Období během roku (cyklus A)
14. nvlm A / mikrokázání

Psychologové tvrdí, že k pýše jsou více náchylní lidé, kteří v sobě pociťují silnou touhu pomáhat druhým.

Právě oni často potlačují své vlastní potřeby kvůli druhým. Mají tendenci stát se nepostradatelnými.

Tam, kde je tedy křesťanství silné v podpoře mezilidských vztahů, tam je i velice zranitelné neřestí pýchy.

Jak se tomu můžeme bránit? Odpověď dává Evangelium, když Ježíš říká: „Pojďte ke mně, vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“

Autor: Pavel Konzbul

Témata: pýcha, domýšlivost kázání, homilie Služba

Související texty k tématu:

Pýcha
- Pyšný člověk se nenechá nikým usměrnit
- Pokušení každého člověka - dělat ze sebe šéfa
- Všeználci mezi námi. Jsou ve všem kompetentní...
- Církev "potřebuje" pyšné lidi Apoštol Petr byl velmi namyšlený a pyšný muž
- Mnozí lidé vykonali velké věci, sami ale padli
- Biskupové musí pamatovat na tři základní věci
- Biskupská hodnost je služba, nikoli honosná pocta
- Narcismus teologů je nechutný a působí velké škody
- S Tóbitem nebylo k vydržení
- S ďáblem nelze vést dialog
- Když se cítíš být silný, nepodlehni domnělé jistotě
- Falešná pokora je klam, je jen jinou formou zaměřenosti na sebe.
- Mnozí se chlubí tím, co nemá žádnou hodnotu
- Pane, dej, abychom nezpychli proto, žes nám dal své požehnání…
- Četba Božího slova nás provádí mezi léčkami zoufalství a pýchy

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!