V příběhu o Ježíšově pokušení na poušti (Lk 4,1-13) vyvstávají tři falešné identity či masky, které Satan nabízí každému z nás. A také nám ukazuje, jaká rozhodnutí musíme udělat, abychom zůstali věrní svému jedinečnému životu a identitě Božích synů a dcer.

Co předcházelo pokušení na poušti

Než evangelium vypráví o Ježíšově pokušení na poušti, dostává se nám záblesk toho, jak Ježíš sám chápe svou identitu. Při křtu v Jordánu se otevírají nebesa, Duch Svatý sestupuje v podobě holubice a Ježíšův Otec zřetelně prohlašuje: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“ (Mt 3,17). Jinými slovy: „Jsi milováníhodný. Jsi dobrý. Je tak skvělé, že existuješ.“

Ježíš bude jednou konat zázraky a umírat na kříži za hříchy světa. Ale už nyní zakouší ujištění, že je hluboce milován svým nebeským Otcem – jenom pro to, kým je. Tato láska je základem jeho sebeporozumění, je pramenem jeho sebevnímání.

V samém jádru pravé křesťanské spirituality je to, že v Kristu smíme žít a plavat v řece hluboké Boží lásky. Jen když nasáváme tuto lásku, dokážeme přijímat Boží vůli, a to i tehdy, když se nám zdá být v protikladu k tomu, co vidíme, co cítíme nebo si myslíme. Právě zkušenostní poznání Boží lásky a Božího přijetí nám poskytuje pevný základ k tomu, abychom mohli přijmout a milovat své pravé já. Jen Boží láska v Kristu dokáže unést tíhu naší pravé identity.

Bůh nás vnitřně utvořil s řemeslnou dokonalostí: s jedinečnou osobností, myšlenkami, sny, temperamentem, pocity, hřivnami, dary a touhami. Zasadil do nás símě „skutečného já,“ které tvoří naši autenticitu, tvoří „nás“. Jsme Bohem hluboce milováni. Jsme pro něj vzácní.

Avšak ohrožuje nás trojí velké pokušení.
Každé z nich svým způsobem křičí:
„Boží láska ti nikdy nemůže stačit!
Nejsi hoden lásky.
Nejsi pro něj dost dobrý.“

První pokušení: Jsem tím, co dělám (důraz na výkon)

Pokušitel řekl Ježíšovi: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby“ (Mt 4,3). Ježíš po třicet let zjevně nevykonal žádný zázrak. Ještě nezačal své veřejné působení. Vypadal jako naprostý zoufalec. Nikdo v něj zatím nevěřil. Byl po čtyřiceti dnech půstu hladový. Přispěl snad něčím tomuto světu?

Naše kultura nám často klade tutéž otázku. Čeho jsi v životě dosáhl? Jak jsi předvedl svou užitečnost? Co děláš? Většina z nás se považuje za užitečné jen tehdy, pokud se nám podařilo dosáhnout nějakých úspěchů – v práci, v rodině, ve škole, v pastoraci nebo ve vztazích. Když úspěchů nedosahujeme, začneme pracovat více a usilovněji…, anebo se sklesle schoulíme do sebe a propadneme se do deprese, způsobené pocitem zahanbení, případně začneme ze svých problémů obviňovat druhé.

Trapistický mnich Thomas Merton, autor bestselleru Sedmistupňová hora (Seven Storey Mountain), vypráví o jedné události ze svého života:

„Před pár lety mi napsal nějaký člověk, který spisoval knihu o úspěchu. Požádal mě, zda bych nepřispěl článkem o tom, jak jsem se stal úspěšným. Rozhořčeně jsem mu odpověděl, že se nepovažuji za úspěšného v žádné oblasti, která by pro mě měla význam. Zapřísahal jsem se, že se po celý svůj dosavadní život úspěchu usilovně vyhýbám. A pokud jsem kdysi napsal knihu, z níž se stal bestseller, stalo se tak pouhou náhodou, díky mé nepozornosti a naivitě; dávám si pozor, aby se to již nikdy neopakovalo.

Řekl jsem mu, že kdybych měl předat poselství svým současníkům, bylo by to zhruba toto: buďte, čímkoli chcete, buďte šílenci, opilci, … naprosto cokoli a všeho druhu, ale za každou cenu se vyhýbejte jedné věci – úspěchu. Víckrát jsem o něm neslyšel a nevím o tom, že by má odpověď byla publikována.“

Text se nám může zdát přepjatý. Ale je zjevné, že Merton dobře věděl, jak snadno nás pozemský úspěch zavede na scestí. Svádí nás k tomu, abychom hledali svou hodnotu ve všem možném, jen ne v nevyčerpatelné Boží lásce k nám v Ježíši Kristu.

Text o druhém a třetím pokušení zde zveřejníme postupně v následujícím období...