Sekce: Knihovna

Romano Guardini

07. Otcova vůle

Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mě poslal... (J 4,34)

z knihy Pán Ježíš

"Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mě poslal..." (J 4,34)
Když vycházíme z toho, co v Ježíšově životě znamená Otcova vůle, můžeme nahlédnout do hloubky jeho nitra.

Když jako dvanáctiletý sedí mezi znalci Písma v chrámě a Matka plna obav se ptá (L 2,48): "Synu, cos nám to učinil! Já a tvůj otec jsme tě s bolestí hledali.", odpoví s údivem pramenícím ze samozřejmé jistoty: "Proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být v tom, co patří mému Otci?" Už tady prozařuje vnitřní "nutnost" jeho osobnosti. Nerozhoduje se, zda má činit to či ono, nechce to či ono, ale "musí". Je v něm vnitřní tlak, který jej provází, unáší jej tak, že všechno jednání pramení z vnitřní nutnosti - z nutnosti, která nepopírá svobodu. Spíš působí, že svobodný čin pochází z nejhlubšího sjednocení s vlastní osobou (podstatou). Tím, co způsobuje tuto nutnost, tímto nejpodstatnějším a nejosobnějším, je Otcova vůle. Tato nutnost vyplývá ze spojení s ním.

Podle evangelia byl po křtu v Jordánu Ježíš veden Duchem na poušť a byl pokoušen. Také to je Otcova vůle. Ale v síle Ducha, který je láskou Otce.

Ježíš káže v Kafarnau. Všichni jsou uneseni, pohnuti, chtějí, aby zůstal. Ale on se brání: "Pojďme jinam, do sousedních městeček, abych i tam kázal, protože na to jsem přišel." (Mk 1,35nn) Ježíš ví, že nejedná ve shodě se svým vlastním soukromým úsudkem a vůlí, ale že je poslán. Žije v něm pověření a vyplnit toto pověření je obsahem jeho života. Tomu slouží všechno. Tím je všechno zdůvodněno. Ale toto poslání je stále vůlí Otcovou.

Cestou přes Samaří usedne Ježíš znaven u Jakubovy studně (J 4,1nn). Učedníci šli do města nakoupit jídlo. Ke studni přichází žena a on rozpřádá pro nás důležitý rozhovor o nadcházejícím novém čase, kdy bude Bůh uctíván "v duchu a v pravdě". Učedníci se vracejí a dávají mu jíst. On jim odpovídá jakoby z velké dálky: "Já mám k jídlu pokrm, který neznáte." Oni se podivují a domnívají se, že mu někdo přinesl jídlo. On však říká: "Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mě poslal, a abych dokonal jeho dílo." Hlad a žízeň jsou nejhlubší výrazy pro základní potřeby člověka. Jsme přece ve své podstatě hladovějící, věčně hladovějící po nasycující plnosti. A Ježíš říká, že naplnění Otcovy vůle uspokojuje jeho hlad. Není to nějaké pouhé přirovnání. Je to vyjádření skutečnosti. Jeho osoba hladoví po uskutečnění v něm naléhající Otcovy vůle.

Ještě podstatnější jsou jiná slova (Mk 3,31). Ježíš je v domě a mluví k lidem okolo, když tu kdosi oznámí: "Matka a bratři jsou venku a ptají se po tobě." A on odpovídá z živoucí hloubky: "Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři?" A pohlédne na ty kolem a řekne: "Kdo plní Boží vůli, ten je mi bratrem, i sestrou i matkou." Ani tuto větu nelze brát jako přirovnání, nelze psychologizovat. Otcova vůle je skutečností. Je to životní proud směřující od Otce do Kristovy osoby, krevní oběh, jímž žije, proud hlubší, skutečnější a mocnější než ten, který přijal z Matky. A každý, kdo se uvolí plnit Otcovu vůli, napojuje se na tento krevní oběh a vůle plynoucí z Otcova srdce pulsuje i v něm. Zůstává v duchovní jednotě s Kristem, v reálnější, hlubší a mocnější jednotě, než je ta, která ho spojovala s Matkou.

Tato Otcova vůle je vzácná. Je tím nejvyšším, proto starost o její naplňování svěřil i svým učedníkům. Starostí křesťanů má tedy být, aby se děla Otcova vůle. Tato starost je vyjádřena i modlitbou "Otče náš" a musí mít výraz v celém životním postoji.

