Postní doba je duchovním bojem Jedině Bůh nám může darovat pravé štěstí.  - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Příběhy ke katecheziO přikázáních 6. NEZCIZOLOŽÍŠ - Kdo je u telefonu?

6. NEZCIZOLOŽÍŠ - Kdo je u telefonu?


Řekl nám Ježíš, jak ho můžeme milovat?
Řekl: „Kdo zachovává má přikázání, ten mě miluje.“

____________________________


Angličanka Rosie vypráví:

Když jsem byla mladá, pracovala jsem v jedné vojenské kantýně. Měla jsem kolegu, velkého krásného muže. Jmenoval se William. Byl ke mně velmi přátelský a já ho měla ráda. Než jsme se nadáli, zamilovali jsme se do sebe. Bohužel, William byl ženatý a měl tři děti. Já jsem si však už neuměla život bez něj představit. Způsobila jsem, že nechal rodinu na holičkách a šel ke mně.

Brzy se nám narodila dvojčata: dvě holčičky, Margaret a Denisa. William tedy musel vydělávat na dvě rodiny. Nevydělával ovšem tolik 
peněz. Zdraví také neměl pevné a starosti a problémy mu nepřidaly. Najednou jsem zase byla těhotná a William ještě před narozením dítěte zemřel na srdeční kolaps.

Narodila se mi zase holčička a já jsem jí dala jméno Judy. Jakmile mi ji sestra v porodnici vložila do rukou, nesmírně jsem si ji zamilovala. Bylo to mé tělo a krev, má malá Judy. Začala jsem však prožívat těžké období. Musela jsem tvrdě pracovat, a když jsem přišla domů, poté co jsem své tři malé holčičky vyzvedla v jeslích, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jen ležela na podlaze a nechala jsem je, aby se batolily přese mě.

Peníze nestačily. Mé síly také ne. Ze všech stran jsem slyšela jen: „Další dítě je pro tebe příliš. Dej ji k adopci.“ Mohlo mi to utrhnout srdce.

Co mi ale zbývalo? Zdraví bylo pryč. Neustále jsem trpěla depresemi. Nedokázala už jsem rozlišovat mezi skutečností a svými představami. Sociální pracovnice našla prostřednictvím jedné organizace rodinu, která chtěla dítě adoptovat. Zhroutila jsem se, podepsala jsem - a moje malá Judy byla pryč.

Musela jsem těžce bojovat, abych sama vychovala dvojčata. Nedostávala žádné nové věci a já jsem neměla ani čas, ani sílu, abych si s nimi hrála nebo jim vyprávěla pohádky. Když jim bylo devět let, děvčata zjistila z náhodné poznámky jedné sousedky, že měla ještě jednu sestru.

Dívky se ptaly, kde je, ale musela jsem přiznat, že nevím. Nato začaly bezútěšně plakat. „Naše malá sestřička je ztracená.“ Pro mě to také byla nikdy nezhojená rána. V den jejích narozenin a o Vánocích jsem byla vždycky v myšlenkách u Judy. Zdali pak se jí vede dobře? Je šťastná?

Léta míjela. Vyšel nový zákon, že adoptované děti smějí vyhledat své vlastní rodiče, jakmile dosáhnou osmnácti let.

Když se blížily Judyiny osmnácté narozeniny, už jsem to nevydržela. Nastoupila jsem do vlaku do Londýna, protože jsem věděla, že s největší pravděpodobností žije tam. Bylo to poprvé, co jsem pobývala v tomto obrovském městě. Běhala jsem z jednoho místa na druhé v naději, že zjistím adresu své dcery. Časně ráno jsem se vyspala několik hodin na nádraží a hledala jsem dál. Když jsem se vrátila domů, byla jsem úplně vyčerpaná.

Bombardovala jsem dopisy organizaci, která mi adopci Judy zprostředkovala. Nechtěli mi však poskytnout žádné informace: Judy měla sice právo mě vyhledat, ale opačně to neplatilo. Nechtěla jsem se míchat do záležitostí své dcery, ale neměla jsem klid, protože jsem nevěděla, zda je šťastná.

