Náš duchovní růst musí být doprovázen i emočním zráním.
(Z šestého rozjímání biskupa Erika Vardena OCSO při duchovních cvičeních ve Vatikánu 2026.)
Pády se mohou stát milníky na cestě ke spáse, avšak...
Pády nás mohou pokořit, když jsme naplněni pýchou, aby ukázaly Boží spasitelnou moc. Mohou se stát milníky na osobní cestě ke spáse, na které je třeba vzpomínat s vděčností.
Přesto nesmíme být naivní. Ne všechny pády končí jásotem. Jsou pády, které zavánějí peklem a táhnou viníka v brázdě zkázy a zmaru. Tato brázda je často široká a dlouhá a smete mnoho nevinných. Budeme potřebovat odvahu, abychom spolu přistoupili k verši z 90. žalmu, který začíná: „Tisíc jich padne po tvém boku, deset tisíc po tvé pravici“.
Včasné varovné signály, které byly opomenuty
Nic nepoškodilo církev tak tragicky, nic neohrozilo naše svědectví více než zvrácenost (korupce), která se objevila uvnitř našeho vlastního domu. Nejstrašnější krizi církve nezpůsobila vnější světská opozice, ale zvrácenost uvnitř společenství církve. Takto způsobená zranění budou potřebovat čas ke svému zacelení. Žádají si spravedlnost a slzy.
Tváří v tvář zvrácenosti (korupci), zejména pokud jde o zneužívání, jsme v pokušení hledat nemocný kořen. Očekáváme, že najdeme včasné varovné signály, které byly opomenuty: nějakou chybu ve čtení situace, jakýsi základní vzorec deviace. Někdy tyto stopy skutečně existují a máme důvod si vyčítat, že jsme je včas nerozpoznali. Nenajdeme je však vždycky.
Můžeme uznat, že v počátcích komunit, které jsou dnes spojovány se skandály, skutečně lze vidět velké a radostné dobro. Nemůžeme předpokládat, že v nich od počátku bylo strukturální pokrytectví a že zakladatelé vystupovali cynicky jako obílené hroby. Někdy v nich nacházíme známky skutečné inspirace, dokonce stopy svatosti. Jak si vysvětlit souběžnou přítomnost dobrého a deformovaného vývoje? Světská mentalita zpravidla věc zjednoduší – když se setká s katastrofou, označí monstra a oběti. Církev má k dispozici – upamatuje-li se na jejich užití – rafinovanější a účinnější nástroje.
Démonickou sféru je třeba brát vážně,
nelze ale vše přisuzovat ničemům s rohy a vidlemi
Svatý Bernard nám připomíná, že tam, kde lidé usilují o ušlechtilé cíle, budou útoky nepřítele zuřivé. Poznamenává, že „duchovní lidé v církvi musejí čelit daleko ostřejším útokům než ti, kdo se řídí pouze tělesnými věcmi.“ Domnívá se, že právě k tomu směřuje žalm Qui habitat, když hovoří o „levici“ a „pravici“: levice představuje naši tělesnou přirozenost, pravice naši duchovní přirozenost. Obětí je více na pravé straně, protože právě tam, na duchovním bojišti se používají nejničivější zbraně.
Ačkoli svatý Bernard bere démonickou sféru vážně, nepřisuzuje všechny duchovní choroby ničemům s rohy a vidlemi. Považuje muže a ženy odpovědné za způsob, jakým nakládají se svou svrchovanou svobodou. Je toho názoru, že lidská přirozenost je jediná. Pokud začneme pronikat do hloubky naší duchovní přirozenosti, odhalí se i jiné hlubiny. Budeme muset čelit existenciálnímu hladu, zranitelnosti, touze po útěše. Tyto prožitky pak mohou nabýt podobu útoku.
Náš duchovní růst musí být doprovázen i emočním zráním
Pokrok v duchovním životě vyžaduje přizpůsobení našeho fyzického a emocionálního já kontemplativnímu zrání, jinak hrozí, že duchovní odhalení bude hledat fyzické nebo emocionální ventilace a že tyto ventilace budou racionalizovány, jako by byly samy o sobě „duchovní“, vyššího řádu než poklesky obyčejných smrtelníků. Integrita duchovního učitele se projevuje v jeho rozhovorech a učení, ale nejen v tom; projevuje se také v jeho online zvyklostech, v jeho chování u stolu a v baru, v jeho svobodě od pochlebovačů.
Duchovní život není přídavkem ke zbytku existence. Je její duší. Musíme se mít na pozoru před jakýmkoli dualismem a vždy mít na paměti, že Slovo se stalo tělem, aby naše tělo prostoupil Logos. Je třeba bdít jak nad levicí, tak nad pravicí, a dávat pozor – Bernard na tomto bodě trvá – aby se jedna nezaměňovala s druhou. Musíme se naučit být stejně spokojeni ve své tělesné i duchovní přirozenosti, aby Kristus, náš Mistr, mohl v obou pokojně vládnout.
