Je pro vás důležité mít poslední slovo?

Kolikrát jste si víc cenili toho, že máte pravdu, než budování důvěrného vztahu s někým jiným a s Bohem? Jak je pro vás důležité mít poslední slovo? Když mluvíte se svým manželem, manželkou, s druhými, dokážete chvíli tiše sedět a naslouchat tomu, co potřebují říci, aniž byste jim neustále podsouvali své názory? Bojíte se své rodině a svým vrstevníkům ukázat, že jste také slabí a zranitelní?

Uvědomuji si, že i některé komplikované vztahy, které velmi bolely, měly na mé vyzrávání a duchovní růst velmi dramatický vliv. Bez nich bych možná nikdy neobjevil svou skrytou pýchu, obhajování a ospravedlňování sebe sama i pocit, že já jsem přece ten spravedlivý. Nevěděl jsem, že právě některé z těchto nejbolavějších vztahů mi pomohly hlouběji vstoupit do zjeveného Otcova objetí.

Potřeba mít pravdu se do našich vztahů často vkrádá velice nepozorovaně. Jsme lidé a každý z nás v nějaké fázi života bojuje s nezdravým pojetím sebelásky. Máme tedy potřebu dokazovat, že jsme lepší než druzí. Hlavní příčinou obvykle bývá nejistota a strach, které mají původ v nedostatku lásky. Když se nejistota nakombinuje s láskou k zákonictví, může zplodit pokrytectví a povýšenost, tedy přesný opak Ježíšova Ducha, který je mírný a pokorného srdce.

Ďábel se dožaduje práva a spravedlnosti.
Jeho zbraní je jen obviňování

Ďábel, který je zákonický, se dožaduje práva a spravedlnosti. Žádá po nás, abychom zaplatili za své hříchy, a neustále o nás prohlašuje „vinen, vinen, vinen“. Jenže je tu Bůh, který nám nechce dát, co si zasloužíme. Chce nám dát nezasloužený dar, kterého nejsme hodni. Ďábel se soustředí na to, co je podle práva a spravedlnosti – na to, co si zasloužíme. Bůh se však zaměřuje na milost a milosrdenství – na to, co si nezasloužíme. Milost stojí nad tím, co je podle práva a spravedlnosti, a ďábel nemůže v milosti působit, jeho zbraní je jen obviňování. Ďábel je žalobník bratří (viz Zj 12,10). Jeho myšlenky jsou vždycky negativní, osočující, poukazují na chyby druhých, obviňují je, zbavují je jejich hodnoty, zneuctívají je a dožadují se práva a spravedlnosti. V patách jim jde vztek, hořkost a těžké srdce.

Když se k nám druzí chovají špatně a zklamávají nás, je jen přirozené, že se cítíme zranění. Ale reagujeme na to Boží milostí? „Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Jednají tak, protože je k tomu pudí jejich vlastní nejniternější bolest a to, že byli sami odmítnuti! Pomoz mi to překonat a obnovit náš vztah!“ Anebo se dožadujeme ospravedlnění, obhajujeme se a pokoušíme se očistit od viny? Snažíme se, abychom vypadali dobře a bezúhonně, a proto ukazujeme na chyby druhých a mluvíme o nich, aby druzí vypadali, že právě oni jsou špatní a na omylu? Když se rozhodneme, že by bylo lepší nějak Bohu pomoci, aby druhé srovnal, zcela jistě potřebujeme, aby Bůh pomohl nám!

Obdržet požehnání, nebo kletbu

Bůh nám přislíbil požehnání, jestliže odpovíme odpuštěním a milostí. Jestliže však odpovíme obviňováním, ospravedlňováním, hledáním chyb a svalováním viny na druhé, dáváme ďáblovi klíč od dveří naší duše.  Ježíš od nás žádá, abychom na jednání lidí, s nimiž vycházíme nejhůře, těch, kdo nás zradili nebo odmítli, odpovídali milosrdenstvím, které Bůh chová k nám, protože chce, abychom byli požehnaní.

Zákon lásky je vyšší než láska k zákonu. Dokážete nepříjemné lidi, které Bůh postavil do vašeho života, přijímat jako nástroje požehnání? Jestliže si jich neceníte, nectíte je a nerespektujete je, možná s nimi jednáte, jako by byli vaší kletbou, a tedy zdědíte kletbu! Když je přijímáme jako požehnání, které nám má pomoci zjistit, čeho jsme plni, pak Bůh může vzít každý negativní vztah a využít ho pro naše duchovní dozrávání. To nás uschopňuje, abychom mohli zakusit jeho lásku a pak být nástrojem jeho lásky pro svou rodinu i celý svět!

Mně osobně pomáhá dívat se na to takto: nejde o to, co chci dát někomu, kdo mě zraňuje. Jde o to, co chci v budoucnu dostávat z druhých vztahů. Chci dostat zatvrzelé, zraněné srdce, které mě vyvádí z důvěrného vztahu s Bohem a vede do vzteku, pýchy, za hradby, kterými se budu chránit? Anebo chci spočinout u Boha a žít v radosti život, jehož součástí je odpuštění a jehož plodem je mírnost a jemnost ducha?

Když volím, jak budu reagovat na zraňující situaci,
volím tím také, čeho se mi v budoucnu dostane od druhých.