Zanechejme smutku z nedokonalosti a radujme se z Boží velikosti a dokonalosti.  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jiří Skoblík

11. Tvář naší země (Krajina našeho domova)

z knihy Morálka v křesťanské praxi

Před více než třiceti lety napsal marxista Vítězslav Gardavský o Karlu Marxovi: „Marx se narodil v židovské rodině. Ač na hony vzdálen ortodoxnímu židovskému náboženství, přece má v sobě neviditelně rozpuštěny tisícileté zkušenosti národa, který věří v svá zaslíbení, geny, které v něm otevírají smysly pro lidský čas. Věřím, že si Marx dovedl číst v biblických zkazkách jako sotva kdo před ním. Jinak by byl asi nevytvořil tak výsostně monistickou filozofii“.[1]

Tím vlastně připustil, že bible, která je materiálovým východiskem každé teologické práce, obsahuje poselství, použitelné a skutečně používané i za hranicemi obce „věřících“ nejen jako literatura, svědčící o starověkém životě předního Orientu, ale i jako inspirující program pro život, vždyť Marx v Gardavského optice dnešku takový program přinesl (a dosud přináší).

S jeho úvahou bude leckdo polemizovat, Gardavský však vyslovil podnětnou myšlenku pro teologii, je-li přizvána k reflektování skutečností, které člověka musí zajímat, protože se ho úzce dotýkají. Říká-li současnému člověku něco Písmo, a o tom je Gardavský přesvědčen, proč by mu nedokázala něco říci také ozvěna Písma v podobě teologie jako svědka toho, jak člověk do sebe dokáže biblické poselství vstřebat?

Téma „Tvář naší země; o krajině našeho domova“ vyvolá patrně představu ekologického námětu, zabývajícího se popisem poutavého přírodního rámce lidského života a formulujícího mravní normy odpovědného přístupu k přírodě, tvořící v podobě krajiny pro člověka životní prostředí.[2] Tyto poznámky však nechtějí být příspěvkem k ekologii a ekologické etice, nýbrž formulací teologických preambulí pro zamyšlení nad uvedeným námětem.

Pro tento účel je na začátku Písma řada podnětných citátů, např. Země byla pustá a prázdná[3]a nad propastnou tůní byla tma (Gen 1,2).[4] Viděl (scil. Bůh), že to bylo dobré (např. Gen 1,25b).[5] Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (Gen 1,26a).[6] Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil (Gen 2,15). ...naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým... (Gen 1, 28bc).

Podkladem krajiny, který však s ní není totožný, je profánně řečeno příroda, teologicky stvoření. V ideji stvoření je vysloveno cosi fundamentálního: univerzum je tvorba někoho, nikoliv soběstačný útvar bez začátku a konce, podléhající přírodním zákonitostem, tedy něčemu. Tím, že je tvorba, má počátek, tedy i svou „historii“, vyústění, ke kterému spěje, a smysl.

Písmo mluví o „propastné tůni“, symbolizující počáteční pra-chaos, z kterého Bůh vytvářel kosmos a ohodnotil jej jako dobrý. Mluví-li teologie o ideji stvoření jako o produkci bez věcného základu,[7] není obtížné srovnat tento pohled s biblickým pohledem na chaotické „něco“ a vytvořit syntézu obou koncepcí.[8]

Pra-chaos jako negace kosmu není nic jiného než „nihil“, ovšem nazírané nikoliv jako negace bytí, ale jako jeho privace, tzn. nepřítomnost toho, co je žádoucí, čili jako zlo. Tvorba, uspořádané „zaplnění“ bytí, ať navazuje na prázdno nebo na chaos, je dobro. V lidských podmínkách to ilustruje společnost, sužovaná kriminalitou. Zločin je nedostatek bytí, ne fyzického, ale mravního tam, kde by mělo existovat.

Chaos a kosmos jako dvě možnosti, mezi kterými musí člověk volit, se netýkají pouze lidského živlu, nýbrž také vztahu člověka k prostředí, v kterém žije a na kterém závisí.[9] I ono může být infikováno „kriminalitou“ sui generis, devastací krajiny, jejíž škoda postihuje více než jenom lidskou společnost. Má kosmický rozměr.

Člověku je uloženo pečovat o ideální „zahradu“, má tedy optimální výchozí podmínky. Potřeba péče o Boží tvorbu nenastává teprve tehdy, když byly žádoucí vztahy porušeny tím, že se člověk rozhodl pro zlo. Kultivaci vyžaduje i nedotčená existence stvoření. Člověku je ponechán prostor pro angažování se jako Boží obraz, pro „vývoz“ rajské zahrady do ostatního prostředí a má toho využít.

Je mu také řečeno: podmaňte si zemi. Nejde o příkaz „pozitivního práva“, ale o logický důsledek výbavy, poskytující člověku nepopíratelný náskok v tvorstvu. „Podmaňte si“ zní despoticky, člověk je však těmito slovy pověřen být kurátorem země, nikoliv jejím uzurpátorem. Podmaňování jako necitlivé šlapání po možnostech stvoření by přece znemožnilo být „obrazem“, protože by nejen zabraňovalo uskutečňovat možnosti do tvorby vložené, ale ničilo by i to, co už bylo jako realita člověku předloženo.

