V každém člověku je kousek samoty, kterou nemůže vyplnit žádná lidská blízkost. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jiří Skoblík

15. Několik slov k Mojžíšovu zákonu

z knihy Morálka v křesťanské praxi

Vlivem sv. Pavla se na Mojžíšův zákon díváme jako na cosi překonaného, u čeho zdržovat se je nejen ztráta času, ale dokonce i škodlivé. Uznáváme pouze desatero, které však s Mojžíšovým zákonem chybně ztotožňujeme. Tento útvar, významný nejen teologicky, ale i kulturně - historicky, je mnohem větší, dekalog tvoří pouze jakési etické ohnisko. Nelze říci, že by věřící o ostatních předpisech Mojžíšova zákona nic nevěděli. Některé partie jsou vlivem evangelií dobře známé, nemohou však být ceněny, protože hrají v kontextu sporů Ježíše s jeho odpůrci znehodnocenou roli, jako levirátní zákon (Dt 25, 5nn) s absurditou sedmi mužů jedné ženy, zápudný lístek, prozrazující tvrdé srdce (Dt 24, nn), předpisy o rituální čistotě, nezávislé na tom, co do člověka vchází (Mk 7, 14.15), nebo o desátcích, které mají ustupovat právu, milosrdenství a věrnosti (Mt 23, 23).

Křesťané by neměli podceňovat význam tohoto zákona, vždyť nese stopy Boží pedagogické činnosti, jedná se přece o „vychovatele pro Krista“ (Gal 3,24). Připomenout při kněžských exerciciích předpisy o uvádění starozákonních kněží do služby (Ex 29) by dost možná inspirovalo novozákonní kněze k intenzivnějšímu vědomí vznešenosti svěřované služby.

Potíže dělá řada předpisů, působící na dnešního člověka spíše bizarně, ačkoliv jde vlastně o nedorozumění. Historicky podmíněný obal, do kterého zákonodárce balí předpis, chránící hodnotu, jejíž aktuálnost historicky podmíněná není, by neměl zakrýt pohled na jádro požadavku, které zmiňovaná hodnota představuje. Příkladů je řada.

V Ex 20, 25n se říká: „Jestliže mi budeš dělat oltář z kamenů, neotesávej je; kdybys je opracovával dlátem, znesvětil bys je. Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu.“

Z reálií je známo, že otesávané kameny měly podle tehdejšího chápání magický účin. Proto jejich opracovávání znesvěcovalo. Uvidět pohlaví obětníka, vystupujícího k oltáři, mohlo připomínat praxi pohanských kultů se silnými sexuálními akcenty. To jsou dvě empirická fakta, zprostředkovaná biblickými obory.

Co je to magie? Rituální technika, usilující o „vyšší“ síly k ovlivnění lidí, přírody i duchů. Z hlediska poznání je podstatou magie přesvědčení o možnosti automatického vyvolání sil, z hlediska etiky vůle donucovat božství. (A. Auer)

V uvedeném předpisu neotesávat kameny pro oltář a nevystupovat k němu jsou patrné dvě roviny, které je třeba od sebe oddělovat. Jedna rovina je významná podmíněně, závislá kulturně historicky, druhá je významná nepodmíněně, týká se trvale významné hodnoty. Spojení obou rovin je pro praktickou použitelnost předpisu nutné, je však dobově podmíněné.

Otesané kameny nepředstavují v dnešní době žádný problém, jde o čistě technickou záležitost. Chtít docílit magický účin (lhostejno čím) však představuje něco zásadně záporného. Člověk usiluje takovým činem ovládat síly přírody nad své mravní možnosti, protože jím ztrácí svou „tvář“. Efektivita jeho snahy čili fyzické možnosti, které by mnoho lidí popřelo, jsou bezvýznamné, rozhoduje úmysl.

