04. Víra o více stupních

Lukáš vypráví o setkání Ježíše s deseti malomocnými. V hrazených městech měli zakázaný pobyt, ve vesnici se zdržovat mohli. Nevolají zdaleka nečistý, nečistý, jak zněl předpis, nýbrž projevují se „neformálně“, o to naléhavěji: smiluj se nad námi! To, že devět Izraelitů mezi sebou strpělo Samaritána, vysvětluje možná společná mizérie, možná poměry v pohraniční oblasti mezi Galileou a Samařskem. Svým příchodem vyjádřili víru v Mistrovy léčitelské schopnosti. Dá se tedy mluvit o prvním stupni víry, která je všem deseti společná.

Místo toho, aby je na místě uzdravil, je posílá neuzdravené pryč. Mají se ukázat knězi, kompetentnímu konstatovat uzdravení. Snadno si lze představit, co by se bylo stalo, kdyby byli před kněze předstoupili neuzdravení. Přesto všichni poslušně odcházejí. I když jim nic jiného nezbývalo než jít, není slyšet o zklamání, námitkách nebo doprošování se neodkladného uzdravení. Dá se tedy mluvit o druhém stupni víry, která je taky všem deseti společná.

Když byli cestou uzdraveni, rozešli se: devět Izraelitů pokračovalo v cestě ke knězi, Samaritán se vrátil k Mistrovi zpět s velebením Boha a velkými díky. Mistr ho nekárá za nevyplnění pokynu ukázat se (samaritánskému) knězi, naopak, diví se, že ostatní - právě tak uzdraveni - neudělali totéž. Že by si nebyli svého uzdravení všimli? Že by se rozhodli dát průchod své vděčnosti teprve po úředním vyšetření? Tak či onak je jisté, že jejich chování nebylo Mistrem oceněno. Zřejmě neměl na mysli pouhou zbožnou vděčnost.

R. Otto soudí, že devět uzdravených malomocných Izraelitů zůstalo na půdě Zákona a jeho dobového výkladu, podle kterého patřilo udělené dobrodiní k právům mesiášské doby, zatímco Samaritán pojímal uzdravení jako nezasloužený dar. Proto reagoval jiným způsobem. Je to však dostatečné vysvětlení?

Mistr posílá Samaritána pryč a prohlašuje, že ho jeho víra zachránila. Protože zmínka o zachraňující víře nebyla řečena všem deseti, nýbrž jenom jemu, dá se u Samaritána, ale jenom u něho, mluvit o třetím stupni víry. V čem spočívá? Chápat zachraňující moc víry pouze vzhledem k fyzickému uzdravení nelze, protože to se týkalo všech. Ježíš svým prohlášením určitě nechce říci: víra tvá tě zachránila právě tak jako ostatních devět, i když mne mrzí, že se s tebou nevrátili. Musí jít o jinou záchranu.

Jak jinak vysvětlit Samaritánovu oceněnou víru než tak, že prohlédl clonou fyzického uzdravení hlouběji, že si ho uvědomil jako znamení, sice nesmírně cenné, ale přece jenom pouhé znamení Božího království, které se v tomto divotvůrci přiblížilo a které znamená příchod věku, kdy mrtví, třebas zázračně uzdravení z malomocenství, budou dále pochovávat své mrtvé, zatímco on žije, uzdraven nejen pro práci na poli, ale také pro zvěstování toho, co právě pochopil a co mu otevřelo zcela nový pohled na život.

Je náhoda, že to byl Samaritán, zatímco spása je ze židů? Není výjimkou v evangeliu, že první jsou - ne až eschatologicky, ale už historicky - na jeho stránkách poslední a poslední první. Dobře přijaté poselství je vzpruhou právě tak jako špatně přijaté poselství brzdou. Kdo o poselství neslyšel, neví o slovech kdo stojí, hleď, abys nepadl (srov. 1 Kor 10,12), kdo však o něm ví, by měl tato slova vnímat velmi pozorně.

Bylo by tedy chybou chápat víru černobíle, buď je nebo není. Jako u královského úředníka s nemocným dítětem přichází, sílí, rozvírá postupně oponu do plného panoramatu, ale bohužel taky dokáže odcházet, vytrácet se. Hodně jí škodí chvíle, v které člověk zvolí vážný rozpor se sebou samým. Může být přesto nazván věřícím? Katechizmus mluví o mrtvé víře, teologie o fides informis. Je to zajímavý termín, připomínající rozteklý polárkový dort na letním slunci. Materie zůstala, forma bere chuť k jídlu.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Jiří Skoblík

Témata: Morálka, etika

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Sobota 17. 10. 2026, Památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka

Ef 1,15-23;

Komentář k Ef 1,15-23 : Sounáležitost s Ježíšem a s jeho církví, to jsou rysy dospělého křesťanství. Nikoli snad jen pěstování soukromé zbožnosti.