Jásejme a radujme se z jeho spásy!

Všichni žijeme v očekávání a naději, že nám jednoho dne budou určena Ježíšova slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34). Jsme v čekárně tohoto světa, abychom vešli do ráje a měli účast na oněch „hodech všech národů“, o kterých hovoří prorok Izaiáš (srov. 25,6). To, co prorok vyslovuje, nám zahřívá srdce, protože tak přivádí k naplnění naše největší očekávání: Pán „zničí smrt navždy a setře slzy z každé tváře“ (verš 8). Je krásné, když Pán přichází osušit slzy! A není dobré, když doufáme, že je setře někdo jiný než Pán. Tehdy budeme moci pronést: „On je Hospodin, v něho jsme doufali, ten, který setře slzy z každé tváře, jásejme a radujme se z jeho spásy“ (v.9). Ano, žijeme v očekávání toho, že obdržíme dobra natolik veliká a krásná, že si je ani nedokážeme představit. Jak nám totiž připomenul apoštol Pavel, „jsme dědici Boží a spoludědici Kristovi“ (Řím 8,17) a „očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (srov. v.23).

Vše, k čemu se zde upínáme, se vmžiku rozplyne

Bratři a sestry, prospěje nám, když si dnes položíme otázku, zda se naše touhy týkají nebe, mají-li co do činění s nebem. Jinak nám totiž hrozí, že budeme ustavičně prahnout po věcech, které pomíjejí a své touhy zaměníme za nároky, že budeme klást požadavky tohoto světa před očekávání Boha. Avšak ztratit ze zřetele to, co má cenu, a honit se za větrem, by byl největší životní omyl. Hleďme vzhůru, neboť jsme na cestě k Nejvyššímu, do výšin, kam věci vezdejší nepřijdou. Skvělá kariéra, velkolepé úspěchy, nejprestižnější tituly a ocenění, nahromaděné bohatství a výdělky se vmžiku rozplynou. To vše zanikne a vložené očekávání se provždy zhatí. Navzdory tomu těmto věcem věnujeme tolik času, námahy a energie; znepokojují nás a zarmucují, čímž ochabuje naše tíhnutí k pravému domovu, ztrácíme ze zřetele smysl své pouti, cíl cesty, nekonečno, k němuž směřujeme, radost, pro niž dýcháme.

Zeptejme se sami sebe: Žiju tím, co pronáším ve Vyznání víry? Tedy „očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“? Jak toto očekávání vypadá? Jsem schopen zaměřit se na podstatné, anebo mne rozptyluje řada povrchních podružností? Pěstuji naději, anebo se ubírám vpřed za neustálého hořekování, neboť přikládám přílišnou hodnotu tomu, na čem nezáleží a co pomine?

Jediný bod obžaloby před božským soudem

Pokaždé, když si vyslechneme Matoušovu pětadvacátou kapitolu, prožijeme překvapení obdobné tomu, které se zmocnilo tehdejších posluchačů: „Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'“ (v. 37-39). Kdy to bylo? Takto se vyjadřuje všeobecné překvapení, úžas spravedlivých a úlek nespravedlivých.

Kdy to bylo? Mohli bychom říci totéž. Očekávali bychom, že soud nad životem a světem se odehraje ve znamení spravedlnosti, před tribunálem, který při řešení tohoto soudního sporu zváží každý prvek a navždy objasní různé situace a úmysly. Avšak před božským soudem bude jedinou zásluhou a jediným bodem obžaloby milosrdenství prokázané chudým a odepisovaným: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“, tak zní Ježíšův rozsudek (v. 40).

Naše příprava na soud: milovat bezplatně a ztrátově

Zdá se, že Nejvyšší žije v těch nejmenších, Ten, který přebývá v nebesích, se zabydlel v lidech, jež tento svět pokládá za zcela bezvýznamné. Jaké překvapení! Avšak soud proběhne takto, protože jej vynese Ježíš, Bůh pokorné lásky, Ten, který se v chudobě narodil a zemřel, který žil jako služebník. Jeho měřítkem je láska, přesahující veškerá naše měřítka, a mírou jeho soudu je nezištnost. Pokud se tedy máme na tento soud připravit, víme, co činit: milovat bezplatně a ztrátově, aniž bychom si nárokovali odplatu, milovat toho, který je vepsán na seznam Božích preferencí, člověka, který nám nic nemůže vrátit a vůbec nás nepřitahuje.