Nábožensky řečeno znamená magie degradaci božského tím, že tvor vnucuje Tvůrci svou vůli a tím ho připravuje o jeho suverenitu. Bůh zbavený suverenity ale přestává být Bohem. Nenábožensky řečeno znamená magie snahu dosáhnout vhodný cíl (ovládnutí sil přírody) volbou lidsky nepřiměřeného, čili vlastně nelidského prostředku (pomocí sil, kterými člověk nedisponuje). Je samozřejmě třeba pečlivě rozlišit opírání se o síly, kterými člověk nedisponuje zásadně od sil, kterými člověk disponuje výjimečně. Ty by neměly být vystaveny podezřívání z magických praktik.

Požadavek nevystupovat po stupních k oltáři má také dvojí rovinu. Zahlédnout kus nahoty dnes nikoho neinspiruje ke kultům pohanských božstev. Potud je předpis kulturně podmíněný. Takový pohled však může svádět k představám, prožitkům a činům, při kterých člověku hrozí dehumanizace sexuality. Tento fakt kulturně podmíněný není, vyžaduje pozornost právě tak dnes jako tenkrát.

Pro biblického člověka však bylo rozhodující kultické, nikoliv etické hledisko. Proto je třeba (jako u prvního požadavku) zdůraznit náboženskou rovinu. Zásadní hodnotou, chráněnou zákazem vystupovat po oltářních stupních, je vztah radikální závislosti tvora, kompenzované právě tak radikální důvěrou k Bohu, který je v nabídce orientálního pantheonu příznačný tím, že člověka jako svou tvorbu nejen nedehumanizuje, ale zmnožuje ji, jak jasnozřivě, i když metodicky sporným způsobem vystihl prorok Eliáš v proslulém souboji prorok versus kněží. (1 Král 18,20nn)

Mojžíšův zákon tedy učí ocenit zásadní hodnoty, společné dnešnímu i tehdejšímu člověku, ale právě tak habitus, do kterého je ochrana hodnoty oblečena formou normy, odpovídající obzoru a cítění určité doby. Jedno bez druhého neobstojí. Norma bez hodnoty vede k samoúčelnému formalizmu, hodnota bez normy k vizi cíle bez cesty, což je obvykle výchovně naprosto neúčinné. Tento velký náboženský, etický i obecně kulturní památník lidstva je také dokladem toho, jak dokáže dobrý zákonodárce vystihnout funkčnost dobových tendencí pro kodifikaci respektu vůči trvale platným hodnotám.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

1 Král 19,9a.11-13a; Žalm 85 ; Řím 9,1-5
Mt 14,22-33

Pán Ježíš se na začátku čtrnácté kapitoly dozvěděl o mučednické smrti svého předchůdce Jana Křtitele. Jak říká verš Mt 14,13, potřeboval být sám a tuto skutečnost přijmout. Byl to dotek blížících se událostí jeho vlastního života. Je sám, modlí se. Možná právě nyní si uvědomil, jak nezralá je zatím víra učedníků. Co budou dělat, až zůstanou sami? Pán podrobuje jejich víru zkoušce. A Petr Ježíšovu výzvu obrátil ve skutečné cvičení víry. Jako jediný našel odvahu jít po vodě. Ano, zapochyboval a doslova se vykoupal. Pro mnohé je tento příběh úsměvný, ovšem není mnohem více příkladem statečné víry? Možná je lépe kráčet ve víře s chvěním než pouze všechny a všechno okolo sebe zesměšňovat.

Zdroj: Nedělní liturgie

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2020) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský…

Proměnění Páně (6.8.)

(4. 8. 2020) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2. 8. 2020) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl…

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(30. 7. 2020) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec vstoupil do…

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(29. 7. 2020) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v totálním nasazení v…

sv. Marta (29.7.)

(28. 7. 2020) Člověk se mnohdy nechá strhnout naléhavými potřebami a opomene to, co je opravdu důležité. Toto nebezpečí číhá na každém…

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2020) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. (odkaz…

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2020) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby…

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2020) z kláštera Compiègne u Paříže