Neslavme svátek Vánoc po světsku Nepředstihujme se v nestřídmosti, ale radujme se jinak. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Romano Guardini

12. Zmrtvýchvstalý

z knihy Pán Ježíš

"Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili." (J 20, 29)

Právě úsek Janova evangelia nás vtahuje do onoho období plného tajemství, období mezi Pánovým zmrtvýchvstáním a jeho odchodem k Otci. Do období, kdy učedníci se mohli cítit tak, jako by se ocitali v pozemské skutečnosti, a zároveň mimo ni. Kdy se museli stále ptát sebe sama, zda se skutečně děje to, co prožívají, a přesto tato událost svou mocnou skutečností pronikla do jejich života. Bylo to období, v němž se svou nejhlubší podstatou osvobodili od pout se světem umírající staré smlouvy a vstoupili do smlouvy nové, o které nemohli říci, co se s ní stane.

Žijí teď vlastním životem, ustrašení, a přesto plni nečekané naděje. Jsou spolu ve večeřadle, u jezera, jdou cestou a náhle jim přichází vstříc tajemná postava jakoby z jiného světa. Mluví k nim, učí je, proniká jimi dechem své moci.

Sedí spolu za zavřenými dveřmi, bojí se Židů. Je třetí den od Pánovy popravy a všude panuje nepokoj. Nepokoj znásobený zvláštními zvěstmi přicházejícími od hrobu... Náhle stojí Ježíš v místnosti, jde mezi ně a obdarovává je pokojem: "Pokoj vám" - slova, která by nám měla dát mnoho podnětů k přemýšlení. Ježíš přece řekl také něco jiného: "Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč." Ale jedno i druhé je pravda. Kdo Ježíše přijímá, tomu on dává svůj pokoj, ne však tak, jako dává svět. Ale pokoj tkvící v tom, že věřící si je vnitřně jist tím, že Bůh je. Bůh žije. Bohem je Pán. Právě On. A on mě miluje a od jeho lásky mě nemůže nic vzdálit. Ale je tu i meč. Kristův příchod a Boží povolání nedovoluje povolanému žít obyčejně, jak by snad chtěl. Burcuje ze spokojené pozemské zabydlenosti, přináší neklid, vzdaluje od tolika půvabných a krásných věcí. Pokoj a meč - jedno i druhé Kristus přináší. Obojí znamená jedno: že totiž v Kristu k nám přichází Bůh a přitahuje nás k sobě.

Učedníci jsou vylekaní, nevědí, zda je to on nebo jestli je to - jak je řečeno jinde - jenom duch. Jeho blízkost burcuje. Jeho blízkost obnovuje. Co je to, co tolik ohromuje? Je to On, nebo cosi jiného? A on je upokojuje. Ukazuje jim ruce a bok. Teď ho poznávají a radují se.

Znovu k nim promlouvá slovy pokoje, ale teď už i k jiným. Oni mají tento pokoj nést dál, ale mají zároveň přinášet i to, co je s tím navždycky spojeno - meč. "Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás." Mají nést nejen slovo, ale samu živou moc Boží. Sám pokoj a sám meč. "Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého." Dává jim totéž dění, které působí v něm. Moc Ducha svatého, který vnitřně působí, rozvazuje a naplňuje. Moc, která očišťuje a posvěcuje: "Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny."

Ale Tomáš při tom nebyl a říkal, že dokud se hmatatelným způsobem nepřesvědčí, neuvěří. Tomáš se zdá být realista. Střízlivý, vlažný, snad i trochu upjatý.

Míjejí dny a učedníci žijí dál ve velkém napětí. Uplyne týden a oni jsou opět spolu a je tu i Tomáš. Událost se opakuje. A Ježíš vybízí Tomáše, aby se přesvědčil. Tomášem cosi otřese. Doléhá na něho skutečnost. Stojí před ním ten, který zneklidňuje a rozhýbává nitro. Zmrtvýchvstalý, který byl a je tolik jiný než zbytek lidí. On sám, s nímž tvořili jednotu a který byl nedávno vydán. A Tomáš podléhá: "Můj Pán a můj Bůh." Tomáš věří.

Ale tehdy padnou významná slova: "Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili."

Slova skutečně významná. Tomáš věří jenom proto, že uviděl. A není nazván blahoslaveným. Možná ho minulo velké nebezpečí. Chtěl mít důkazy, chtěl se přesvědčit. Ale v hloubi duše měl asi vzdor. Ovládala ho přemoudřelost rozumu, který se nechce rozhýbat, mělkost a chlad srdce. Bylo mu dáno to, co vyžadoval: důkaz. To byla pro něho záruka, která ho ale asi později, když si na tu událost vzpomněl, děsila. Ale ne proto, že dostal důkaz, mohl uvěřit a být spasen. Věřit mohl proto, že milosrdenství Boží pohnulo jeho srdcem a dalo mu milost vnitřního zraku a otevřenost a oddanost srdce.

Bůh mu také dal slova, která vyslovil. Nevěra mu dosud zastupovala cestu, která by vedla jeho vůli. A zůstal by nevěřícím. Samo vnější pozorování by mu vůbec neprospělo. Mohl by to pokládat i za šálení smyslů. Nemusel by uznat žádný zázrak, ani ten nejvíc oslňující a jasný, jako že dvě a dvě jsou čtyři. Cosi jím pohnulo. A teprve tehdy, když je srdce otevřeno a úmysl čistý, je všechno skutečně viditelné a pochopitelné, a pak se probouzí víra. Ale jestliže se toto nestane, pak jsou vždycky po ruce důvody pro přesvědčivé tvrzení, že jde o mámení nebo zadní vrátka. Nemůžeme to zatím objasnit, v budoucnosti to vysvětlíme. Tomáše minula zatvrzelost jen o vlásek. A rovněž zatracení. Skutečně nebyl blahoslavený.

Blahoslavení jsou spíše ti, kteří neviděli, a uvěřili. Ti, kteří nepožadují ani zázraky, mimořádnosti, ale přijímají od Boha poslání v každodennosti. Ti, kteří nežádají přesvědčivé důkazy, ale vědí, že všechno, co pochází od Boha, musí být zastřeno, musí být rizikem, aby víra nepřestala. Ti vědí, že ve víře nemůže být srdce nikdy zcela přemoženo, že není síly, která by nutila k nezvratné jistotě. To, co pochází od Boha, dotýká se nás šetrně, zlehka, přichází zvolna, dopřává svobodu, přeje si tiché, pokorné a hluboké rozhodnutí našeho srdce. A Blahoslavenými jsou nazváni ti, kteří se snaží být vnitřně otevření, kteří se snaží mít srdce očištěno od neotřesitelnosti vlastního mínění, od přesvědčení o vlastní spravedlnosti, od domněnky, že já to vím nejlíp. Blahoslavenými jsou tedy nazváni ti, kteří jsou bdělí, pokorní a svobodní. Ti, kteří jsou s to přijmout Boží zvěst ve všedních slovech i od těch kazatelů, kteří nic zvláštního neřeknou. Ti, kteří žijí z tisíckrát řečeného učení, ze slov neposílených žádnou charizmatickou silou, ti, kteří žijí z událostí všedního dne přinášejícího stále totéž. Práci a odpočinek, starosti a plody, radost, setkání, utrpení, přátelství. Ti, kteří v tom všem poznávají Pána, ti jsou Blahoslavení.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 25. 12. 2025, Slavnost Narození Páně, V noci

Iz 9,1-3.5-6; Tit 2,11-14

Komentář k Dar je víc než jakákoli slova. Bůh promluvil tím, že nám dal svého Syna! Podstatou Trojice je vzájemné darování. Já mám být jejím obrazem. A rozdávat se; v rodině, v církvi.:

Zdroj: Nedělní liturgie

Vzpomínám na Vánoce doma

Vzpomínám na Vánoce doma
(25. 12. 2025) Vladimír Grégr (*1902 † 1943) architekt domů na Barrandově, autor designu vlaku Slovenská strela, skaut, křesťan…

Svátek svaté rodiny (neděle po Vánocích)

(25. 12. 2025) Maria, Josef, Ježíš: Svatá Rodina Nazaretská představuje sborovou odpověď na Otcovu vůli: tři komponenty této rodiny si…

Křesťanské vánoce jsou pro vládce nepohodlné

(22. 12. 2025) Vánoce jsou považovány za nebezpečné, protože připomínají, že lidská důstojnost pochází od Boha a nikoliv z rozhodnutí…

Komu letos někdo zemřel,

(20. 12. 2025) potřebuje o Vánocích zvláštní pochopení a (nejen pastorační) péči...

Přímluvy - 4. neděle adventní, cyklus A / 21. 12. 2025

(19. 12. 2025) Bůh naplnil v Kristu dávná proroctví a vede svět ke spáse. S důvěrou ho prosme:

Papež LEV XIV. o knížce, která ovlivnila jeho duchovní život

Papež LEV XIV. o knížce, která ovlivnila jeho duchovní život
(19. 12. 2025) Inspirace a pomoc i pro náš život ve třetím tisíciletí.

Srdce je symbolem celé naší lidskosti, syntézou myšlenek, pocitů a tužeb...

Srdce je symbolem celé naší lidskosti, syntézou myšlenek, pocitů a tužeb...
(18. 12. 2025) Každý z nás máme „srdce“, ba dokonce můžeme říci, že jsme srdce.