Zavřené kostely a zrušené mše nás nemohou oddělit od Boží lásky.
Existuje ale jeden způsob, jak se to může podařit…

Víru a církev se zvnějšku nikdy nepodařilo zničit.
Jde to ale jinak…

V historii se nejrůznější režimy snažily zničit víru. V nedávné historii například komunistický režim udělal v zemích Východního bloku maximum pro to, aby vytlačil náboženství ze země, a tím lidi od náboženství „osvobodil“. Režim uzavřel kostely, uvěznil nebo popravil kněze a řeholníky. Pronásledoval věřící a po tisících je posílat do gulagů. Jen v Moskvě nechal Stalin zničit 350 náboženských budov a v roce 1931 dal strhnout i katedrálu. Chruščov na jejím místě později nechal postavit bazén … Jenže navzdory všemu se křesťanskou víru nepodařilo vymýtit.

V této nesmírně rozlehlé zemi s mnoha miliony obyvatel chtěl totalitní Sovětský svaz lidem zabránit v tom, aby se pozvedali k Bohu. Ale neuspěl. Člověk je totiž stvořen pro Boha!

Zavřené kostely, zrušené mše a nejrůznější akce nás tedy nemohou oddělit od Boží lásky. Nikdo a nic nám nemůže zabránit v setkávání s Bohem. Jen my sami… V dnešní době už křesťané ve východních státech Evropy pronásledováni nejsou. Ale objevují se jiné záludné způsoby, které víru vytěsňují…

Čas, který někomu věnujete,
je darován až do konce života

Největší revolucí naší současné generace je bezesporu náš vztah k času. Všechno se zrychluje a my už ani neumíme žít bez pracovních nebo soukromých diářů, synchronizovaných na mobilu i na počítači, v práci i doma. Abychom si uchránili nějaký čas sami pro sebe nebo pro ostatní, je čím dál nutnější si v kalendáři předem vyhradit čas.

Pracuji s mladými lidmi a často od nich slýchávám: „Rodiče vždycky naplno pracovali, ale na nás děti moc času neměli.“ Ano, mnoho rodičů chce svým dětem dát to nejlepší a tvrdě pracují, aby jim nic nechybělo. Jenže to nejlepší, co matka nebo otec mohou svým dětem darovat, je čas. Čas, který někomu věnujete, má nevyčíslitelnou hodnotu. Nikdo vám ho už nikdy nevrátí, je darován až do konce života. Je z vašeho života odňat. Proto je tedy nutné přibrzdit a najít si čas na druhé. Protože jinak hrozí, že prostor pro vaše nejbližší a nejmilejší lidi vám lstivě zabere vaše práce.

Pokud si nevyhradíme čas pro Boha,
náš vztah s ním vyšumí

V našem vztahu s Bohem je to podobné. Touží s námi udržovat přátelský vztah, a proto je nezbytné věnovat mu čas.  On sám má všechen čas světa. Čas darovaný Bohu je modlitba. Není snadné naplánovat si volný čas pro Boha, a přitom je to zcela zásadní. Pokud si pro Něj a s Ním nenecháme dostatek času, nemůžeme se divit, že se náš vztah s Bohem postupně mění, až zmizí docela.

Hlavní boj křesťana:
zápas o modlitbu

Hlavní boj, který křesťan svádí, se netýká pýchy, neřestné touhy po penězích nebo nečistoty… Nikoli, je to zápas o modlitbu, jak nám to velmi dobře vysvětluje Katechismus katolické církve:

(Modlitba) vždy předpokládá úsilí. Modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem odvrátil. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od zápasu o modlitbu. (KKC, čl. 2725)

Snadno se to říká, ale hůř žije. Všichni jsme ohroženi aktivismem. Je hlavní hrozbou, která se nad námi vznáší. Ze zkušenosti mnoha lidí aktivních v pastoraci vyplývá, že v těch dnech, kdy nevěnovali dost času modlitbě, jejich službě něco schází, je prostě jiná. Vydáváme ze sebe obrovské úsilí pro nepatrný výsledek... Jen pak lze porozumět moudru, které kdosi řekl: „Konat dílo pro Boha nemusí nutně znamenat konat dílo Boží.“ Mnohdy toho hodně děláme „pro Ježíše“, ale „bez Ježíše“.