Snaha směřovat k optimu celé tvorby se tedy může dostat do rozporu s krátkodobými a krátkozrakými plány člověka. Takový postoj k životu komentuje úsloví: po nás ať přijde potopa. Bible skutečně o potopě mluví (Gen 7,10nn), ne jako pozitivním, ale „přirozeném“ trestu. Krátkodobé a krátkozraké plány člověka v sobě nesou živelnou katastrofu. S tím úzce souvisí ohodnocení fyzického zla, poznávaného a prožívaného bytostí, která se vynořila nad hladinu nevědomí ostatního stvoření, jako důsledku zla mravního. Člověk zasazuje fyzickou tvorbu, kterou přijal a v které pokračuje, do mravního rastru, který si zvolil. V chybné volbě ji nedotvořuje, nýbrž znetvořuje. Nebo krátce: hřích plodí smrt (Gen 2,17b).

Není to vlastně dlouho, co si člověk uvědomil odpovědnost za „krajinu“, která nemá být jeho služkou, nýbrž která se má včlenit jako malý zlomek do harmonie univerza, což zahrnuje sladění se skutečnými potřebami člověka. Alternativou je zánik přírody, krajiny i člověka.

Motivaci pro funkci kurátora nabízí biblická metafyzika několikerým poselstvím: univerzum je realitou, nikoliv klamnou iluzí. Univerzum je dobré, nikoliv zlem, spoutávajícím člověka. Univerzum je zacílené, nevyznívá v absurditě. Člověk je schopen zacílení tvorby poznávat a v důsledku toho je povolán je respektovat. Zacílení tvorby znamená pro člověka péči o rozvoj, probouzení skrytých možností, které čekají na uskutečnění.

To vše se týká také krajiny jako dobré, zacílené reality, nesoucí stopy lidského zušlechtění. Filozoficky může být popsána jako jedna z organizačních úrovní života, začleněná do hierarchie živoucích soustav: organely - buňka - tkáň - orgán - jedinec - populace - společenstvo - krajina.[10] Teologicky může být nazírána jako tovar, uskutečňovaný tím, že člověk asistuje Tvůrcovu polotovaru. Je výsledkem práce na syrovém stvoření, ke které je člověk povolán.[11] Ze vznešenosti spolupráce vyplývá, že je daleko spíše vyznamenáním než závazkem. To je patrné zejména na plodech, kterých člověk kultivací dociluje.

Takovým plodem je především možnost materiálně - utilitárního využití, a to zcela legitimně: ...dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm (Gen 1, 29). Jinou stránkou užitečnosti krajiny je její rekreační funkce. Vyhovuje tělesné hygieně, člověku je umožněno „v krajině“ pečovat o své zdraví jako o hodnotu, která stále hrozí ztrátou a vyžaduje permanentní údržbu. Je rozdíl mezi péčí o zdraví a výkonnost ve fitnesscentru a ve volné přírodě s použitím „nástrojů“ stvoření, tak jak je krajina nabízí.

Kultivace krajiny může být nesena nejen široce pojatou utilitární snahou, ale také estetickým zřetelem. Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Oriona? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? (Job 38, 32.33a) O řádu už byla učiněna zmínka v souvislosti s tvorbou. Řád nejen existuje, ale také září (v klasické teologické tradici je jasnost, „záření“ souladu prvků vedle celistvosti a úměrnosti chápána jako podstatná složka krásy).[12] Člověk dokáže jménem krásy přetvářet krajinu umělecky, a to obousměrně, jako skutečný tvůrce. Jednak tím, že svou představu krásy vtiskuje do modelování krajiny, jednak tím, že krásu krajiny promítá zpětně do vlastního uměleckého vyjádření, které je syntézou krajiny a jeho samého, jak je vidět na tvorbě zahradního architekta a malíře krajináře. Umělec navazuje vždy na pravdu reality, příroda jako podklad krajiny nezná lež a tím také kýč. V spolutvorbě krajiny s tvůrcem však člověk lhát dokáže a produkuje tak krajinu - kýč.

Služba kráse nemá pouze význam pro múzický rys člověka, nýbrž prospívá mu i mravně. Člověk je vázán na domov, vykořenění, patrné např. u emigrantů, znamená nemalou zátěž. „Krajina našeho domova“, jak zní podtitul zadaného námětu, připomíná jako projev domova její význam pro zakotvení člověka. Záře, pocházející z uspořádání věcí, ho nabádá k reverenci. Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. (Žalm 104, 24) Etika i pedagogika mluví o kráse jako výtečné cestě k dobru. Je všeobecnou zkušeností, že harmonie v krajině indukuje harmonii v nitru člověka.

Krajina má povahu, kterou vnímavý člověk vstřebává způsobem, srovnatelným s vnímáním lidské povahy. Plní tedy také funkci hygieny duševní. Tím neslouží jen jedinci, ale poskytuje i sociální službu, zlepšuje mezilidské vztahy. Je-li neúnavně připomínáno přikázání lásky, je třeba pečovat nejen o jeho mravní, ale také psychologické předpoklady.

