03. Nezdar

"Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo." (J 12,24)

Podivovali jsme se nad způsobem Ježíšova bytí. Jeho bytí je projitím. Vstoupil do světa, do všeho, co svět je, vstoupil do lidského bytí až po jeho nejhlubší a poslední obsah. Před ničím se nezastavil. Skutečně se stal jedním z nás, podobal se nám ve všem kromě hříchu. Ale způsobem jeho bytí, jeho podobou je projití.

A když se do této skutečnosti vnoříme, pochopíme tu promlouvající vznešenou jinost, cizost. Položme ještě jednou tutéž otázku nově: Jak se tedy projevovalo jeho jednání, jeho zápas a jeho tvořivost? Odpověď zní: mělo tvar nezdaru.

Nenapovídal to už fakt, že On, který měl být spasitelem všech, se narodil v Palestině, nejzazším koutě tehdejšího světa? Zlehčení významu této provincie zapadlé v římském světě slyšíme z Pilátovy odpovědi na odůvodnění Ježíšovy smrti z úst židů: "Jsem snad já Žid?" A v tomto koutě světa dokonce i vlastní národ pohrdal tím krajem, ze kterého Ježíš pocházel - Galileou. Je to znát i z rozhovoru Filipa s Natanaelem (J 1,45nn). To vypovídá velice důrazně.

Pokrokem by bylo, kdyby alespoň odešel z Galileje tam, kde se řešily duchovní otázky jeho země. Nebo kdyby se vypravil do velkého světa. Pouze jednou prošel pohanským prostředím Tyru a Sidonu. Jistě tam zahlédl širý svět a poznal větší otevřenost lidí. Ozývá se to v jeho zvolání (L 10,13): "Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Kdyby se v Tyru a Sidonu děly tyto zázraky..." Ježíš musel pociťovat to, co i nás někdy tak velice překvapuje: že větší a šlechetnější část lidstva často není zasažena světlem pravé víry. Ale Ježíšovým posláním bylo zůstat u synů z domu Izraelova.

Nejednou se sice vypravil do Jeruzaléma, setkal se s moudrými, se znalci Písma, se vzdělanci. Ale o všech mluví evangelia kriticky. Měli dost moudrosti, pocitu odpovědnosti a určité zbožnosti při vší zatvrzelosti, kterou jim Ježíš vyčítá. Byli to strážci dědictví po předcích. Z lidského hlediska by stálo za to přidat se k nim, vloudit se mezi ně. V Janově evangeliu (7,2nn) mu jeho příbuzní vyčítají, že se neukázal ve světě.

Celý život přebýval mezi prostým lidem. Malý prostor, mnoho malosti a obyčejnosti. Sám prostým člověkem nebyl. Pocházel z Davidova rodu.

A není navíc to, že žil tak krátce, tím nejstrašnějším omezením? Přijímáme jako samozřejmost, že do svých asi třiceti let žil v ústraní, pak velice krátce vyvíjel činnost a zemřel v rozkvětu mužnosti. Ale vzpomeňme, co mělo znamenat to, že Ježíš "rostl v moudrosti a věku a milosti u Boha i u lidí", a to nejen do těch třiceti let, ale stále a vždy! Z něho rostou následující epochy, další stupně lidského bytí, a tím vším i možnosti oslovení, tvorby a zápasu.

Ale lidstvo by nesneslo Abrahámovský majestát Ježíšovy osobnosti, tu přemíru lásky a moudrosti, kdyby se dožil pozemského věku praotců. Proto také musela být vnějšími okolnostmi zářnost jeho osobnosti tlumena a nakonec, než začal vůbec tvořit, zničena.

Ať už by to byl tak krátký čas, ale aspoň prožitý v rozjasňující slávě, v ohromujícím vítězství, ne doba, ve které se nic nepovedlo. Sotva začal učit, sotva začala Boží síla v něm přitahovat lidi, už se vynořuje odpor, číhá nedůvěra. Povstává nepřátelství i ze strany těch, kteří nesou odpovědnost a mají autoritu.

Ale co by bylo úspěchem? Kdyby začal boj se svými protivníky, kteří představovali určité hodnoty, a silou Ducha, světlem Božím, čistotou své lásky, prostě tím, že byl tím, kým byl, by je přesvědčil tak, že by vyznali: On je vpravdě tím, který má přijít?

Toho či onoho opravdu přesvědčil, ale ostatní se nedali. Byli přesvědčeni, že je svůdcem, tím víc, čím větší moc na něm viděli.

Kdyby se stáhli zpět a neprotivili se. Ale ani k tomu nedošlo. Zmlknou sice, když zazní jeho odpověď, ale opět útočí. Nakonec získají převahu a obviní ho, odsoudí k hanebné smrti, kterou propadl u vlastního národa. Mohlo být pokrokem to, že by silou nezištnosti a neomylnou Boží mocí získal srdce národa, takže by byl přesvědčen o tom, že v něm má skutečně Spasitele. Sám vidí důvod, proč se k němu hrnou zástupy. "Protože jste se najedli, jdete za mnou!" I v nich je touha po Bohu, ale tak přízemní, po senzaci toužící, vratká. Bylo by úspěchem, kdyby se Ježíšovi podařilo aspoň to, že by se lid za něho postavil. Kdyby za ním důsledně stála aspoň hrstka. Ale lid zvolí Barabáše.

Dosáhl tedy alespoň vítězství v srdcích svých příznivců? Tím, že by mu hlouběji porozuměli, že by mu byli oddaní, neochvějně věrní? Víme, co se stalo. On byl opravdu, ne jen zdánlivě, světlem! A proto proti němu musela povstat tma jako hráz a zeď. A on ji překonal. Dějinným činem. Tak, že světlo opravdu proráží a prosvítá viditelně a úspěšně.

Ale pohleďme ještě jednou hlouběji.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Romano Guardini

Témata: Ježíš

Mediálně spolupracujeme: Katolická charismatická konference - Konference charis.
Akce je určená i pro rodiny s dětmi...

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dt 30,10-14; Žalm Žl 69,14+17.30-31.36ab+37; Kol 1,15-20
Lk 10,25-37

Vyprávění evangelia skrývá mnoho detailů. Např. kněz i levita šli z Jeruzaléma, nemohou se tak vymlouvat na zdržení, rituální znečištění apod. Samaritán naopak. Zajímavá je ale otázka: Kdo je můj bližní, jak ho poznám? Odpověď zní: Přemýšlej, kdy se chováš jako bližní ty! Bližní jsou ti, kteří potřebují naši pomoc. A právě tyto lidi máme milovat. Nejde tedy o jakési neurčité vzdálené jedince, ale o ty, kteří jsou v naší blízkosti.