Citáty z knihy: Bůh mezi námi (Ladislav Boros)

Shrneme-li všechny sympatie, které máme k různým vlastnostem milované osoby, nebude výsledkem opravdová láska. V lásce je zřejmě povrch vlastností prolomen a je dosaženo místo, kde osoba existuje jako osoba. Na naši otázku není jiná odpověď. Tento člověk miluje jinou osobu, protože je "ona", hledá její já ; hledá to, v čem je právě touto jedinečnou osobou. Milovat znamená povědět: "Je dobře, že ty jsi ty."

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 13)

…
Láska nastává tedy teprve tehdy, když místo "já a ty" řeknou dvě osoby "my". Je v tom vysloven definitivní závazek: Chci být s tebou a chtěl bych, abys ty byl se mnou. Od této chvíle patřím tobě. Od nynějška nebudeš sám; i kdybychom žili daleko od sebe, ba i kdyby nás oddělila smrt, zůstávám s tebou. Můžeš volně nakládat se vším, co mám a co jsem. A vím, že zůstanu stále v tobě a že má osoba je v tvých rukou bezpečnější než v mých vlastních. (14)

…
O pokoře se dnes nemluví snadno. Toto slovo jako pozitivní slovní označení hodnoty z našeho jazykového použití takřka úplně vymizelo. Pro dnešního člověka často znamená jen nedůstojnou poddajnost, závislost nedobrého rázu, otrocké myšlení, slabošství nebo něco ještě horšího. Že skutečná pokora s tím vším nemá co dělat, vyplývá ze skutečnosti, že je to pozitivní ctnost, přesněji zvláštní kvalita lásky. ...Pokora a láska k sobě svou podstatou patří. Bylo by možné tvrdit, že pokora je nejčistší podoba, přímo vrchol lásky. Pokora je nejvyšší síla lásky a dává lásce schopnost nesobeckosti. (22)

…
Bez výrazné tváře, bez existence uznávané a potvrzené láskou se člověk cítí jako zbytečný, bezvýznamný. Odtud pochází nervózní vyhledávání vlastního uplatnění, honba za úspěchy, dráždidly, dojmy, touha po bohatství. Řítí se do zapomenutí, protože na sebe nechce zapomenout.

Jeho osudem je průměrnost. Sobecký člověk je všední a banální. Vzdává se té jedinečnosti, kterou nám dovede darovat toliko nesobecká láska. (23)

…
Teprve v nesobecké lásce poznáváme, že život je víc, než jak se jeví na první pohled. "Pouze taková existence je trvale snesitelná. Jen co je obdařeno tajemstvím, je trvale hodno lásky. Nemůžeme milovat, co je bez tajemství; byla by to nanejvýš věc, s kterou můžeme po libosti zacházet, a ne osoba, ke které bychom mohli vzhlížet... láska sama chce nejen mít a odhalovat, ale stejně silně také ctít, a tedy zahalovat. Všude, kde člověk uctívá něco vzácného, drahocenného a posvátného, tam vybírá a odděluje; co je posvátné, chrání před zraky veřejnosti; skrývá to v šeru svatyně; zázračnou legendou to vymaňuje z všednosti obyčejného dění; nechává to ovívat dechem tajemství. Neboť kde je tajemství, tam je hloubka" (H.U. von Balthasar, Wahrheit). (s. 24)

…
Kdo se zbavuje břemen, unaví se; kdo ale na sebe vezme svobodně břemeno závažné odpovědnosti, získává lehkost a mládí. (s. 25)

…
Láska přece není nic jiného než bezpodmínečný souhlas s milovanou bytostí, se všemi možnostmi, jež tato bytost v sobě zahrnuje. láska říká: Buď! Musíš rozvinout všechno, čeho jsi schopen; musíš být krásnější, znamenitější, mocnější, než jsi teď; ty jsi pro mne celý svět; bez tebe by pro mne svět neexistoval. Ať zahynu, musí-li to být, ale ty musíš žít, a to věčně! - To je slovo lásky.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 48)