02. Vyprávění - kerygma

V klasické rétorice musel soudce, který vynášel rozsudek o určitém případu nejprve nanést o čem bude řeč (exordium), pak stručně informovat o tom, co se stalo (narratio - vyprávění o dotyčné události), potom uvedl důvody ke svému rozhodnutí na základě příslušných důkazů (argumentatio), vyvrátil námitky odpůrců (confutatio) a nakonec vynesl rozsudek (peroratio). Více méně podobným způsobem postupuje při probírání některých závažných témat ve svých listech sv. Pavel (např. ospravedlnění Boží milostí na základě víry v prvních čtyřech kapitolách listu římanům); a dá se říci, že tento postup je do jisté míry charakteristický pro prvotní církev vůbec v jejím apoštolském působení - ovlivňuje tedy také její formulace radostné zvěsti.

V prvé řadě tedy jde o vyprávění události, resp. událostí, které se odehrály. Toto narratio je dějepisný literární druh, se kterým se setkáváme v hojné míře už ve SZ a odtud je také potřeba vyjít, máme-li správně pochopit narratio novozákonní. Cílem dějepisných knih SZ není na prvém místě podat historii Izraele - to je spíše cíl druhotný. Protagonistou těchto vyprávění je Bůh, který svými činy zasahuje do historie Izraele a podstatně ji utváří. Jde tu tedy o dějinnou zkušenost spásy jednoho konkrétního národa, který svou historii neodmyslitelně spojuje s Božími činy; právě na událostech této historie mocné Boží působení plně vyniká.

Základní událostí tohoto druhu v dějinách Izraele je bezesporu exodus - odtamtud začíná a odvíjí se zkušenost spásy. Vyprávění o exodu spočívá zcela jistě na faktu, ale zároveň má i teologický rozměr - toto vykonal Bůh pro svůj lid (sr. it. fatto - ha fatto). šíří se meziprostými lidmi, čímž přibírá některé folkloristické prvky, a používá se ho v liturgii, takže dostává kultický ráz. Rozvíjení příběhu je vlastně jistým druhem midraše, který existuje už na stránkách SZ. Tento midraš má probouzet v posluchačích úžas a vést je ke vzdávání díků či úkonu víry (sr. žl 78, kde se vyprávění přenáší z otců na syny a s ním sepředává víra).

Tak se postupně vytváří krédo jako určité jádro SZ: jeho nejznámější formulaci najdeme v Dt 26,5. Zrekapitulujeme-li uvedený vývoj, vidíme, že prochází zhruba třemi stadii: vyprávění o události je nejprve midrašizováno a pak začleněno do určitého modelu víry - stává se jistým druhem narativní teologie. Takové midrašsko-teologické vyprávění volí určité epizody, zkrášluje je a přizpůsobuje teologickému procesu, přičemž v žádném případě neruší fakta, která zůstávají jeho pevným základem.

V NZ odpovídá starozákonnímu krédu kerygma, které prochází přibližně stejným vývojem. Zatímco ve SZ trval ovšem tento vývoj třeba celá staletí, v NZ je mezi fakty a vyprávěním pouze několik desetiletí. Pojem kerygma označuje spíše hlásání zaměřené vně církve, kdežto hlásání určené již pokřtěným lze označit jako didaché. Nejzákladnějším obsahem kerygmatu je skutečnost, že Ježíš umřel, byl pohřben a vstal z mrtvých. Velmi brzy se těmto suchým konstatováním dává výmluvný teologický obsah: Ježíš umřel za naše hříchy, Bůh jej vzkřísil (1 Kor 15). Pročítáme-li pozorně apoštolská kázání Petrova a Pavlova ve Skutcích apoštolů nebo Pavlovy listy, můžeme tam vysledovat jádro, které by se dalo obsahově rozložit do sedmi bodů: 1) Bůh 2) který vzkřísil z mrtvých 3) Ježíše 4) volá všechny lidi k odpovědi, tj. aby se obrátili 5) k němu, k Bohu, 6) a získali plody Ježíšova poslání, totiž 7) spásu či ospravedlnění. V podstatě všechny tyto prvky najdeme v 1 Sol 1,9-10.