O několik let později jsem se dověděla, že jeden sociální pracovník, jmenoval se John Stroud, se častěji v novinách zmiňuje o obtížných situacích v rodinách. Ujal se mé záležitosti a brzy zjistil, kde Judy bydlí. Byla šťastně vdaná a měla už sama tříleté děvčátko.

John mi to samozřejmě hned neprozradil. Musel nejdříve zjistit, jestli se má dcera se mnou chce sejít. Velmi se zaradovala a odpověděla mu: „Po celá ta léta jsem myslela na svou rodinu - a teď ji najdu!“ Chtěla o tom ale promluvit nejdříve se svými adoptivními rodiči. Ti byli velkorysí a dali své dceři plnou svobodu.

Judy pak zavolala. Později mi vyprávěla, jak její první telefonát probíhal. Doma byla jen Margareta. „Kdo je u telefonu?“ zeptala se Margareta. „Jsem Judy, tvoje malá sestra.“ Nikdo neodpovídal. Judy jen zaslechla, jak někdo na druhém konci drátu vzlyká. Margareta nemohla pohnutím ani promluvit. Judy jí tedy jen oznámila, že mi zavolá večer kolem sedmé hodiny.

Bylo to pro mě úchvatné, slyšet hlas své dcery: „Mami, to jsem já, Judy!“

Setkání bylo nádherné.

Nyní se navštěvujeme několikrát do roka. Judy si výborně rozumí se svými dvěma sestrami. Naše sousedka si ji dokonce spletla s její sestrou Denisou, tak jsou si podobné. Od té doby už žiji v klidu. Ano, od té doby, co mi Judy odpustila, vím, že i Bůh mi odpustil. Protože jsem Boha těžce urazila, ne tím, že jsem dala Judy k adopci, ale tím, že jsem Williama vzala jeho rodině.

Při nákupech někdy potkávám Williamovu ženu. Ráda bych ji oslovila, ale až dosud jsem k tomu nenašla odvahu.

Možná jednou. 



Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno

 

 

 

Související texty k tématu:

 

"Příběhy pomáhají s katechezí"
Příběhy ke katechezi“ vznikly z potřeby rychle a účinně najít vhodný příběh k určitému tématu, který chceme sdělit druhým. Povídky jsou sesbírány v rámci Arcidiecézního katechetického střediska v Praze. Ve spolupráci s webovým portálem Pastorace.cz mohou sloužit širokému spektru uživatelů. Všechny povídky jsou zveřejněny s laskavým svolením vydavatelů. Rozdělení: dle témat / seznam jednotlivých příběhů.

Manželství
Manželství tematické texty na webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v katalogu webu vira.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu vira.cz
- www.manzelstvi.cz - web o manželství a rodině
Manželství na webu iencyklopedie.cz 
- Dostupná literatura k tématu: manželství

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 27.2.

Dt 30,15-20; Lk 9,22-25

Komentář k Lk 9,22-25: Možná budu odmítán se svým svědectvím. Sdílení nepochopení spolu s Ježíšem může být velmi silným impulsem k lásce…

Zdroj: Nedělní liturgie

Knižní tip: Proč chodíme do kostela - Sokol

Knižní tip: Proč chodíme do kostela - Sokol
(26. 2. 2020) S chozením do kostela je to dnes ještě o něco těžší než s chozením do školy. Knížka je určena těm, kdo do kostela…

Oto Mádr, přední český teolog a jeden z nejdéle vězněných kněží u nás (+ 27. 2. 2011)

(26. 2. 2020) Oto Mádr - výrazná osobnost české katolické církve 20. století

Popeleční středou začíná Postní doba

(24. 2. 2020) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným...

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2020) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2020) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá…

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2020) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice…

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2020) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

Stolec svatého Petra (22.2.)
(21. 2. 2020) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a…

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš
(12. 2. 2020) Kniha vede čtenáře k novému pohledu na víru. V krátkých textech se zabývá celou řadou závažných křesťanských témat,…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz