Svatost není ani tak výsledkem našeho výkonu, nýbrž plodem milosti, kterou člověk přijímá a na niž odpovídá. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Jiří Skoblík

08. O kultuře dialogu

z knihy Morálka v křesťanské praxi

Snad nikdo ji tak hezky nedomyslel jako před půl stoletím ve svém eseji francouzský personalista Jean Lacroix, podle kterého lze o skutečném dialogu mluvit teprve tehdy, když účastníci najdou v jeho průběhu sílu a odvahu postavit se na okamžik zcela na stanovisko toho druhého, přijmout jeho myšlenky, vidět věci jeho očima, pohybovat se pod klenbou jeho ideového obzoru. To neznamená nic menšího než okřiknout vlastní námitky a vklouznout do kůže oponenta s pocitem intelektuální závrati.

V současnosti jsou nešvary kolem dialogu hodně patrné. Skákání do řeči, podrážděný hlas, siláčtější výrazy, lehké rány pod pás, špetka demagogie... O dialogu jsou vedeny zasvěcené monology, sám dia - logos, dospět rozhovorem k pravdě, však bývá spíše dvojitým monologem. Proč je vlastně jeho kultivovaná podoba tak obtížná? Pro první orientaci nechť poslouží několik tezí.

Dialog je kultivovaný, to znamená ušlechtilý, když je veden kultivovanými účastníky.

Kultivovaný účastník sleduje hodnotný cíl dialogu a používá vhodné prostředky, aby ho dosáhl.

Hodnotným cílem je pokročit výměnou názorů vpřed na cestě poznání.

Vhodné prostředky se odvíjejí v rytmu mluvy a naslouchání se stálým respektem vůči poznaným faktům a osobě partnera. K nejcennějším hodnotám v lidském životě patří identita, totožnost se sebou. V literatuře se nabízí řada definicí, například:
· jednota a kontinuita zkušenosti osoby vzdor vnitřním i zevním změnám, které v jejím životě často a nutně probíhají;
· naprostý souhlas osoby s tím, co je nebo zač je považována;
· označení autentického bytí jako jednoty vnitřního psychického života a jednání.

Identifikovaný člověk nalezl sám sebe, je se sebou v zásadním souladu, není sobě cizincem, patří sobě. Vše, co lze k ztotožněnému JÁ jako referenčnímu bodu nějak vztáhnout, je vítáno. Moje dítě, práce, mateřština, vlast, dokonce můj oblíbený sportovní klub a samozřejmě také moje přesvědčení. Právě při napadení názorů, s kterými se člověk ztotožňuje, je ve své identitě velmi bolestně zasažen. To je výborně vidět při náboženských debatách. Jestliže je identita pro člověka životně důležitá, je pochopitelné, že se zásahům proti ní brání, třebas právě v dialogu.

Dokud hovor, který je v tom případě vlastně polemikou, ukazuje oponenta v naprosto neškodné roli, jako někoho, kdo neohrožuje mou identitu, není klid debatujícího narušen. Běda však, cítí-li, že ztrácí půdu pod nohama. Automatickým důsledkem takové frustrace je agresivita, s kterou mají všichni bohaté zkušenosti.

Jak by vlastně měl kultivovaný průběh dialogu vypadat? Je čas mluvit, je čas naslouchat. Pokud oba účastníci tento rozvrh dodrží, je vše v pořádku. Odkud se bere skákání do řeči jako komunikační agrese? Důvod je prostý: debatující sice partnera slyší, ale nenaslouchá mu. Smyslově ho vnímá, psychicky nikoliv. To není jediné vysvětlení. Snad je nejen slyšení, ale i naslouchání bdělé, ale ústí s rostoucím strachem do poznatku, že druhého je třeba zavčas umlčet, aby svou myšlenku působivě nerozvinul. O takových situacích poučují filmy ze soudních síní.

Akustickou formou agrese je zvýšený hlas. Odkud se bere frustrace v tomto případě? Účastník dialogu spíš krouží kolem myšlenky, kterou chce prosadit, než že by ji dovedl verbálně uchopit. Snad ji uchopit umí, ale neumí ji vkusně obléci do slov, chybí mu formulační pregnance. Inflací slov, která jejich autora zpětně znejišťuje, a tím věc jenom zhoršuje, chce dosáhnout nedosažitelného: popsat přesně své stanovisko minimem potřebných slov. Nejen stručné definice, (ala scholastický střih), ale definice vůbec bývají nesplnitelným úkolem. Napětí, doprovázející úsilí vysoukat ze sebe co je třeba, vede logicky k zvýšení hlasu.

Mnoho borců vstupuje do ringu s přesvědčením, že rozhodující není pravda, ale prosazení se. Zdá se, že jde obvykle o chtěné vítězství, ale někdy jde spíše o vítězství povinné, jak je dobře vidět v kruzích věřících. Jakoby přiznání k prohře v dílčí bitvě muselo znamenat prohru celé války. Když se situace vyvíjí nepříznivě, sáhne se k silnějším zbraním. Nejde-li to jinak, zasadí se nějaká ta nečistá rána sklouznutím na osobní pole.