Je pochopitelné, že toto kerygma, které se týkalo samotného vrcholu Ježíšova pozemského života, tedy události spásy v nejvlastnějším slova smyslu, volalo po rozšíření na události, které velikonočnímu tajemství předcházely. Tak se dostáváme jednak k pašijím čili vyprávění o tom, jakým způsobem byl Ježíš popraven, včetně zdůvodnění této nesmírně potupné a kruté smrti, jednak k celému jeho předchozímu veřejnému působení. Důvody jsou zřetelně apologetické, tj. ukázat nespravedlnost Ježíšova odsouzení a ilustrovat vyprávění poukazy na starozákonní proroctví. Za příklad souhrnné formulace může sloužit Petrova řeč v Cesareji, v domě setníka Kornélia (Sk 10).

Kerygma, které bylo ve všech církevních obcích stejné, se potom rozvíjí v různé teologie, např. lukášovskou, janovskou ap.; jde ovšem jen o rozmanité variace na jedno jediné téma. Apoštolská kázání ve Sk obsahují už sice lukášovskou teologii, ale zároveň i některé prvky velmi staré. Zdá se, že Lukáš shromáždil tresť kázání v různých církevních obcích a zachytil rozdíly charakterizující kázání určená různým skupinám posluchačů. Existovaly především dvě základní skupiny, a to židé a pohané, přičemž židům byla kázání adresována jednak všeobecně (Sk 2), jednak speciálně veleradě (Sk 4), dále židům zijícím v diaspoře (Sk 13) a konečně tzv. bohabojným, tj. pohanům, kteří věřili v jednoho Boha, ale nebyli obřezáni (Sk 10).

Literární druh zvaný evangelium, vytvořený Markem, je potom rozšířením vyprávěcího prvku zvěsti. Církev byla vlastně nucena toto vyprávění zapsat, protože u takových literárních druhů, jakými byly dopisy či mudroslovné výroky (sr. Q), hrozilo nebezpečí, že se Kristova spásná událost zredukuje na pouhou nauku, odtrženou od faktické historie a od Ježíšovy dějinné osoby. Mk byl vcelku výstižně charakterizován jako vyprávění o Ježíšově utrpení a smrti, jemuž předchází rozsáhlý úvod o jeho veřejné činnosti; Mt a Lk začleňují pak zmíněný pramen Q do vyprávění Markova a připojují svou vlastní látku. Ani Jan, který je ze všech nejteologičtější, nemůže odhlédnout od vyprávěcí formy. Evangelia si uchovávají některé biografické rysy, čili vypravují o reálných událostech, ale rozhodně nejsou zamýšlena jako pouhá faktografická kronika, nýbrž nacházíme v nich jasnou teologickou interpretaci těchto událostí; proto si vybírají epizody, které mají teologicky zvláštní význam, dávají je do souvislosti se SZ, připojují své originální postřehy a materiál uspořádávají tak, aby vytvořil logický celek.

Záměrem evangelií je posílit víru resp. přesvědčit o spolehlivosti víry, do níž už byli čtenáři uvedeni (sr. Lk 1,4); v každém případě se víra už předpokládá, protože hned od počátku (viz Mk 1,1) představuje určující hermeneutický klíč k jejich četbě. A základním kamenem této víry zůstává Ježíšovo zmrtvýchvstání, které vrhá naprosto jasné světlo jak na všechno, co mu předcházelo, tak i na všechno, co po něm následuje.

Sk 12,1-11; 2 Tim 4,6-8.17-18

Komentář k Mt 16,13-19: Pán předal klíče teprve po Petrově odvážném vyznání. Používání klíčů je spojeno s odpovědností, odvahou, a především s láskou! Modleme se víc za Petrova nástupce.