jde o oheň soudu, bezbožní jím neprojdou, ale budou jím smeteni do propasti (pekel).

„Právě tak,“ říká, „jak Bůh připravil tělesné tresty pro hříšníky, kteří mají být mučeni, připravil pro tyto tělesné tresty i různá hmotná místa. Peklo je místem muk, nebe je místem radosti. A že je místo muk dole a místo radosti nahoře, je správné, neboť chyba tíží a tlačí dolů, kdežto spravedlnost pozvedá vzhůru.“ Ono spodní místo, peklo, je v podzemí, říká pak Hugo, ale s jistotou o tom nic nevíme. V pekle vládne neuhasitelný oheň. Ale ti, kdo tento život opouštějí očištěni, jdou rovnou do nebe.





Cisterciák: svatý Bernard

V jednom kázání o svátku sv. Ondřeje prohlašuje sv. Bernard na téma trojího druhu statků: „Říká se oprávněně, že duše trpící v očistných místech tu a tam procházejí temnými a odpornými místy, neboť v tomto životě neváhaly na takových místech v myšlenkách prodlévat.“

Nebo: „S mrtvými nejen soucítíme a modlíme se za ně, ale také se s nimi radujeme v naději; neboť má-li nás bolet jejich utrpení v očistných místech, o to víc nás má těšit, že se blíží chvíle, kdy jim Bůh setře z očí všechny slzy; a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

V jiném kázání, které pronesl v roce 1148, pět let před svou vlastní smrtí, jako pohřební řeč nad clairvauxským mnichem Humbertem, sv. Bernard varuje – aniž pronese slovo očistec, které ještě neexistuje a které nezná: „Neboť vězte, že po tomto životě všechno, co jsme nesplatili tady na zemi, musí být v místech očisty (in purgabilibus locis) vyrovnáno stonásobně až do posledního haléře (Matouš 5,26).





Robert Pullus

“Nad geografií onoho světa se zamýšlí ve IV. knize svých Sentencí také Robert Pullus (nebo Pulleyn), od r. 1134 kardinál a od 1145 kancléř římské církve, který zemřel někdy kolem r. 1146. Po slovech, že peklo je určitým místem, si klade otázku, kde očistné tresty probíhají. Ve starých dobách se mrtví po nějaký čas očišťovali v podsvětí a pak se odebírali do lůna Abrahamova, „to jest do jakési vyšší oblasti, kde panoval pokoj“. V naší době, po Kristově příchodu, jsou mrtví, u nichž zbývá ještě něco spálit, zkoumáni v očistných mukách a pak se odebírají ke Kristu, to jest do ráje. Tato muka spočívají především v ohni, očistném ohni, jehož krutost je něčím mezi pozemskými strastmi a trápením v pekle. Ale tady je Robert Pullus na velikých rozpacích:
„Kde však tato náprava probíhá? V nebi snad? Nebo v pekle? Zdá se však, že nebe se pro strasti ani pro nápravná muka nehodí, hlavně ne v naší době. Neboť přísluší-li nebe pouze dobrým, nepřísluší pak snad peklo pouze špatným? A jestliže nebe vylučuje jakékoli zlo, jak by mohlo peklo přijmout jakékoli dobro?

Tak jako Bůh určil nebe jen pro dokonalé, zdá se, že gehenna je vyhrazena pouze bezbožným, takže jedno je vězením provinilých a druhé královstvím duší. Kde však jsou potom ti, kdo musí po smrti konat pokání v očistných místech? Kde ta místa jsou? To stále nevím. Jak jsou tam dlouho? Až do zadostučinění (odpykání chyb).“

Nato Robert Pullus vyslovuje názor, že v naší době očištěné duše odcházejí z očistných míst – ležících mimo peklo – do nebe, tak jako za stara očištění odcházeli ze svých očistných míst, jež ležela v pekle, občerstvit se v lůně Abrahamově. A končí úvahou o významu Kristova sestoupení do pekla.

