Je správné vážit si učitelského úřadu církve a moudrosti věků, nashromážděné v církevních dokumentech, cenit si věroučných výroků církve, mnohdy vytříbených staletími jako vybroušený diamant... Nemůžeme si však nauku o „zachování pravdy“ v oficiálním církevním učení vysvětlovat tím způsobem, že jsme proto nějak nadřazeni ostatním křesťanům, kteří mají podle našich měřítek „méně než plnost“.
Jak ale může být katolík ve vztahu k nekatolíkům v pravdě pokorný, když má věřit, že ostatní úplnou pravdu nemají? Zkrat v tomto myšlenkovém postupu nalezneme snadno: Katolická církev sice uchovala v průběhu staletí neporušené zásadní pravdy víry, to však ještě neznamená, že my katolíci tyto pravdy plně žijeme! Mluví o tom 2. vatikánský koncil i ekumenický direktář:
„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli“ (UR, 4).
„Katolíci samozřejmě vědí, že sami o sobě plně nevyužívali a nevyužívají prostředků milosti, jimiž je církev obdarována“ (Direktář, 17).
V podobném duchu se vyjadřuje i Ralph Martin:
„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubají prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“
Bohužel opět platí: Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.
Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed svatopetrského chrámu ve Vatikánu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“ (srov. Jan 7,49).
Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky - v podstatě jej znemožňuje.
„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli“ (UR, 4).
„Katolíci samozřejmě vědí, že sami o sobě plně nevyužívali a nevyužívají prostředků milosti, jimiž je církev obdarována“ (Direktář, 17).
V podobném duchu se vyjadřuje i Ralph Martin:
„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubají prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“
Bohužel opět platí: Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.
Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed svatopetrského chrámu ve Vatikánu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“ (srov. Jan 7,49).
Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky - v podstatě jej znemožňuje.
***
Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
