Nikdy nezahyne národ, dokud bratr bude bratru odpouštět... - archív citátů

Sekce: Knihovna

Romano Guardini

02. Projití

Ježíš žil jako pocestný učitel. Bez vlastního domu procházel z místa na místo, učil, rozmlouval s lidmi a bydlel tam, kde jej přijali. Zakoušel to bolestně a hluboce.

z knihy Pán Ježíš

"Pokud jsem na světě..." (J 9,5)

Lidský život je utkán z událostí. Události a lidé se kryjí: blízkost a cizota, přízeň a nepřátelství. Ovlivňují se, vzájemně se ničí nebo si pomáhají. Člověk vstupuje do skutečnosti světa: jedná, tvoří a prožívá svůj úděl. Celá tato různorodost je navzájem spojena tím, co lze nazvat obrazem bytí jednotlivce. Je v tom cosi, co má zvláštní význam: způsob, jakým je ten který člověk přítomen.

Tento způsob může být velice různorodý. Bytí člověka se nám může zdát dávnou přítomností, která vyrůstá z určité hloubky, klidně se rozvíjí a postupně dosahuje naplnění a pak umírá. V bytí člověka je trvalá, ze světa vyrůstající přítomnost. Kohosi jiného vidíme, jak hledá svůj úkol, staví na svém postupu, pracuje a bojuje a když vykoná své, přestává být. Jsou lidé nespokojení, věčně hledající, stále někam vypravení, kteří mohou žít pouze v pocitu nebezpečí a zaskočení. Existuje totiž i člověk svého údělu, hluboce spoután s tím, co tkví v lůně bytí, a takový člověk čeká, s něčím se potýká a obcuje, roste či se zraňuje, očekává a trvá. Jsou i jiné typy.

Zásadní Ježíšův postoj je jiného druhu. Když čteme evangelium či hledáme ozvěnu jeho bytí ve Skutcích apoštolů a listech, pociťujeme cosi zvláštního, cosi, co se nedá uspořádat. Vyjádříme to snad nejlíp slovy: On prošel. Způsob Ježíšova bytí je projití.

Má to svůj výraz už v tom, jak málo toho o něm víme. Jan na konci svého evangelia říká, že kdyby se někdo pokoušel zapsat vše, co řekl a učinil Ježíš, že by svět neobsáhl tolik knih. Apoštol měl tedy vědomí nesmírné plnosti Ježíšova bytí. Za každou chvílí, za každým slovem a událostí tohoto bytí je nekonečná intenzita a nezměrná obsažnost. Ale informací o tom příliš neexistuje. Jestliže ze zpráv synoptiků, kteří hledí na Krista pod společným zorným úhlem, vezmeme to, co každý z nich přinesl nového a přidáme to, co říká Jan, i tu hrstku vědomostí nacházejících se ve Skutcích apoštolů, pak zjistíme, že všeho toho dohromady skutečně není mnoho. Z prvních let života slyšíme o některých událostech dětství. Pak je přibližně 18 let obestřeno mlčením. V jasném světle se ukazuje až jeho veřejná činnost. Trvá ale jen tři roky, a to se zdá být málo. A pak všechno končí. Tento život přichází z mlčenlivého Neznáma, zazáří krátce a mohutně a znovu se hrouží do Neznáma, do "nebe".

Ježíš sám o příchodu a projití mluví."Proto jsem přišel" říká (Mk 1,38), když je řeč o tom, že nemůže zůstávat na jednom místě, ale musí vyjít i do okolních krajin. U Mt 10,34nn říká třikrát: "Přišel jsem, aby...", a tak je to častěji. Toto vědomí sílí zvlášť v Janově evangeliu. Stále se opakuje slovo "přišel jsem" nebo "jen krátký čas, a už mě nespatříte" (J 16,16), "jdu, abych vám připravil místo" (J 14,2), "kam já jdu, vy jít nemůžete" (J 13,13).

Ještě výraznější je vědomí, že přichází, prochází a mizí, když mluví o tom, odkud přichází a kam jde: "Shůry", "od Otce" a opět " k Otci", tam, kde jsou "příbytky věčné". Nebo: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět, zase opouštím svět a jdu k Otci." (J 16,28)

Tento vnitřní tvar je vyjádřen i způsobem jeho života. Žil jako pocestný učitel, což tehdy nebylo nic neobvyklého. Bez vlastního domu procházel z místa na místo, učil, rozmlouval s lidmi a bydlel tam, kde jej přijali. Zakoušel to bolestně a hluboce: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil." (L 9,58)

Většinou byl přijímán otevřeně. Především v domě, který miloval, u Lazara a jeho sester v Betanii. Ale bylo i jinak. Například tehdy, když ho pozval farizej Šimon (L 7, 36nn). Najednou pociťujeme napětí, které kolem něho roste. Nebyl přijat, byl obklíčen. A když přichází žena, pláče u jeho nohou, utírá je svými vlasy a maže drahou mastí, rodí se v srdci pána domu pohrdavý posměch: "Kdyby tento byl prorokem, věděl by, kdo je tato žena." Tehdy se Ježíš na něho obrací větou: "Šimone, mám ti něco říci..." atd. Tato věta znamená: nesplnil jsi základní závazek pohostinnosti. Řekli bychom: společnost jej nepřijala. A je tedy výčitkou vidět, jak žena touto společností zavržená, mu posluhuje.

Ale cožpak neměl domov uprostřed svých? V porozumění učedníků, ve věrnosti těch, kteří šli za ním? Z evangelií vysvítá bolestná skutečnost natolik pravdivá, že apoštolové to vyznali až později: učedníci mu neporozuměli. Mnohokrát je řeč o tom, co zachycuje L 9,45: "Ale oni nerozuměli jeho slovům, jejich smysl zůstal pro ně zahalen tak, že ho nepostřehli." Tohle se opakuje velmi výrazně ve slovech, v postojích a jednání. Ne nadarmo říká Jan: "V něm byl život a ten život byl světlem lidí, a světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila." Z něho mělo proudit světlo a osvětlovat srdce a mysl člověka, ale - jako Matka - provázela jej tma a neporozumění. Byl plný života, ochoten vlévat ho do lidských srdcí, ale srdce se zavřela. A s láskou je spojena věrnost. Jeden jej zradil, druhý pod přísahou zapřel a ostatní, když došlo do krajnosti, se rozutekli - i Jan. Jan jej nejprve opustil, a teprve pak se vrátil a vytrval.

A to je jaksi vnějším výrazem jeho přebývání, je-li neustále řeč o tom, že odcházel, aby se o samotě modlil na hoře. Tam je v prostředí, z něhož vyšel ke své veřejné činnosti. Poté, co byl pokřtěn, jak píše Mk: "Duch jej vedl na poušť." Vedl jej jakoby silou z lidské společnosti ven "na poušť". A abychom opravdu věděli, oč jde, evangelium dodává: "Čtyřicet dní pobýval na poušti...žil uprostřed zvěře. "Tam, v samotě, vzdálen všech kontaktů s lidmi, nachází jej pokušitel.

A otřásajícím způsobem se okolnosti převracejí znovu po Poslední večeři, když Ježíš spolu s učedníky vychází z města za potok Cedron na Olivovou horu. Tam učedníky nechává a bere s sebou jen tři, i těm poroučí zůstat a sám jde dál, co by kamenem dohodil.

Taková byla podoba Pánova života. Procházel. Když se blížíme k člověku, vidíme ho. A ptáme se: Kdo jsi?!

Musíme se i Pána ptát: Kdo jsi? Víme toho málo, když se v naší obraznosti objevuje jako postava slavnostní, trochu neskutečná, neurčitá, s dlouhými vlasy, ve zvlněném šatě. To všechno je prázdné schéma. Jeho postava musí v našem srdci nabrat reálný tvar. Musíme za ním jít. Musíme jej pozorovat. Musíme se pokoušet poznat, kdo je. Potom uvidíme i takové skutečnosti, které jsme nalezli teď.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 28. 9., slavnost sv. Václava

; Evangelium – Mt 16,24-27

Komentář k Mdr 6,9-21: Víme, že slova z knihy Moudrosti si nevzali všichni panovníci k srdci. Ta slova nejsou určena jen jim, ale každému, kdo za něco, za někoho, zodpovídá. Je třeba se jimi nejen inspirovat, ale následovat je! A tak kráčet ve stopách svatého Václava…

Zdroj: Nedělní liturgie

Svátek tří archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela (29. září)

(28. 9. 2023) Svátek tří archandělů připomíná anděly jako prostředníky mezi vše převyšujícím Bohem na jedné straně a lidskými dějinami…

Svatý Vincenc z Pauly (27.9.)

Svatý Vincenc z Pauly (27.9.)
(26. 9. 2023) Stal se knězem kvůli dobrému bydlu.

Nezapomeňme na tradici svatováclavskou...

(26. 9. 2023) Co napsal Karel Čapek o sv. Václavovi týden před svou smrtí...

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás
(24. 9. 2023) Jak následovat "dědice" české země? Asi ho nebudeme následovat zrovna v statečném hájení českého území. ...

Jak roste vinná réva a jak se dělá víno?

(23. 9. 2023) Pracovní listy pro děti. V září dozrávají hrozny vinné révy a slaví se "vinobraní". A znáte nějaké další…

Sv. Padre Pio (23.9.)

Sv. Padre Pio (23.9.)
(22. 9. 2023) Otec Pio z Pietrelciny (1887 - 1968) je jednou z nejvýraznějších světeckých postav 20. století. Po celých padesát let…