Sekce: Knihovna

Žehnám tě, tvore vodo

Kněz vodu vylije ve směru čtyř světových stran, aby tak znázornil, že se má Boží milost rozlévat do celého světa a oblažovat lidi všech národů, jak to přikázal Kristus

z knihy Modlitba argentinských nocí , vydal(o): Nakladatelství Cesta Brno

Na Bílou sobotu u nás v Lechovicích užívám misál Pavla VI. z roku 1968, je pouhých čtyřicet let starý! Bílá sobota, jediný den bez liturgie, kříže zakryty, tma prvopočátečního chaosu. Dnes bude znovu stvořen svět. Hluboko po západu slunce se zapaluje před kostelem oheň, zapalujeme ho posvátným křesáním nebo třením dřev, je posvěcen paškál a modlitba přináší první temně opojný závan tajemna:

Prosíme Tě, všemohoucí Bože, ať na tuto hořící svíci sestoupí hojný proud Tvého † požehnání; neviditelný Dárce nového života, shlédni na tuto noční zář, aby nejen oběť, kterou tuto noc slavíme, zazářila jasem Tvého tajemného světla, ale aby na každém místě, kam se dostane aspoň něco z těchto tajemně posvěcených věcí, ustoupila ďábelská lest i zloba a působila moc Tvé velebnosti; skrze Krista, našeho Pána.
Amen.

Exsultet se zpívá v tichém a tmavém kostele, kde hoří jenom paškál a svíce věřících, píseň, kterou je znovu stvořen svět, píseň, kterou řád povstává z prapůvodního chaosu, píseň první kapitoly knihy Genesis, píseň, kterou se blikající plamének noří z temnoty a sílí s tóny váhavé písně s tajuplnými slovy. Vosk, znamení starého a nového.

Vosk zde symbolizuje něco, co jakoby přetrvalo všeobecný zánik světa a přečkalo samotnou smrt Boha, aby vzkříšený Bůh mohl skrze to obnovit své stvoření, obrodit světový řád. Jestliže Paškál symbolizuje trvání a stálost světa (po celý rok budou od něj zapalovány křestní svíce), pak jeho voskové vyvedení vyjadřuje substanci stvořeného, základ jeho spojitosti skrze zánik a vznik, theogonii a kosmogonii.

Křestní vodu rozlévám do čtyř světových stran, dýchám na ni třikrát ve tvaru řeckého písmene psí, dotýkám se jí posvátným olejem ve tvaru kříže a na třikrát do ní nořím paškál, vždy hlouběji. Používám starobylé modlitby, nejsou důležitá ani tak slova, jako jejich rytmus:

A všechny, kdo se od sebe liší buď tělesně pohlavím, nebo časově věkem,
ať milost jako matka zrodí jako stejné děti.
Přikaž tedy, Pane, ať se odtud plně vzdálí každý nečistý duch,
ať ustoupí všechna ďábelská lest a zloba.
Nikde ať zde nemá vliv moc zlého ducha, ať tu nechodí zákeřně okolo,
ať se sem tajně nevplíží, ani nic poskvrní a nezkazí.

Následně se jako kněz dotýkám rukou vody, abych tím naznačil, že má být posvěcena, a tak určena jen k posvátným účelům.

Proto tě žehnám, Tvore vodo, skrze Boha † živého, skrze Boha † pravého, skrze Boha † svatého, skrze Boha, který tě na počátku slovem oddělil od pevniny, jehož Duch se vznášel nad tebou.

Tvore vodo! Kněz rozdělí rukou vodu, přitom jí trochu vylije ve směru čtyř světových stran, aby tak znázornil, že skrze svátosti se má Boží milost rozlévat do celého světa a oblažovat lidi všech národů, jak to přikázal Kristus. Žehnám Tě, Tvore vodo.

[…]

Možná, že takto vnímal svět svatý František z Assisi, svět, ve kterém žil, byl jiný než ten náš. Osvěcoval jej bratr slunce, v noci svítila poutníkům na cestu sestra luna a před chladem je zahříval bratr oheň. Ve dne bratr vítr čeřil hladinu sestry vody a na závěr cesty se poutník setkal se sestřičkou smrtí těla. Svět žijících bytostí. Možná není divu, že v prvních jesličkách prvního betléma rituálního zpřítomnění Vánoc spatřili přítomní při slavném zázraku malé dítě, stvoření nového věku.

My už to tak nevnímáme…