Na čem záleží nejvíce?

Učitel Zákona se představuje Ježíšovi jen proto, aby ho podrobil zkoušce. Jeho otázka je však důležitá a stále aktuální a občas si razí cestu do našich srdcí a do života církve: "Jaké je největší přikázání?" (Mt 22,36). I my, ponořeni do živé řeky Tradice, si klademe otázku: Co je nejdůležitější? Co je tím hybným středobodem? Na čem záleží nejvíce, natolik, že je to vůdčí princip všeho? A Ježíšova odpověď je jasná: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je velké a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého" (Mt 22,37-39).

Nestrategie církve: adorace a služba

Milovat Boha celým svým životem a milovat bližního jako sebe sama není naše strategie, ne lidské kalkulace, ani módní trendy světa. Láska k Bohu a bližnímu: to je jádro všeho. Jak ale tento projev lásky přeložit? Navrhuji dvě slovesa, dvě hnutí srdce, nad kterými bych se rád zamyslel: klanět se a sloužit. Láska k Bohu se uskutečňuje prostřednictvím klanění a služby.

Uctíváním Boha znovu objevujeme sami sebe

První sloveso, klanět se. Milovat znamená uctívat. Adorace je první odpovědí, kterou můžeme nabídnout na bezplatnou lásku a úžasnou lásku Boží. Údiv klanění je v církvi nezbytný, zvláště v této době, kdy jsme ztratili zvyk klanět se.

Uctívání totiž znamená uznat ve víře,
že jedině Bůh je Pán
a že na laskavosti jeho lásky
závisí náš život, cesta církve, osud dějin.
On je smyslem života.

Jeho uctíváním znovu objevujeme sami sebe jako svobodné. Proto je láska k Hospodinu v Písmu často spojována s bojem proti veškerému modlářství.

Modly nikdy nesplní to, co slibují

Ti, kdo uctívají Boha, odmítají modly, protože zatímco Bůh osvobozuje, modly zotročují. Svádějí nás a nikdy nesplní to, co slibují, protože jsou "dílem lidských rukou" (Ž 115,4). Písmo je proti modloslužbě důrazné, protože modly jsou dílem člověka a jsou jím manipulovány, zatímco Bůh je vždy živý, který je zde i nad člověkem. "Důkazem toho, že o Bohu nemáme vždy správnou představu, je to, že jsme někdy zklamáni: očekával jsem to, představoval jsem si, že se Bůh bude chovat takto, a místo toho jsem se mýlil. Tímto způsobem se vracíme na cestu modlářství, když chceme, aby Hospodin jednal podle obrazu, který jsme si o něm vytvořili." (C. M. MARTINI). A to je riziko, které nám hrozí vždy: myslet si, že "ovládáme Boha", uzavírat jeho lásku do svých plánů. Místo toho je jeho jednání vždy nepředvídatelné, překračuje hranice, a proto toto Boží jednání vyžaduje údiv a klanění. Úžas je tak důležitý!

Modloslužba často pramení z osobní ješitnosti

Musíme stále bojovat proti modloslužbě; světské modloslužbě, která často pramení z osobní ješitnosti, jako je touha po úspěchu, prosazování se za každou cenu, chamtivost po penězích - nezapomínejme, že ďábel vstupuje přes kapsu -, půvab kariérismu; ale také modloslužba převlečená za spiritualitu: moje spiritualita, moje náboženské představy, moje pastorační zdatnost... Buďme bdělí, aby se nám nestalo, že do středu pozornosti postavíme sebe místo Něho. A vraťme se ke klanění. Ať je pro nás pastýře ústřední: věnujme každý den čas důvěrnému setkání s Ježíšem, Dobrým pastýřem, před svatostánkem.

Ať je církev adorující: v každé diecézi, v každé farnosti, v každém společenství se klaňme Pánu! Protože jen tak se obrátíme k Ježíši, a ne k sobě samým; protože jen skrze adorační ticho Boží slovo zabydlí naše slova; protože jen před ním budeme očištěni, proměněni a obnoveni ohněm jeho Ducha. Bratři a sestry, klanějme se Pánu Ježíši!

Kristus spojuje Boha a bližního

Druhým slovesem je sloužit. Milovat znamená sloužit. Ve velkém přikázání Kristus spojuje Boha a bližního, aby nikdy nebyli odděleni. Neexistuje náboženská zkušenost, skutečná náboženská zkušenost, která by byla hluchá k volání světa.

Není lásky k Bohu
bez angažovanosti v péči o bližního,
jinak riskujeme farizejství.

Můžeme mít skutečně mnoho krásných nápadů, jak reformovat církev, ale pamatujme: klanět se Bohu a milovat své bratry a sestry jeho láskou, to je velká a věčná reforma. Být církví uctívající a církví služby, která umývá nohy zraněnému lidstvu, doprovází na cestě křehké, slabé a zavržené, láskyplně vychází vstříc těm nejchudším. Bůh to přikázal, slyšeli jsme v prvním čtení.

Milosrdný člověk je přístavem pro ty, kdo jsou v nouzi

To je, bratři a sestry, církev, o které jsme povoláni snít: církev, která je služebnicí všech, služebnicí těch nejmenších. Církev, která nikdy nechce vidět vysvědčení o "dobrém chování", ale přijímá, slouží, miluje, odpouští. Církev s otevřenými dveřmi, která je přístavem milosrdenství. "Milosrdný člověk," řekl Chrysostom, "je přístavem pro ty, kdo jsou v nouzi: přístav přijímá a vysvobozuje z nebezpečí všechny ztroskotance; ať už jsou špatní, dobří nebo jacíkoli [...], přístav je ukrývá ve své zátoce. Proto i ty, když uvidíš člověka, který ztroskotal na chudobě, nesuď ho, nežádej od něj výklad jeho chování, ale vysvoboď ho z neštěstí".