Křest Páně (Tomáš Špidlík)

„Jste pokřtěn?“ ptali se jednoho mladíka. „Babička říká, že ano, že mně ona zanesla do kostela. Já se ovšem na to nemohu pamatovat.“ Je ten rozhovor příznak doby? Jestliže ano, pak je to velmi smutné. Jak ještě můžeme mluvit o křesťanské Evropě! Já sám jsem zažil něco podobného. Skupina turistů z Čech mně požádala ve Florencii, abych je provedl obrazárnou Pitti. Je tam vystaveno tuze mnoho slavných mistrů, obyčejný turista ztratí v tom množství orientaci. Protože florentská muzea dost dobře znám, souhlasil jsem s tím, že skupinu krajanů provedu. Měli opravdový zájem. Ale slyšel jsem také dotazy, které jsem rozhodně nečekal. Většina klasických obrazů je ovšem náboženského rázu. Tu pak se nesmí mnoho předpokládat. Je tu např. častý motiv Krista na trůně spolu s Pannou Marií a sv. Janem Křtitelem. Otázka zájemců zněla: „Proč je tu on tak často zobrazen a kdo to vlastně byl?“

Svatý Jan Křtitel se nazývá Předchůdce. Je to překlad z řeckého Prodroneos. To znamená někoho, kdo jde na cestě vpředu, ostatní pak za ním následují. Ve vojsku, u skautů, v horách to bývá ten, kde je vedoucí, kdo zná cestu lépe než ostatní. Ale v přírodě se vyskytuje i něco opačného. Ranní červánky předcházejí východ slunce, ale nejsou hlavní světlo, jsou „předzvěst“ slunečního jasu, jeho první náznak. Podobně můžeme vysvětlit rozdíl mezi vedením světským a duchovním. Zakladatel spolku je ten hlavní, který mu dal ideu a vznik. Učitel ví všechno lépe než ti, co se u něho učí. I církev vede a učí lidi, tvoří spolky a organizace. Ale musí si být stále vědoma, že nakonec lidi vede až ten, kdo přijde po jejích slovech a po jejím vedení, tj. Duch svatý. Velcí duchovní vůdci v dějinách křesťanství si byli vždycky vědomi, že učili ty, kteří k nim přicházeli, jenom první kroky, ostatní dokončuje Boží milost.

Této provizorní funkce vzhledem ke Kristu si byl vědom sv. Jan Křtitel. Věděl, že Mesiáš přijde až po něm: „Nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků.“ Semité mluvili konkrétně: zout někomu opánky, umýt někomu nohy (srov. Jan 13, 14) je známka pokory. Vyjadřuje to i staré gesto kleknout na kolena. Člověk se tím dělá malý, aby uznal, že druhý je veliký. Velká pokora před lidmi je známka slabosti nebo pokrytectví. Křesťan si je vědom své důstojnosti Božího dítěte a opravdu se pokořuje jenom před Bohem. Dávají za příklad jednu vychovatelku na dvoře francouzského krále. Malá princezna se na ni osopila: „Kdybyste si byla vědoma, že jsem dcera vašeho krále, tak byste se mnou jednala uctivěji.“ Odpověď přišla pohotově: „I vy byste mluvila se mnou uctivěji, kdybyste si připomněla, že jsem dcera vašeho Boha.“ Můžeme se tedy pokořovat, umenšovat před lidmi? Opravdu, upřímně se to děje jenom tam, kde v nich vidíme poslání samého Boha. Taková pokora umenšením pozdvihuje vzhůru. Ale jak máme vidět v bližním Boha?

Při křtu se křesťan znovuzrozuje „z vody a z Ducha svatého“ (Jan 3, 5). Obojí prvek patří k sobě, nemohou se oddělovat. V tom je síla svátostí. Omývání je symbol, obraz snahy očistit duši. Ale voda sama by nepronikla do srdce, kdyby se s ní nespojila moc Boží milosti, která nás omyje vnitřně. Sv. Jan křtil, tj. symbolicky omýval lidi, kteří uznávali, že se potřebují očistit. To vyznání hříšnosti a snaha stát se lepším je už sama o sobě velká věc. Ale nemůže to stačit k tomu, abychom byli čistí před Bohem. Když Kristus poslal učedníky do celého světa, aby křtili (Mt 28, 19), slíbil jim, že bude s nimi a že jim pošle Ducha svatého. Ten pak dá jejich křtu zvláštní moc, svátostnou sílu. Podobně tomu je i u ostatních svátostí a v jistém smyslu při všem našem jednání. Přísloví říká: Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. Obrazně řečeno všechno, co děláme, je léčení. Chceme se udržet při životě, zlepšit svou situaci, ve zdraví se dočkat dlouhého věku. Léčíme se, ale uzdraví nás jenom Boží pomoc, jenom když Bůh pomůže tomu, kdo se přičinil.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 10. ledna 2003