Slovo věřit a pojem víra má v češtině širší význam než v jiných jazycích. Angličtina má pro víru dvě různá slova, belief jako domněnku a faith jako uvěření a spolehnutí. Podobně je to i ve francouzštině, kdežto v češtině se musíme spokojit s jedním slovem pro všechno.

České slovo víra a věřit může tedy znamenat hodně rozdílné věci a mezi nimi je třeba rozlišovat. Tak jsme ve škole „věřili“ paní učitelce, že Labe se vlévá do moře, i když jsme žádné moře nikdy neviděli. Věřili jsme jí, že dvě a dvě jsou čtyři nebo že babyka se píše s tvrdým „y“. Po pravdě řečeno nás tenkrát ani nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký problém. Dvě a dvě jsou čtyři a Labe se vlévá do moře – řekla to přece paní učitelka. Postupem času jsme se ale setkali i s věcmi, které jsme věřit nechtěli nebo nemohli. Už dávno za války, když jsme ve škole slyšeli o Hitlerovi, jaký je to báječný chlapík, a pak po válce o Stalinovi. Rodiče nám vysvětlili, že se to tak sice ve škole říká, ale věřit tomu nemáme, protože to není pravda.

I v češtině rozlišujeme mezi „věřit něčemu“ a „věřit někomu“, případně ještě „věřit v někoho“. Tak jsme se už docela jako malé děti museli naučit, že rodičům věřit můžeme, ale ve škole už ne všemu. I paní učitelka občas říká něco, co není pravda, a také někteří spolužáci si vymýšlejí a říkají věci, které neplatí, na které se nedá spolehnout. Něco třeba slíbí a pak to neudělají, něco si půjčí a pak to zapírají. Něco tvrdí, a pak se ukáže, že je to jinak. Tak se člověk naučil být opatrný a dávat si pozor, rozlišovat, komu se dá věřit všechno a komu jen něco, případně skoro nic.

Člověk na rozdíl od zvířat myslí a mluví, a to znamená, že se může také zmýlit a může dokonce lhát. V tom je veliký rozdíl: člověk, který se mýlí, nezná pravdu a sám o tom neví, kdežto lhář dobře ví, že to, co říká není pravda. Říká to většinou proto, aby si sám získal nějakou výhodu, nebo aby někoho jiného ošidil a poškodil. Lhát by lidé rozhodně neměli, ale Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti a svoji svobodu můžeme také zneužít, třeba právě ke lži a podvodu.

Takže dnes už víme, že se nedá věřit všemu, co lidé říkají, co se píše v novinách a ukazuje v televizi. Jenže jak to poznat? Některé věci se dají dokázat, jako v matematice nebo u soudu, ale je jich málo. Situací, kdy se musíme spolehnout na druhé lidi, že nám říkají pravdu, je každý den spousta. Někdy o mnoho nejde, ale někdy na tom záleží opravdu moc.

Proto jsme tak rádi, pokud máme kolem sebe aspoň nějaké lidi, kteří nelžou a na které se dá spolehnout. Máme už s nimi svoji zkušenost: víme o nich, že to s námi myslí dobře, takže se sice mohou mýlit, ale nechtějí nás poškodit a nebudou nám tedy lhát. Do budoucnosti sice také moc nevidí, ale pokud to jsou soudní lidé, nebudou to ani předstírat a sami řeknou, že něco nevědí.

Právě na té budoucnosti nám ovšem v životě nejvíc záleží. Kdy byla bitva u Lipan nebo kolik nohou mají pavouci, to se dá poměrně spolehlivě zjistit, ale člověk to potřebuje spíš jen ve škole. Ale už takovou maličkost, jako jestli bude zítra pršet, nikdo předem neví, a i meteorologové předpovídají jenom pravděpodobnost. A co mám udělat sám se sebou, zda se mám pustit do studia, anebo třeba odstěhovat na venkov, to nikdo jiný vědět nemůže a může jen odhadovat – anebo předstírat. Ale já se přesto musím rozhodnout.

Za malé děti rozhodují rodiče, proto se dá mluvit o bezstarostném dětství. Jak člověk dospívá, staví se na vlastní nohy, a přece by často potřeboval pomoc a podporu. Šťastný člověk, který při rozhodování o své budoucnosti není sám a může se na někoho spolehnout. A to je právě smysl víry, jak o ní mluví v Bibli List Židům: „Víra znamená spolehnutí na to, v co doufáme, pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žd 11,1). Kdyby se dala dokázat, nebyla by to už víra.

A přece ani křesťanská víra není slepá. „Vím, komu jsem uvěřil“, říká svatý Pavel (2 Tm 1,12). Víra má a musí být pevná, aby mohla být „základem“ a pevným přesvědčením, na němž člověk staví své naděje, svá rozhodnutí a svůj život. Když se ale dostane do úzkých, když se mu život nedaří a naděje se hroutí, může se vždycky ještě podívat kolem sebe. Může si připomenout, jaký zázrak představuje vesmír a svět, jak neuvěřitelně složitý a dokonalý je každý živočich a jak neobyčejné podmínky pro život nám náš Stvořitel připravil. A to je náramně dobrý důvod jeho slovu věřit a spoléhat se na něj.  Neporadí nám, kudy se jde nádraží, ale říká jasně, že nemáme lhát, i když by to někdy bylo výhodné.

A hlavně říká a slibuje,
že kdo v něho věří a jedná podle toho,
nemusí se nikdy a ničeho bát.
Dokonce ani smrti.
Co bychom mohli chtít ještě víc?