Tato vůle Otcova je Ježíšovou mocí, nasycením, tím, co je jediné, co je vším. Ale ne nucením. Otcova vůle není zakletím. Není nějakou sugescí, nátlakem či poddajností. Otcova vůle s Ježíšem rozmlouvá a je jím přijata v plné svobodě. Můžeme to zakusit v oné temné chvíli, kdy v Getsemanech vidí Ježíš tuto vůli s celou náročností jejího požadavku: "Otče můj, je-li to možné..." (Mt 26,36nn) Zde je vyjádřen vztah Božích osob: nepůsobí tu zakletí, žádná temná deptající síla, ale výzva a přijetí. A to tak velice, že je to vyjádřeno protikladem ("ne má, ale tvá vůle"), když přecházejí do nejhlubší a svaté jednoty, v níž je Otcova vůle zcela přijata jako vlastní. Ježíšova vůle se zcela kryje s vůlí Otcovou. A zní to jako konečný, svatý výraz jeho vnitřního života, když říká: "Já vždycky činím vůli svého Otce."

To nám dovoluje nahlédnout hluboko do Ježíšovy duše. Otcova vůle je středem, kolem kterého Ježíš žije. Otcova vůle je tak mocná a nosná a vůdčí, že z ní vychází Ježíšovo jednání jakoby (ale jenom jakoby) z nezbytnosti. Je velikou duchovní silou, která Ježíše naplňuje. Otcova vůle je v Ježíšovi žijícím přikázáním, které působí, že on je poslán, a vše, co činí odtud, nabývá svůj smysl a jednotu. Otcova vůle je pokrmem nasycujícím hlad jeho osoby. Je to proud života, který v něm pulsuje, vtahujíc každého, kdo se mu přizpůsobí. Tato vůle je vzácná, je podstatou nejhlubší a nejcitlivější péče. A nic na ní není kletbou, násilím, zotročením, ale je výzvou směřující od osoby k osobě, výzvou svobodně přijatou a uskutečněnou.

Celý Pánův život je životem shody s Otcovou vůlí. A právě tím je zcela sám sebou. Právě proto, že neprosazuje vlastní vůli, ale Otcovu, naplňuje svou nejhlubší osobitost. Jmenuje se to "láska". Otcova vůle je Otcovou láskou. Ve své vůli se k Ježíšovi přibližuje sám Otec. Jeho výzvy, přikázání a požadavky jsou "přicházením". A přijetím této vůle přijímá Ježíš plně Otce. Promlouvání jeho vůle a její naplnění je přijímáním lásky. Pouze v tomto pohledu nabývají pravý smysl slova jako "musím" a "pokrm."

Pociťovali bychom jako násilí a značnou deformaci smyslu, kdybychom tuto vůli brali pouze věcně jako příkaz spravedlnosti či podobně. To, o čem jsme uvažovali, lze přijmout do srdce pouze tehdy, jestliže jde v této vůli o lásku.

Jestliže přilneme k Ježíšově duši, kterou pronikají všechna slova a činy, pak zaslechneme odvěký vnitřní rozhovor. Otec stále promlouvá: To učiň! Ježíš odpovídá: Ano, chci, protože je to třeba. Je v tom dvojitost a zároveň nejvnitřnější jednota. Je to štěstí Boha.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa 28. 9. 2022, Slavnost sv. Václava

1. čtení - Mdr 6,9-21; Evangelium – 1 Petr 1,3-6; 2,21b-24; Mt 16,24-27

Komentář k Mdr 6,9-21: Jen málo panovníků si vzalo k srdci slova z knihy Moudrosti. Ostatně nejsou určena pouze jim. Každý, kdo za někoho, za něco zodpovídáme, se jimi můžeme inspirovat.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svátek tří archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela (29. září)

(28. 9. 2022) Svátek tří archandělů připomíná anděly jako prostředníky mezi vše převyšujícím Bohem na jedné straně a lidskými dějinami…

Svatý Vincenc z Pauly (27.9.)

Svatý Vincenc z Pauly (27.9.)
(26. 9. 2022) Stal se knězem kvůli dobrému bydlu.

Nezapomeňme na tradici svatováclavskou...

(26. 9. 2022) Co napsal Karel Čapek o sv. Václavovi týden před svou smrtí...

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás

Konkrétní odkaz svatého Václava pro každého z nás
(24. 9. 2022) Jak následovat "dědice" české země? Asi ho nebudeme následovat zrovna v statečném hájení českého území. ...

Jak roste vinná réva a jak se dělá víno?

(23. 9. 2022) Pracovní listy pro děti. V září dozrávají hrozny vinné révy a slaví se "vinobraní". A znáte nějaké další…

Věkově smíšené skupiny dětí ve farnosti - problém nebo skrytý potenciál? Seminář.

Věkově smíšené skupiny dětí ve farnosti - problém nebo skrytý potenciál? Seminář.
(22. 9. 2022) Seminář Skrytý potenciál smíšených skupin - pátek 21. 10. 2022, 15:00 - 19:00.