Novost křesťanské naděje (Zj 21,5-7)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V knize Zjevení jsme slyšeli toto Boží Slovo: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,5). Křesťanská naděje se zakládá na víře v Boha, který tvoří novým život člověka, tvoří novým dějiny a tvoří novým kosmos. Náš Bůh je Bohem, který tvoří novoty, protože je Bohem, který překvapuje. 

Není křesťanské chodit se zrakem obráceným dolů – jako chodí vepři, kteří se stále dívají dolů - a nepozvedat oči k obzoru. Jako by celá naše cesta končila tady, v okruhu několika metrů; jako by v našem životě neexistoval žádný cíl a žádné spočinutí a my bychom byli nuceni věčně se toulat, bezdůvodně a namáhavě. To není křesťanské.

Závěrečné stránky Bible ukazují nám věřícím poslední horizont cesty: nebeský Jeruzalém. Je přirovnáván především k obrovskému stanu, kde Bůh všechny lidi přijme, aby s nimi definitivně přebýval (Zj 21,3). Toto je naše naděje. Co učiní Bůh, až budeme konečně s Ním? Projeví nám nekonečnou něhu jako otec, přijímající svoje děti, které se dlouho namáhaly a strádaly. V Apokalypse Jan prorokuje: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh [...] jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek, ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo. [...] Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,3-5).

Zkuste rozjímat o tomto úryvku Písma svatého nikoli abstraktně, nýbrž po přečtení denního zpravodajství, shlédnutí televizních novin či obálek časopisů, jež přinášejí tolik smutných zpráv a nám všem hrozí, že si na ně zvykneme. Zdravil jsem před chvílí někoho z Barcelony, odkud byly smutné zprávy! Zdravil jsem někoho z Konga, odkud jsou smutné zprávy! A jmenuji jenom dvě ze zde přítomných zemí. Zkuste pomyslet na tváře dětí vystrašených válkou, na pláč matek, na ztracené sny mnoha mladých, na uprchlíky, kteří podnikají hrůznou cestu a často jsou vykořisťováni. Také toto je bohužel život. Někdy se zdá, že především.

Možná. Avšak je tu Otec, který roní slzy nekonečného slitování nad svými dětmi. Máme Otce, který umí plakat a pláče spolu s námi. Otec, který nás očekává, aby nás utěšil, protože zná naše utrpení, a připravil nám jinou budoucnost. Toto je velkolepá vize křesťanské naděje, která se rozevírá nad každým dnem našeho života a pozvedá nás.

Bůh nám neudělil život nedopatřením, aby sebe i nás nutil do úmorných nocí úzkosti. Avšak stvořil nás proto, že chce, abychom byli šťastní. Je naším Otcem a pokud my tady a teď zakoušíme život, který není tím, co pro nás On zamýšlel, Ježíš nám poskytuje záruku, že sám Bůh uskutečňuje vykoupení. Pracuje na našem vykoupení.

Věříme a víme, že smrt a nenávist nemají na naší životní cestě poslední slovo. Být křesťany znamená mít novou perspektivu: nadějeplný pohled. Někdo věří, že život dochází veškerého svého štěstí v mládí a v minulosti, a život, že je pozvolným chátráním. Jiní mají za to, že naše radosti jsou pouze podružné a přechodné a že je do života lidí vepsána nesmyslnost. Takoví si tváří v tvář pohromám říkají: Život nemá smysl. Naše cesta nemá smysl. My křeštané tomu nevěříme. Avšak věříme, že na lidském horizontu je slunce, které osvěcuje navždy. Věříme, že naše nejkrásnější dny mají teprve přijít. Jsme spíše lidmi jara než podzimu. Rád bych položil otázku, na kterou ať každý odpoví sám pro sebe: Jsem člověkem jarním nebo podzimním? Všímáme si spíše zárodků nového světa než žloutnoucího listí. Nekonejšíme se nostalgiemi, litováním a lamentováním: víme, že Bůh si přeje, abychom byli dědici příslibu a neúnavnými pěstiteli snů. Nezapomeňte na onu otázku: Jsem člověkem jara nebo podzimu? Očekávám květy, plody a slunce, kterým je Ježíš, anebo jsem člověkem podzimu, který se stále dívá dolů, je zatrpklý a tváří se kysele.

Křesťan ví, že Boží království, panování Jeho lásky roste jako obrovské pšeničné pole, třebaže je na něm také koukol. Vždycky jsou problémy, řeči, války a nemoci. Jsou problémy, ale klasy rostou, a nakonec bude zlo vymýceno. Budoucnost nám nepatří, ale víme, že Ježíš Kristus je největší milostí života, Božím objetím, jež nás očekává na konci, ale již nyní nás cestou provází a těší. On nás vede k obrovskému „stanu“ Božího přebývání s lidmi (srov. Zj 21.3), a s mnoha dalšími bratry a sestrami přinášíme Bohu paměť dnů prožitých tady na zemi. A bude krásné v oné chvíli objevit, že se nic neztratilo, žádný úsměv a žádná slza. Jakkoli by náš život byl dlouhý, bude nám připadat, že jsme jej prožili v mžiku. A že stvoření se nezastavilo šestého dne Geneze, ale vytrvale pokračuje, protože Bůh o nás stále pečuje. Až do dne, kdy se všechno naplní, do onoho rána, kdy zmizí slzy, do chvíle, kdy Bůh pronese poslední slovo požehnání: „Hle - praví Pán - všechno tvořím nové!“ (v.5). Ano, náš Otec je Bůh novostí a překvapení. A toho dne budeme opravdu šťastní a budeme plakat radostí.

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.
23.8.2017 

Přeložil Milan Glaser 
Česká sekce RV

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno