13. Univerzální platnost evangelijních rad

Za adresáty známé výzvy z evangelia „buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský otec“ (Mt 5,48) byli na druhém vatikánském sněmu prohlášeni všichni členové církve, ne pouze nějaká skupina (srov. LG, kap. 5.). Sněm také upozornil na to, že významným prostředkem k dosahování dokonalosti jsou tzv. evangelijní rady (LG 39: ...svatost církve se ... zvláště projevuje v uskutečňování rad, které se nazývají evangelijní). V povědomí věřících jsou obvykle spojovány s řeholním životem, ke kterému se někteří členové církve zavazují slibem pěstovat v rámci stanoveného životního slohu chudobu, čistotu a poslušnost (viz např. LG 46).

Obě myšlenky koncilu, dokonalost vyžadovaná od všech a evangelijní rady jako důležitý prostředek na cestě k dokonalosti dovolují uzavírat, že tyto rady hrají významnou roli v životě každého křesťana, nikoliv pouze řeholníka (srov. B Fraling, Evangelijní rady in: H. Rotter, G. Virt, Lexikon der chr. Moral). Ani slib přitom nechybí. Nejedná se ovšem o slib řeholní, ale křestní, skládaný obvykle kmotrem, a biřmovací, případně manželský a kněžský (KKC 2101).

Řeholník pěstuje chudobu, čistotu a poslušnost speciálním způsobem, pro který člověk „ve světě“ zpravidla postrádá potřebné podmínky. Stačí pomyslet na slib řeholní čistoty, pro kterou je na rozdíl od manželské charakteristická zdrženlivost. Protože evangelijní rady hrají v životě křesťana, který není řeholníkem, jinou roli než v životě řeholníka, pak - mají-li být taky pro něho prostředkem dokonalosti - třeba pomyslet na širší funkci, která by se týkala čehosi obecně lidského. Je tedy na místě pokoušet se objevovat univerzální funkce evangelijních rad.

Rada chudoby může v univerzálním smyslu znamenat ocenění nepodmíněné hodnoty, o kterou by člověk opřel svou životní jistotu i za cenu ztráty hodnot ostatních. To neznamená zakázat si obohacovat život podmíněnými, proto závislými a dočasnými hodnotami jako zdrojem útěchy, radosti a jistoty, ale zakázat si spoléhat na ně jako na něco, k čemu se člověk může utíkat jako k nejhlubší kotvě naděje. Za příklad poslouží peníze. Jsou jistě důležité, ale nelze je „zbožštit“, tzn. přiznat jim pro život nepodmíněnou cenu, což by prakticky nastalo v případě, že by člověk za ně „prodal svou duši“, čili pro jejich získání nebo udržení by necouvl před ničím, i kdyby mu to vytýkalo právem znepokojené svědomí.

Univerzálně pojatá rada chudoby tedy říká, že člověk udělá dobře, uzná-li svou radikální chudobu na hodnoty, o které lze spolehlivě a vždycky opřít své životní jistoty, i kdyby měl kolem sebe velmi mnoho hodnot „doprovodných“, splňujících nárok na částečnou a obvyklou životní oporu.

Ačkoliv má výraz nepodmíněná hodnota poněkud náboženský nádech, radu chudoby dostává každý člověk, bez ohledu na životní přesvědčení, protože všichni lidé disponují žebříčkem hodnot, na kterém se nesmí - tím je člověk povinován sobě samému - obětovat vyšší nižšímu, nemá-li ho celý ztratit, i když vzdáním se nižších „příček“ hodnotového žebříčku dochází nepopiratelně, ale také nevyhnutelně k ochuzení, a právě o tom poučuje každého člověka rada chudoby.

Rada čistoty znamená v univerzálním smyslu ocenění harmonie mezi fyzickým a psychickým v člověku. Všechny kultury zápolí s problémem animality a racionality v rámci lidské přirozenosti. Nikdo nemůže být andělem, nikdo nemá být zvířetem, i když se vždy znovu objevují tendence utvářet člověka jedním nebo druhým směrem.

Čistota je nezřídka spojována se sexualitou, to je ale nepatřičné zúžení problému. Je pravda, že tato důležitá oblast lidského života je hodně nápadným dokladem možné, i když nežádoucí disharmonie mezi psychickým a fyzickým, je to model tohoto problému po výtce. Je ale nutné poukázat také na zcela jiné, snad hodně nenápadné, o to však záludnější formy disharmonie, jakou je zrůdná nenávist, vraždící „jenom“ slovem, při které přece také dochází k osudové disharmonii mezi oběma pilíři lidské podstaty.

Univerzálně pojatou radou čistoty jsou osloveny všechny oblasti lidského života, v kterých může docházet k razantnímu afektivnímu nabourávání psychické harmonie, „vlády ducha“, který nepopírá, ale kultivuje živočišnost člověka.

Třetí rada, poslušnosti, bývá považována za nejobtížněji realizovatelnou. Rada poslušnosti znamená v univerzálním smyslu ocenění hranic lidského, respektování rozdílu mezi fyzicky možným a lidsky žádoucím. Fyzické možnosti člověka jsou širší než mravní, v tom panuje naprostá jednomyslnost. I pro tělesně slabého člověka není těžké zabít spoluobčana, mravně je to však nepřijatelné. Diference mezi oběma oblastmi má být všemi lidmi zachována, mnoho příkladů z kriminalistiky však ukazuje, že se velmi snadno smazává.

Univerzálně pojatá rada poslušnosti je rada poslechnout hranice lidsky dovoleného, nikoliv možného, nemá-li člověk ztratit svou tvář. Každý má tedy být poslušný svému lidství, couvat před pokušením moci, ztratila-li oporu práva.

Jak už bylo naznačeno u rady chudoby, všechny evangelijní rady, univerzálně pojaté, sdělují cosi základně důležitého každému člověku, protože se v univerzálním pojetí dotýkají problémů, které jsou od člověka neodmyslitelné. Proto by bylo škoda, kdyby se o nich mluvilo - ať s uznáním nebo odmítavě - pouze se zřetelem k jejich tradiční, historicky podmíněné podobě, jak je pěstována v řeholních společenstvích.