Ať už je náš život a povolání jakékoli, všichni jsme zváni k tomu, abychom skrze modlitbu znovu dali Ježíši místo ve středu svého života. Mám moc rád svatého faráře z Arsu. Každé ráno začínal den modlitbou před svatostánkem, než se pustil do své neuvěřitelně nabité kněžské služby – denně zpovídal až dvanáct hodin denně!

Čemu dát přednost: přijetí eucharistie nebo modlitbě?
Modlitbě...

Mezi světce XX. století patří jedna žena s neobyčejným životním příběhem. Jedná se o Martu Robinovou, jejíž proces blahořečení je nyní v běhu. Marta byla velká mystička. Prožila celých padesát let, aniž by jedla či pila, živila se pouze eucharistií. K eucharistii měla tedy neprosto jedinečný vztah. Přesto si do svého díla vydaného pod názvem „Deník“ 4. dubna 1930 zapsala následující text:

Kdyby se mě zeptali, čemu dát přednost: věnovat se rozjímání nebo jít ke svatému přijímání? Obojí vřele doporučuji. Ale kdyby bylo třeba si zvolit, myslím, že bych řekla „rozjímání“. Časté přistupování ke svatému přijímání je dobrou radou, rozjímání je Božským přikázáním. Modlete se, modlete se bez ustání… Jenže je těžké se bez ustání modlit, není-li srdce naplněno dobrými, svatými myšlenkami a plody meditace.

Více nás stojí rozjímat než přistoupit k přijímání. Svaté přijímání je vnějším činem, který je sám o sobě potěšením, útěchou, radostí pro duši… Rozjímání, které je tajnou rozmluvou mezi Bohem a duší, je hlavně v začátcích tíživou povinností a břemenem. Vyžaduje mnohem více úsilí. Svátostné přijímání ostatně nemusí být člověku umožněno, a to i po velmi dlouhé období, například kvůli různým vnějším okolnostem. Ale toto odloučení, pokud nezávisí na nás, svatosti nebrání. Vždycky je však možné rozjímání, byť jen krátké, s nímž se může a mělo by se konat i duchovní svaté přijímání.

Svaté přijímání vždycky neznamená ctnost – můžeme přece přijímat a proviňovat se „tělem a krví našeho Pána“ (srov. 1 K 11,27). Každodenní rozjímání sice rovněž neznamená, že jsme ctnostní, dokazuje však, že vážně pracujeme na tom, abychom se ctnostnými stali.

Kdosi pravil: existují křesťané, kteří chodí denně k přijímání, ale jsou ve stavu smrtelného hříchu; křesťané, kteří se umrtvují všemi možnými způsoby, ale jsou ve stavu smrtelného hříchu; nikdy však nenajdeme duši, která denně rozjímá a zároveň setrvává ve hříchu.

Kéž si můj duchovní otec při čtení těchto řádků nevyloží špatně mé úmysly, nevidí v nich ochabnutí horlivosti a zápalu mé duše pro svaté přijímání. Jen jsem chtěla mluvit o tom, v jakém pochybení se ocitají některé duše, které se velmi znepokojují kvůli tomu, že přišly o svaté přijímání, a které ani nevzdechnou po modlitbě rozjímání, jíž mohly vykonat a kterou vědomě zkrátily nebo vynechaly; duše, které se naléhavě až urputně domáhají náhrady svatého přijímání, ale vůbec se nenamáhají, i když by snadno mohly, aby nahradily své rozjímání.

Ale my, kteří známe Boží dar a jeho záměry s námi, stanovme si jako povinnost, že nikdy dobrovolně neopustíme rozjímání, anebo že jej nahradíme, pokud jsme ho museli zkrátit nebo vynechat. Pamatujme, že tak jako svaté přijímání, i zanedbané rozjímání zanechá prázdné místo ve dni duše, která se cele darovala Bohu.

 

Zkušenosti mnohých ukazují,
že věrnost v rozjímání je sázkou na jistotu.
Pokud si nevyhradíme čas na modlitbu,
hrozí nám, že se vyčerpáme.