06. Ježíš a víra

"...ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho." (J 8,26)

Dvě clony nám zakrývají živou skutečnost Ježíšovy osoby: jednou z nich je naše nevědomost. Přiznejme, že v podstatě o něm nevíme mnoho. Staráme se o vše možné, ale s jak malým zápalem nasloucháme, čteme, ptáme se a snažíme se prohloubit si vědomí, kým je Ježíš?! Jsme ve vztahu k němu nevědomí.

Druhou clonou je naše domněnka, že to všechno víme. Ve skutečnosti ale jsme jen navyklí na určitá slova, příběhy a průpovědi. Zvyk znemožňuje každou novost a svěžest pohledu a zaclání ještě podstatněji než nevědomost. Proto se v těchto úvahách snažíme dosáhnout dvojího cíle: hledět, ptát se a rozjímat neustále pod jiným zorným úhlem, a současně tak sejmout šedivou clonu návyku a odhalit novost Ježíšovy postavy.

Uvědomme si: To, co činí člověka křesťanem, je jeho víra, tedy onen vnitřní život vzbuzený v něm skrze hlásané zjevení, podle míry přijetí. A jaký je vztah Ježíše a víry?

Teď nemyslíme to, co On o víře říká, jak k víře vede či co od ní požaduje, pouze myslíme způsob Ježíšovy víry, projev jeho lidství. Když Ježíš mluví o Otci, je to výraz jeho víry? Existuje určité chápání Ježíše a jeho vztahu k Bohu, které říká: Ježíš byl člověkem jako my. Ve všem byl jedním z nás. Tak jako my usiloval o spásu. A našel ji tak, jak nám to bylo slíbeno a dáno, svým vztahem k Bohu. Veliké je pak na něm to, že byl pouze člověkem, i když člověkem největším a Bohu nejbližším. Proto je nám jediným vůdcem. Stojí na jedné rovině s námi, i když nás nesmírně převyšuje. Jeho život má týž směr jako náš - od lidství k Bohu. Tedy byl také věřící. Jeho víra byla tvůrčí mocí, on ji utvořil, on první prožil křesťanský postoj víry.

Na tomto pojetí je cosi velikého. Tkví v něm zvláštní touha brát křesťanství vážně. Myslím, že to můžeme dokázat, protože ten, který nám tento křesťanský postoj přinesl, je jedním z nás. V tomto pojetí je výzva i síla, cosi, co zavazuje, co se dotýká skutečnosti. Dalo by se však o něm říci mnoho dalšího. Především to, že při takovém chápání už mizí skutečné vykoupení. A tím padá podstata křesťanství. Ale když si toto odmyslíme a otevřeme Nový zákon, zjistíme, jaký je Ježíšův vztah k Bohu, jak o něm sám vypovídá, jak o svém vztahu k Bohu hovoří. A musíme přiznat, že nic z uvedeného chápání tam není.

Když u právě uvedeného způsobu chápání Ježíšovy víry nezůstaneme a skutečně necháme evangelium vypovídat, musíme zjistit, že Ježíš není věřící.

Čemu říkáme víra?
Představme si někoho, kdo o křesťanském zjevení ještě nic neslyšel nebo jej neoslovilo. A najednou se mu dostane do ruky kniha o křesťanství nebo pozná angažovaného křesťana či se s ním spřátelí. Začínají diskuse, otázky, přibližování se, rozhodování - až se onen člověk ocitne před posledním rozhodnutím a odváží se kroku víry. Díky tomu setkání a zasažení se před ním otevírá nová skutečnost. Rozhodnutím tuto skutečnost přijímá a orientuje se na ni celou bytostí. Víra je tedy ve spojení s Boží skutečností ve zjevení poznanou. Člověk ji žije. Znamená to riziko a úsilí, přetvoření vlastního bytí a jeho nasměrování k této skutečnosti. A přitom radikální změna. Někdy se tato skutečnost jeví jako výrazná a mocná, někdy je ale zacloněna a vzdaluje se. Někdy lze vidět očekávané, jindy je touha jako bez cíle. Nebo je tato skutečnost poznávaná rozumem a je mu blízká, ale náhle se ukazují její nové stránky, objevují se nové požadavky a vše je opět napadáno pochybnostmi. K tomu ještě dodejme, že tato skutečnost přichází "shůry" a to, co je v člověku, je z roviny "nižší". A tento lidský prvek je nepoddajný, "starý člověk" se brání. Víra tedy znamená neustálé bojování o ni, otázky, vítězství, vytrvalost vedoucí k nové jistotě.