Člověk objevuje v krajině Boha, jestliže artikuluje příčinu uspořádání věcí personálním způsobem, protože takto viděná krajina vypovídá leccos o Tvůrci. ...z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí (Mdr 13,5). Krajinou jako knihou o Bohu není míněna syrová příroda, nýbrž prostor, který se člověku daří kultivovat, přetvářet v nejzemitější chrám, zbudovaný lidskýma rukama. Člověk objevuje v takto chápané krajině zároveň sebe, stopy své kreativity jako stopy kreativity Tvůrce, a je motivován svou tvořivost do krajiny znovu a znovu investovat. Krajina je totiž tím cennější učebnicí, čím víc ji člověk zlidštil, a tím zdánlivě udělal výlučně svým dílem. Odkrývá člověku dřímající bohatství, vložené do stvoření, které člověk nevytváří, ale na které navazuje.

U zmiňovaných funkcí krajiny nepřispívá teologie k profánnímu pozorování něčím specifickým, jak upozorňuje Greshake: Nestačí, když bohověda naskočí do již jedoucího vlaku, aby dokázala svou současnost, ale jinak jen dává do biblicko-teologické formy,...co lidé v podstatě vědí i bez teologie. Autor vidí její přínos v tom, že stvoření je pro věřícího člověka mediem, v kterém prožívá Boha. Jeho slova o „sebevyjevení a sebedarování Boha“ mohou být ovšem adresována pouze věřícímu člověku.[13] Teologie připomíná svým vztahem k jiným zainteresovaným oborům - etickými termíny vyjádřeno - jednu z funkcí pozitivního zákona vůči zákonu přirozenému: zvyšuje svou intervencí naléhavost problému.[14]

Existuje však pro teologii cosi jako překročení řeky na profánní břeh? Všechny poznámky teologie o významu krajiny a o výzvách, které z toho pro člověka vyplývají (aniž by se provinil nedovoleným přechodem z indikativu do imperativu), mlčky předpokládají příslušnou autoritu jako dostatečné vysvětlení odpovědnosti člověka. Teologie ji vidí v osobním Bohu jako Tvůrci univerza. Proto klade „druhému břehu“ otázku: za jak dostatečný zdroj pohnutek pro odpovědnost za kultivaci výseku přírody, která se má stát za spoluúčasti člověka krajinou, může být považován neosobní kosmický řád? Jakou motivaci pro jednání nabízí? Může být kouzlo krajiny samo o sobě zdrojem nutkavého vědomí závazku vůči ní?

Teologie se v rámci alternativních duchovních nabídek seznamuje s podmanivostí takového řádu, a činí to ráda. Učí se ho oceňovat jako možný motivační a normativní pramen, sloužící rozmachu lidské kultury a je za tento fakt vděčná, protože ho považuje za náhradu své vlastní nabídky, ale právě náhradu. Soudí totiž, že postrádá kouzlo a hodnotu personálního obohacení, které člověka nesnižuje, jak se v touze po autonomii obvykle obává, ale povyšuje, protože se neobrací k nevyhnutelnosti, ale svobodě, i s rizikem jejího zneužití.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.5.

Sk 14,19-28; Jan 14,27-31a

Komentář k Jan 14,27-31a: Slova, která slyšíme při eucharistické oběti. Pokoj a mír, zklidnění, jaké nemůže dát tento svět. Chci jej ve svém srdci pěstovat a kultivovat?

Zdroj: Nedělní liturgie

Noc kostelů

Noc kostelů
(21. 5. 2019) V pátek 25. května 2018 večer se na mnoha místech otevřou dveře a brány kostelů. Nabízíme vám základní informace o...

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)

Svatá Rita - patronka v beznadějných situacích (22.5.)
(21. 5. 2019) Odkaz svaté Rity je výzvou k oddanosti Kristu Spasiteli - zdroji smíření.

Život plný překážek, protivenství a hledání: Klement Maria Hofbauer Dvořák (svátek 20.5.)

(19. 5. 2019) * 1751, Tasovice u Znojma + 1820, Vídeň, Rakousko

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června
(17. 5. 2019) Devátý ročník mezinárodního křesťanského festivalu Slezská lilie proběhne v Ostravě od 14. do 16. června 2019. Koncerty,...

Kdo popírá existenci ďábla, nechápe transcendenci Boha

(15. 5. 2019) V listě Židům i prvním Janově listě jasně stojí, že Boží Syn přišel proto, aby udělal konec ďáblově činnosti. A...

Svatý Jan Nepomucký (16. 5.)

(14. 5. 2019) Jan Nepomucký - v černých vodách času naše hvězda...

´Pobožný lenoch´sv. Izidor (svátek 15.května)

(14. 5. 2019) Svatý Izidor rolník (1080-1130)

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(13. 5. 2019) Ježíš, Boží Syn, se stal člověkem v rodině. Základem dobré rodiny je dobré manželství.

Den matek

(11. 5. 2019) Svátek matek (den matek) se slaví druhou květnovou neděli.