Nejčastější omyly ateistů (1) - Křesťané jsou lidé, kteří žijí podle Desatera

z knihy Modlitba argentinských nocí , vydal(o): Nakladatelství Cesta Brno

Mnoho mých přátel jsou ateisté a někdy přijde řeč na víru, křesťanství a záležitosti týkající se církve. Časem jsem si všiml, že moji různí ateističtí přátelé, kteří se určitě jinak neznali, zastávají občas stejné názory. Kde je vyčetli, Bůh Ví. A postupem času jsem si nejprve sám pro sebe, a pak i pro ně, sestavil jakýsi žebříček, který jsem si pracovně nazval nejčastější omyly ateistů. Za ironii se omlouvám předem. Ovšem než něco začnu kritizovat, možná by bylo na místě se o věci něco dočíst z nějakého seriózního pramene.

Křesťané jsou lidé, kteří žijí podle Desatera

Nežijí. Ateista je překvapen a pohoršen, když vidí lapsy jednotlivých křesťanů, a stěžuje si, že křesťané káží vodu a pijí víno, neboť si naprosto mylně představuje, že být křesťanem znamená žít vzorně a bez hříchu v souladu s desaterem.

Tak tomu nepřekvapivě není, křesťané mají stejná pokušení jako všichni ostatní lidé, tytéž problémy a tytéž pády. Pokud si ateista všimne, že křesťané nežijí podle Desatera, všimne si správně. Rozdíl je snad v tom, že si toho křesťan je či měl být více vědom, a tvrzení „nikoho jsem nezabil, nikoho neokradl, žiji dobře“ říkají častěji ateisté než křesťané.

Z kazatelen je sice občas slyšet, že jediný v dějinách světa, komu se podařilo žít bez hříchu a přesně zaostřen ve svém ideálu, byl Ježíš Kristus, ateista z toho ale pro sebe nevyvozuje žádné důsledky a znovu a znovu se diví, že se křesťanům bezhříšnost nedaří.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.