Pro čtenáře bible je velkým poučením způsob, jakým vede dialog Ježíš. Buď jej sám vyvolá, nebo, to je častěji, je k němu donucen. V prvním případě vede působivě od věcí známých (reality tohoto světa) k věcem neznámým (reality onoho světa), v druhém případě, hovoří-li s iniciátorem poctivým, postupuje stejným způsobem, jinak, jde-li o oponenta nepoctivého. Tehdy rád sahá k argumentu ad hominem, a tím ho postaví proti sobě samému. Buď rozpor, do kterého se dostal, uzná, nebo popře sebe. Vše je v službě poznání, povznesení, obohacení, v službě toho „druhého“.

Kontrastním pozadím slovního turnaje je pokleslý dialog opačného ražení.Současné kulturní klíma, spatřující v snaze dospět konsenzuálně k „pravdě“ ohrožení svobody člověka, dokonce kus vykřičeného fundamentalizmu, o pravdu vůbec nestojí. Jeho cílem není ani pravda, ani vítězný odchod z dialogálního klání. „Hovor ve dvou“ je pak veden s jakousi únavou vůči názorové vyhraněnosti, pod heslem žít a nechat žít, a vlastně vůbec není míněn vážně. Snad se to dá nazvat postmoderní degenerací tolerance, protože skutečná tolerance je někde úplně jinde.

Společnost ovšem neobstojí s to paletou názorů, které budou jeden druhý netečně míjet. Jsou věci jednotu vyžadující. Není-li možné dialogem, je k dispozici diktát. Nepřispěje aspoň strach z totality k touze společnosti dospět cestou korektního dialogu bez pendreků v zásadních otázkách k potřebné jednomyslnosti?

Úvahy od psacího stolu vyžadují otestování.

Na internetu s datem 9. 1. 2001 kdosi překvapivě uvažoval o volebních preferencích Jiřího Hodače v souvislostí s Ježíšem Kristem. „...pokud bych já mohl hlasovat,“ říká autor textu, „tak tedy tisíckrát raději pro Hodače, než pro pološíleného populistického manipulátora, který byl obrovským nebezpečím pro svůj národ, okupovaný Římany.

Jak bylo výše řečeno, JÁ, identifikující se s vlastním přesvědčením, je nesmírně zranitelné. Co asi napadne ctitele Ježíše Krista nejdřív? Jaká slova bude nakloněn vyslovit, jaké činy provést? Zůstane jeho odezva na úrovni kultivovaného dialogu? Nedolomí nalomenou třtinu (která se ovšem považuje za cedr libanonský)?

Metodologická sympatie, kterou vyžaduje Jean Lacroix, umožňuje zakusit myšlenku druhého zevnitř. Jestliže byla na internetu napsána slova „pološíleného“, „populistického“, „manipulátora“, jaké scény z evangelia (jiný pramen prakticky neexistuje) mohly autora inspirovat k takové charakteristice? Teprve když se partner v dialogu bude poctivě snažit takové scény vytušit a přiblížit se tím chápavě k protějšku, třebas je jím šokován, otevřel si pro dialog prostor ze své strany, prostor pro decentní, noblesně pronesené námitky, silné fakty, chudé emocemi. Jedině taková konstelace má totiž vůbec nějakou naději na postup vpřed.

Bude si určitě vybavovat scény, které v jeho pohledu mluví naprosto opačným způsobem, než zní uvedená charakteristika, a bude to chtít vykřičet do světa, ale zákony dialogu jsou neúprosné: žádají ukázněné vystupování se snahou pochopit. Teprve pak smí následovat nevzrušené zavrtění hlavou, aby druhý byl schopen záporný posunek vydržet. Oproštěnost od touhy po „vítězství“, i když by ho debatér nepřičítal sobě, ale Pánu, zdrženlivost možná až kamsi do vyčerpání psychických sil, taková je služba, podporující pohyb na cestě za poznáním. Účast a pevnost, jsou mantinely, mezi kterými musí debatér rozehrát svou přetěžkou partii, je-li v otázce angažován ne jako deskriptivní religionista, ale jako ten, který ví, komu uvěřil. Lze se divit, že kultivovaného dialogu je jako šafránu?


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Pátek 19.7.

Ex 11,10-12,14; Mt 12,1-8

Komentář k :

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2019) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"

Je svatost pro každého? videoseriál "Víra do kapsy"
(17. 7. 2019) Při hledání odpovědi na otázku, zda je svatost opravdu pro každého, jsme zašli za salesiánem Liborem Všetulou, který má...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2019) z kláštera Compiègne u Paříže

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život

Když děti (ne)poslouchají - letní vydání časopisu Rodinný život
(15. 7. 2019) Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech...

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2019) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka

Doporučujeme: Tvůj křest a biřmování s promluvami papeže Františka
(10. 7. 2019) Základem knížky je devět promluv papeže Františka věnovaných křtu a biřmování. Autor k nim připojuje svoji úvahu,...

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2019) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2019) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2019) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)