Dnes ráno jsem obdržel dopis od jednoho luterského kaplana z dětského domova na Ukrajině, který přijímá válečné sirotky, osamělé a opuštěné děti. Píše mi: „Toto je má služba: doprovázím tyto odepisované děti, které ztratily rodiče, které krutá válka uvrhla do osamělosti“. Onen muž činí to, co od něj Ježíš žádá: pečuje o nejmenší oběti této tragédie. Když jsem dočetl tento dopis, psaný s velikou bolestí, přivedlo mne to k pohnutí a řekl jsem si: „Pane, je vidět, že i nadále podněcuješ pravé hodnoty svého Království“.

Kdy to bylo?, řekne tento pastor, až se setká s Pánem. Ono udivené „kdy?“, které se čtyřikrát vrací v otázkách, jimiž se lidstvo obrací na Pána (srov. verše 37.38.39.44), se dostavuje pozdě, až „když Syn člověka přichází ve slávě“ (v.31).

Máme sklon k rozředění Ježíšových slov

Bratři, sestry, nedejme se také překvapit, dávejme dobrý pozor a neutlumujme chuť evangelia. Často totiž z pohodlnosti či výhodnosti máme sklon k oslabení Ježíšova poselství a rozředění jeho slov. Připusťme, že se poměrně schopně uchylujeme ke kompromisům s evangeliem. Klademe si meze – jen potud, až tam – přistupujeme na kompromis.

Dát najíst hladovějícím? Ano, ale otázka hladu je složitá a zajisté ji sám nemohu vyřešit!

Pomáhat chudým? Jistě, ovšem s nespravedlností se musí naložit určitým způsobem, a proto je lepší vyčkat, i vzhledem k tomu, že naše případné úsilí by něco mohlo trvale narušovat a třeba bychom si mohli všimnout, že se vše dalo dělat lépe! Bude tedy lepší počkat...

Být nablízku nemocným a vězněným? Ano, ale na titulních stránkách novin a sociálních sítích je tolik jiných, naléhavějších problémů, takže proč bych se právě já měl o tyto lidi zajímat?

Opravdu souhlasím s přijímáním migrantů, nicméně je to složitá otázka, souvisí s politikou...

Nemíchám se do těchto věcí...neustálé kompromisy: „ano“, „ano“ a zároveň „ne, ne, ne“. Tyto kompromisy, které uzavíráme s evangeliem, se vším souhlasí, ale nakonec vše odmítají. A tak kvůli neustálým „ale“ a „nicméně“, které jsou nám mnohdy vlastní, ze svého života činíme kompromis s evangeliem.

Z prostých Mistrových učedníků se stáváme mistry ve složitosti, kteří hodně argumentují a málo konají, hledají odpovědi spíše před počítačem než před křížem a po internetu spíše než v očích bratrů a sester, křesťany, kteří komentují, debatují a předkládají mnohé teorie, avšak neznají jménem jediného chudého, již měsíce nenavštívili někoho nemocného, nikdy nikomu nedali najíst a neoblékli ho, nikdy neuzavřeli přátelství s potřebným člověkem. Zapomněli tak na skutečnost, že „programem křesťana je vnímavé srdce“, jak prohlásil papež Benedikt.

Ono „kdy jsme tě viděli?“ je právě nyní, dnes a tady

Kdy jsme tě viděli?, to je ono veliké překvapení na jedné straně spravedlivé a na druhé nespravedlivé, ale v každém případě to bude velké překvapení. Kdy to bylo?, udivěně se tážou spravedliví i nespravedliví. Existuje jediná odpověď: ono „kdy“ nastává nyní, dnes, jakmile vyjdeme z tohoto kostela. Spočívá v našich rukou, našich dílech milosrdenství, nikoli ve vybroušených analýzách a vytříbených objasněních, nikoli v osobním či společenském ospravedlňování. Tkví v našich rukou a my za ně neseme odpovědnost.

Dnes nám Pán připomíná, že přijde smrt, zjedná pravdu nad životem a odejme jakoukoli polehčující okolnost při prokazování milosrdenství. Bratři, sestry, nemůžeme říci, že jsme nevěděli. Nelze zaměnit skutečnou krásu s umělým líčidlem. Evangelium vysvětluje, jak prožívat toto očekávání: jděme vstříc Bohu tím, že milujeme, neboť On je láska. A v den našeho rozloučení bude naše překvapení radostné, jestliže se nyní dáme překvapit přítomností Boha, který nás očekává mezi ubohými a zraněnými tohoto světa. Nemějme strach z tohoto překvapení, jděme vpřed podle evangelia, abychom nakonec došli ospravedlnění. Toto evangelní překvapení čeká, až je pohladíme nikoli slovy, nýbrž činy.