Papež Lev ve svém dopise kardinálům píše: „Je třeba oživit Apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium papeže Františka, která je nadále orientačním bodem a novým vanutím, schopným iniciovat procesy pastorační a misijní konverze.“ (Z dopisu papeže Lva XIV. kardinálům  před kardinálskou konzistoří, která se uskuteční 26. - 27. června 2026). Níže vám přinášíme některé myšlenky z exhortace. Další výběr na webu pastorace.cz naleznete zde: Evangelii gaudium.

Pastorační omrzelost

Někteří pastorační pracovníci jsou uzavřeni do paralyzující omrzelosti.  Problémem není vždy přebytek činnosti. Spíše je samotná činnost prožívána bez adekvátních motivací, bez spirituality, která pastorační činnost činí přitažlivou. Odtud plyne, že povinnosti jsou pak unavující více, než je rozumné. Nejedná se tak o námahu poklidnou, nýbrž napjatou, tíživou, neuspokojující a v posledku neakceptovanou.

Různé důvody pastorační omrzelosti

Pastorační omrzelost může mít různý původ:

  • Někteří do ní upadnou, protože se pustili do nerealizovatelných plánů a nežijí rádi tím, co by mohli v poklidu dělat.
  • Jiní proto, že nepřijímají svízelnou evoluci uskutečňování, a chtějí, aby všechno padalo z nebe.
  • Další proto, že přilnuli k určitým plánům nebo snům pěstovaným svou vlastní marnivostí.
  • Jiní proto, že ztratili reálný kontakt s lidmi v jakési odosobněné pastoraci, která přikládá větší pozornost organizaci než lidem, takže jsou nadšeni spíše „harmonogramem cesty“ než samotnou poutí.
  • Jiní upadají do omrzelosti, protože neumějí čekat a chtějí ovládat rytmus života. Jejich úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že netolerují určitý odpor, zdánlivý nezdar, kritiku, kříž.

Přetváří křesťany v muzejní mumie

Postupně se může nenápadně vytvořit největší hrozba: jakýsi „šedý pragmatismus“ v běžném životě církve. Navenek všechno vypadá normálně a funkčně, ale uvnitř víra slábne, ztrácí sílu a přestává být pro život důležitá.

Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, která postupně přetváří křesťany v muzejní mumie. Zklamaní ze života, z církve nebo sami ze sebe se uzavírají do nasládlého a beznadějného smutku, , který ovládne srdce jakožto „nejcennější ďáblův elixír“.

Ač povoláni k objasňování a sdílení života, nechávají se nakonec pastorační pracovníci okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a které oslabují apoštolský dynamismus. Proto je důležité si to znovu připomenout: nenechme si vzít radost z předávání víry.

Objevovat ve vodě víno a v koukolu pšenici

Radost evangelia je taková, že ji nic a nikdo nebude nikdy moci odejmout (srov. Jan 16,22). Nešvary našeho světa – a církve – by neměly být omluvou pro redukování našeho nasazení a naší horlivosti. Považujme je za výzvy k růstu.

Pohled víry je navíc schopen rozpoznat světlo, které Duch svatý vždycky šíří uprostřed temnot, nezapomínaje, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Naše víra je vyzvána k nazírání vína, na které se může proměnit voda, a k objevení pšenice rostoucí mezi koukolem.

Poraženectví je jedno z nejvážnějších pokušení

Jedno z nejvážnějších pokušení, které dusí pastorační horlivost a odvahu, je poraženectví, které nás přetváří na nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo ale nemůže podstoupit bitvu, pokud předem plně nedůvěřuje ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestnou zkušeností vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9).

Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení oddělovat předčasně pšenici od koukolu, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.

Křesťanským triumfem je ale vždycky kříž,
který je současně standartou vítězství,
která je nesena s bojovnou něhou
vstříc útokům
zla.

Vytvářet vhodné prostory k ozdravení pastoračních pracovníků

V rámci podpory zdravé pastorace proto potřebujeme vytvářet mimo jiné i vhodné prostory k motivaci a ozdravení pastoračních pracovníků, míst, kde se obrozuje naše víra v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, kde se sdílejí nejhlubší otázky i všední starosti, a kde se uskutečňuje niterné rozlišování týkající se života a zkušeností za pomoci evangelních kritérií.