Kněží se cítí stále méně platní…
Sekulární svět kolem nás hlasitě volá: „Umíme se o sebe postarat sami! Nepotřebujeme Boha, církev ani kněze. Máme vše pod kontrolou. Bůh, církev a duchovní byli po staletí používáni jen k tomu, aby vyplňovali mezery způsobené nedostatkem schopností a dovedností, ale dnes již tyto mezery vyplňujeme jinými způsoby a nepotřebujeme vaše duchovní odpovědi na praktické otázky.“
V takto sekularizovaném prostředí se křesťanští duchovní či vedoucí cítí stále méně významní a platní, stále více „na okraji“. Mnozí se začínají ptát, proč by vůbec měli setrvat ve službě. Často pak odcházejí, přeškolí se na jinou odbornost a připojí se ke svým současníkům ve snaze konečně se nějak uplatnit, nějak významněji přispět k budování lepšího světa.
Avšak miliony lidí se cítí osaměle a tíží je pocity prázdnoty
Pod tím vším se však odehrává i zcela jiný příběh: překrytý všemi zjevnými úspěchy dnešní doby probublává odněkud z hloubky proud zoufalství. A jakkoli naše společnost usiluje především o výkonnost a jistoty, chce mít vše pod kontrolou, miliony lidí ve světě zaměřeném na úspěch se cítí osaměle, izolovaně, chybí jim přátelské a důvěryplné vztahy; naopak trpí rozbitými vztahy, cítí se znuděně, tíží je deprese, pocity prázdnoty a zbytečnosti.
Názorný obraz morální a duchovní bídy, jež se skrývá za fasádou bohatství, úspěchu, popularity a moci, poskytuje například román Breta Eastona Ellise Less Than Zero (Méně než nula). Autor líčí život dospívajících dětí superboháčů a bavičů v Los Angeles, v němž se míhají dramatické scény plné sexu, závislostí a násilí. A na pozadí té dekadence zaznívá zoufalé volání: „Je vůbec někdo, kdo mě opravdu miluje? Je tu někdo, komu na mně záleží? Chce někdo jen kvůli mně zůstat doma? Je tu někdo, kdo se mnou bude, i když se sypu a chce se mi brečet? Je tu někdo, kdo mě obejme a poskytne mi pocit lidské blízkosti?“
Lidé netuší, kde hledat uzdravení
Pocit neužitečnosti či zbytečnosti je dnes mnohem častější zkušeností, než bychom si mysleli při pohledu na naši zdánlivě tak sebevědomou společnost. Pokrok v medicíně i tragický nárůst potratů sice možná radikálně sníží počet mentálně postižených v naší společnosti, ale už nyní je zřejmé, že stále více lidí trpí hlubokým morálním a duchovním postižením a netuší, kde hledat uzdravení.
A právě zde se zřetelně ukazuje potřeba nové podoby křesťanského vůdcovství – vůdcovství, které je hluboce solidární s úzkostí dnešních lidí.