U člověka, který ve víře vyrostl, probíhá tento proces jinak. Ale i on musí projít kratším či delším obdobím krize víry. A i když pak stojí na pevném základě, setkává se jeho víra s otázkami a musí se osvědčit. Samozřejmě, že víra bude růst, sílit, bude více vidět. Z důvěrné víry bude růst v poznání víry. Ale to vše se děje v napětí, a toto napětí musí být znovu překonáváno.

Když pod tímto úhlem pohlédneme na Ježíše a zeptáme se znovu, byl-li věřícím, nestranná odpověď může znít pouze záporně. On nepostupuje od nevíry k víře. Nedochází ani k tomu, že by první, dětský vztah k Bohu byl otřesen krizí, z níž se rodí víra nová a posílená. Nevidíme u něho ani pochyby, ani zápas o víru.

Nepozorujeme na něm ani ten postoj víry, že by člověk vstříc mu vycházející skutečnost přijímal ve zjevení. U Ježíše nedošlo k rozporu mezi zjevením a přijetím tohoto zjevení. Lze to vyjádřit takto: To, co Ježíš říká, také vlastní. Má Boha, o němž mluví. Zde není nic dvojího, zde je jednota.

Pociťujeme ovšem v hluboké pravdivosti jemný zápas. Jakési konflikty a napětí. Na nich staví pojetí, které vidí jen lidskou osobnost Ježíšovu. Ale to se netýká Ježíšovy víry. Jde o jinou stránku jeho bytosti. Lze říci jedno: Ježíš nebyl věřící. Nebyl tím, k němuž slovo Boží teprve přichází a on je vírou přijímá. Sám to slovo Boží přinášel, sám je vyslancem víry, tím, který je poslán. Bylo mu to dáno bytostně, vnitřním zjevením.

Pohleďme nyní na ty, kteří byli rovněž posláni, ale před Ježíšem - na proroky. V prorokově životě vždycky přichází chvíle, kdy Bůh na něj vkládá svou ruku. Předtím byl pouze věřící jako všichni. Náhle je uchvácen Bohem a stává se nástrojem. Ale celý jeho prorocký život probíhá v napětí mezi jeho lidsko-pozemskou skutečností a tímto uchvácením. To, co musí završit životem, není víra, ale něco ještě těžšího. Zápas je tvrdší. Krize jsou hlubší a více otřásající. Stále nově očekávaná vítězství, stále však těžší. Abychom to trochu pochopili, stačí otevřít v Knihách Královských životní příběh Eliášův či pročíst pozorně Izaiáše. Pohlédneme-li ale pod tímto úhlem na Krista a zeptáme-li se, byl-li prorokem, musíme říci ne.

Nenajdeme tu událost uchvácení Bohem, okamžik prvního osvícení, přijetí poslání v určitém bodě života. Křest v Jordánu jen zjevuje Ježíšovo poslání, ale nezahajuje ho. V jeho životě nenajdeme zápas mezi prvkem lidským a prorockým. Svatá slova úzkosti v Getsemanech vypovídají o něčem jiném. Nenajdeme v evangeliu období oslabení či zase vzmachu, vzpoury a rezignace jako někdy u proroků. Ježíš není prorok.

Řekli jsme již výše, že to, co Ježíš mluví, sám vlastní. Bůh, o němž vypovídá, je v něm. Ujasněme si tedy, co z toho plyne.

Ježíš nemluví podle toho, co slyšel či přijal. On hovoří ze svého Boha. On je úplně jiný než věřící člověk, proto i jinak mluví. Je i úplně jiný než každý prorok, proto jinak mluví.

Když se vnoříme do způsobu, jímž Ježíš mluví o Bohu, jímž zná jeho požadavky, pak zjistíme, že jsme vtaženi do niterného tajemství spočívajícího jinde než u lidí víry a proroků, do tajemství Bohočlověka.