Robert Pullus se v tomto pozoruhodném výkladu snaží zavést do geografického systému určitou koherenci a v eschatologii zavádí historickou a analogickou dimenzi. Poháněn potřebou lokalizace, formuluje téma: Ubi sunt? Ale kde tedy jsou…? A konstatuje s úctou, že o tajemství, jež halí ona záhadná místa, nic neví. Zavádí však výraz in purgatoriis ve smyslu in purgatoriis locis: v očistných (ve smyslu v očistných místech).

V jednom zajímavém dialogu, který probíhal v letech 1180–1191 formou výměny dopisů, v Helvétském sporu o limbu Otců (Conflictus Helveticus de limbo Patrum), Burchard od sv. Johana, první opat benediktinského kláštera sv. Johana v Thurtale, a Hugo, opat kláštera Všech svatých v Schaffhausen, rovněž benediktinského, spolu diskutují o tom, jak to bylo s dušemi před Kristovým sestupem do pekla. Burchard se odvolává na novozákonní zmínku o lůně Abrahamově (Lukáš 16,22), o němž se jinde hovoří jako o pokoji (Přísloví 3,3), odpočinku (Augustin) a skrytém odpočinku Otcově (Řehoř Veliký), a zastává názor, že mnohé duše se dostaly do nebe i před Kristovým sestoupením do pekel. Hugo, podporován většinou dalších účastníků diskuse, tvrdí, že kvůli dědičnému hříchu se předtím, než Kristus sestoupil do pekel, žádná duše nemohla do lůna Abrahamova ani do ráje dostat.

Ačkoli Burchard pořád ještě označuje očistec plurálem in purgatoriis, v průběhu dialogu podává jeho dobrou definici: „Jsou tři druhy církví, jedna bojuje na zemi, druhá čeká v očistných (in purgatorii[s]) na svou odměnu, další jásá s anděly na nebesích.“



Petr Comestor či Manducator
- Jedlík – neboť podle slov svých současníků to byl veliký konzument knih – byl žákem Petra Lombardského. Stal se kancléřem pařížské církve, po Lombardově jmenování biskupem učil ve škole při Nôtre-Dame a zemřel patrně v roce 1178 nebo 1179. Je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo doprovodili Lombardovy Sentence komentářem. Dílo Petra Comestora je mimořádně rozsáhlé. Určit data jeho kázání je těžké. S jistotou zato víme, že jeho traktát O svátostech, v němž také hovoří o očistci, vznikl v rozmezí let 1165–1170.

K tématu pokání Petr Jedlík především říká, že očista vyvolených v očistném ohni probíhá rychleji nebo pomaleji podle rozličnosti hříchů a pokání a připomíná Augustina. Potom odpovídá na otázku, zdali pokání, které nemohlo být dovršeno v tomto životě, může být dokončeno na onom světě. Protože Bůh je milosrdný, odpouští hříšníkům a nedovolí, aby byli potrestáni trestem příliš těžkým, to jest věčným. Ale protože je spravedlivý, nenechá hřích nepotrestaný. Hřích musí být potrestán buď člověkem, nebo Bohem. Kajícnost však může být tak hluboká, že i když nebožtík pokání na této zemi nedovršil, může být očistného ohně. Toho však, kdo zemře bez pokání, stihne trest věčný.

Jiná otázka: Jestliže kněz z nedbalosti nebo nevědomosti uloží člověku pokání, které neodpovídá závažnosti jeho vin, stačí, aby dotyčný vykonal toto pokání, nebo mu Bůh může po smrti uložit ještě dodatečný trest v očistném ohni? I v tomto případě podle Petra Jedlíka záleží na kajícnosti. Je-li dost velká, trest navíc může odpadnout, ale posouzení záleží na Bohu. Následující otázka míří už bezprostředněji k očistci: „Co je to očistný oheň, a kdo jím musí projít?“ Petr Jedlík odpovídá, že podle některých názorů je to oheň „hmotný“, ne však „elementární“, ne oheň, který spaluje dřevo, ale oheň, který existuje v sublunární oblasti a v den Posledního soudu zmizí spolu se vším pomíjivým.

