Když je Ježíš na cestě, přichází k němu deset malomocných a křičí: "Smiluj se nad námi" (Lk 17,13). Všech deset je uzdraveno, ale jen jeden z nich se vrací, aby Ježíšovi poděkoval: je to Samaritán, pro Židy něco jako heretik. Nejprve jdou spolu, ale pak se jeden Samaritán odděluje, vrací se a "chválí Boha mocným hlasem" (v. 15). Zastavme se u těchto dvou aspektů, které můžeme vyčíst z dnešního evangelia: kráčet společně a děkovat.

Společná slabost odstraňuje bariéry

Nejprve společná cesta. Na začátku příběhu není žádný rozdíl mezi tím Samaritánem a ostatními devíti. Mluví se prostě o deseti malomocných, kteří se shromáždí a bez rozdělení jdou Ježíšovi naproti. Malomocenství, jak víme, nebylo jen fyzickou nákazou - kterou se i dnes musíme snažit vymýtit - ale také "společenskou nemocí", protože v té době se malomocní museli ze strachu z nákazy zdržovat mimo komunitu (srov. Lv 13,46). Proto nemohli vstupovat do zastavěných oblastí, byli drženi v odstupu, odsunuti na okraj společenského a dokonce i náboženského života, izolováni. Tito malomocní, kteří jdou společně, vyjadřují svůj křik proti společnosti, která je vylučuje. A dobře si všimněme: Samaritán, přestože je považován za kacíře, "cizince", se sdružuje s ostatními. Bratři a sestry, společná nemoc a slabost odstraňují bariéry a překonávají vyloučení.

Všichni jsme uvnitř křehcí, všichni potřebujeme uzdravení

Je to krásný obraz i pro nás: když jsme k sobě upřímní, uvědomíme si, že jsme všichni nemocní v srdci, že jsme všichni hříšníci, všichni potřebujeme Otcovo milosrdenství. A pak se přestaneme dělit podle zásluh, rolí, které hrajeme, nebo jiných vnějších aspektů života, a tak padnou vnitřní zdi, odpadnou předsudky. Konečně se tak znovu objevujeme jako bratři. I Náman Syrský, ačkoli byl bohatý a mocný, aby se uzdravil, musel udělat prostou věc: ponořit se do řeky, v níž se koupali všichni ostatní. Nejprve musel svléknout svou zbroj, své oblečení (srov. 2 Král 5).

Jak je pro nás dobré, když odložíme svou vnější zbroj, své zábrany, a pěkně se vykoupeme v pokoře, když si připomeneme, že jsme uvnitř všichni křehcí, všichni potřebujeme uzdravení, všichni jsme bratři. Pamatujme na toto: křesťanská víra nás vždy žádá, abychom kráčeli společně s druhými, abychom nikdy nebyli osamělými tuláky; vždy nás vybízí, abychom vyšli sami ze sebe směrem k Bohu a ke svým bratřím a sestrám, abychom se nikdy neuzavírali do sebe; vždy nás žádá, abychom uznali, že potřebujeme uzdravení a odpuštění, a abychom sdíleli slabosti lidí kolem nás, aniž bychom se cítili nadřazení.

Křesťanská společenství rozdělují svět na dobré a špatné

Bratři a sestry, ověřme si, zda jsme ve svém životě, ve svých rodinách, na místech, kde pracujeme a kam denně chodíme, schopni jít společně s druhými, zda jsme schopni naslouchat, překonat pokušení zabarikádovat se ve své sebestřednosti a myslet jen na své potřeby. Společné putování - tedy "synodální" chování - je však také posláním církve. Ptejme se sami sebe, nakolik jsme jako společenství skutečně otevření a inkluzivní vůči všem; zda jsme schopni spolupracovat, kněží i laici, ve službě evangeliu; zda máme vstřícný postoj - nejen slovy, ale i konkrétními gesty - vůči těm, kteří jsou daleko, a vůči všem, kteří se na nás obracejí a cítí se nepatřičně kvůli své problematické životní cestě. Cítí se být součástí komunity, nebo je vylučujeme?

Bojím se, když vidím, jak křesťanská společenství rozdělují svět na dobré a špatné, na svaté a hříšníky: tak se nakonec cítíme lepší než ostatní a vynecháváme mnohé, které chce Bůh přijmout. V církvi, stejně jako ve společnosti, která je stále poznamenána mnoha nerovnostmi a marginalizací, prosím, vždy přijímejme všechny. Začleňme všechny.

Samaritán činí z daru, který dostal, začátek nové cesty

Druhým aspektem je vděčnost. Ve skupině deseti malomocných je jen jeden, který se po uzdravení vrací, aby chválil Boha a projevil Ježíši vděčnost. Ostatních devět je uzdraveno, ale pak si jdou svou cestou a zapomenou na toho, kdo je uzdravil. Zapomínáme na milosti, které nám Bůh dává. Naproti tomu Samaritán činí z daru, který dostal, začátek nové cesty: vrací se k tomu, kdo ho uzdravil, jde poznat Ježíše zblízka, začíná s ním vztah. Jeho postoj vděčnosti tedy není pouhým gestem zdvořilosti, ale začátkem cesty vděčnosti: pokleká ke Kristovým nohám (srov. Lk 17,16), to znamená, že činí gesto klanění: uznává, že Ježíš je Pán a že je důležitější než uzdravení, kterého se mu dostalo.

Ošklivá duchovní nemoc

A to je, bratři a sestry, velké poučení i pro nás, kteří denně využíváme Boží dary, ale často jdeme svou vlastní cestou a zapomínáme pěstovat živý, skutečný vztah s Bohem. Je to ošklivá duchovní nemoc: brát všechno jako samozřejmost, dokonce i víru, dokonce i náš vztah s Bohem, až se z nás stávají křesťané, kteří už neumějí žasnout, kteří už neumějí říkat "děkuji", kteří neprojevují vděčnost, kteří neumějí vidět zázraky Boží. "Svíčkoví křesťané", jak říkávala jedna paní, kterou jsem znal. A tak si nakonec myslíme, že všechno, co denně dostáváme, je samozřejmé a patří nám to. Vděčnost, schopnost říci "děkuji", nás naopak vede k potvrzení přítomnosti Boží lásky. A také uznat důležitost druhých a překonat nespokojenost a lhostejnost, které zamořují naše srdce.

Zásadní je umět děkovat. Každý den děkovat Pánu, každý den umět děkovat mezi sebou: v rodině za ty maličkosti, které někdy dostáváme, aniž bychom se ptali, odkud pocházejí; na místech, kam denně chodíme, za mnohé služby, které využíváme, a za lidi, kteří nás podporují; v našich křesťanských společenstvích za Boží lásku, kterou zakoušíme skrze blízkost bratří a sester, kteří se často v tichosti modlí, obětují, trpí, kráčejí s námi. Nezapomeňme prosím na klíčové slovo: děkuji! Nezapomínejme vnímat vděčnost a říkat "děkuji"!