Podle jiných názorů, říká Petr Jedlík, tímto ohněm prostě jsou muka jako taková. Jsou nazývána ohněm, protože jsou tvrdá a palčivá jako oheň. A protože existují muka ničivá a věčná a tato jimi nejsou, říká se jim oheň očistný, to jest neničivý, nýbrž očišťující určitou dočasnou mukou, která však není trestem na věky. V každém případě, dodává Petr Jedlík, ať je tento oheň jakýkoli, jisté je, že jím věřící, byť ne všichni, procházejí. Procházejí jím ti, kdo nedokončili pokání v tomto životě.



Vilém z Auvergne,
narozený kolem roku 1180 v Aurillaku, v letech 1222–1228 profesor teologie v Paříži a od roku 1228 až do své smrti v roce 1249 pařížský biskup, napsal v letech 1223–1240 obrovské dílo, Magisterium divinale sive sapientiale, sestávající ze sedmi traktátů, z nichž nejvýznamnější, De universo (O všehomíru tvorů), pochází z let 1231–1236.

Že po smrti těla zbývá mnoho věcí k očištění, je pro Viléma z Auvergne „zjevné“ (manifestum est). A vzápětí formuluje svou velkou myšlenku o očistci: je to pokračování pozemského pokání.

Jako první důvod zjevné nutnosti očisty Vilém uvádí: zesnulí, kteří sešli náhlou či náhodnou smrtí, například „mečem, zadušením nebo z přemíry bolesti“, které smrt postihla dříve, než mohli dokonat pokání, musí mít nějaké místo, kde by je dokončili.

Existence očistce je tedy prokázána rozumnými důvody a zdůvodněna z hlediska pokání. Vilém z Auvergne pak uvádí ještě další důvody. Prvním z nich je zkušenost. Skutečnost očistce potvrzují mnohá a častá vidění a zjevení duší nebo lidí, kteří se po smrti v těchto očistných místech ocitli. Vědom si významu literatury o onom světě a očistci – literatury, jíž jsem se v této knize pokusil využít –, Vilém z Auvergne zdůrazňuje důležitost konkrétních informací obsažených ve spisech a příbězích o viděních, vyvoláváních duchů, předtuchách a zjeveních, „jež nejsou pouze zábavné“ (quae non solum auditu jocundae sunt), ale také užitečné a blahodárné. Právě proto jsou nutné přímluvy za mrtvé, modlitby, almužny, mše a jiné zbožné skutky.

K existenci očistce je konečně ještě jeden důvod: požadavek spravedlnosti. „Ti, kdo popírají očistec a tuto očistu duší, nevědí, co je pokání,“ opakuje Vilém z Auvergne. A pokání, „to je duchovní soud, soud, v němž hříšná duše obviňuje sebe samu, svědčí proti sobě samé, vynáší nad sebou soud“. Každý soud však musí být spravedlivý. Všechny chyby nejsou stejně těžké a nezasluhují stejný trest. A nesměšuje-li takto tresty spravedlnost lidská, tím méně to jistě dělá milosrdná spravedlnost božská. I tady jde Vilém z Auvergne s duchem 12. století, jehož aspirací, jak víme, je stejně spravedlnost jako pokání.

Existence očistce je tedy nepochybná, ještě je potřeba někam ho situovat.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pondělí 18.2.

Gn 4,1-15.25; Mk 8,11-13

Komentář k Mk 8,11-13: Nechci i já občas, aby moje víra byla pouze přesvědčením o správnosti mé cesty? Chci si uvědomit, že víra je vztah, ke kterému patří i nejistoty a hledání.

Zdroj: Nedělní liturgie

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2019) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

S modlitbou ve vztahu: videoseriál "Víra do kapsy"

S modlitbou ve vztahu: videoseriál "Víra do kapsy"
(9. 2. 2019) Je modlitba v partnerském vztahu důležitá? Jak sladit společnou modlitbu muže a ženy? O svém modlitebním životě...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2019) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2019) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...

Týden manželství

(6. 2. 2019) Dobré manželství není samozřejmost. To si uvědomují i orgranizátoři Národního týdne manželství, který se pořádá od roku...

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!
(5. 2. 2019) Únor je tento rok opravdu bílý a náš IN! také. Několik let jsme se snažili valentýnské téma moc nezmiňovat, ale tento...

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

(31. 1. 2019) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř... Fjodor Michajlovič Dostojevskij

(27. 1. 2019) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,...

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2019) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války....