Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

09. Teologická identita církve

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Bránit identitu církve a její nauky vzhledem k vnitřním pochybnostem a nesvárům, k nimž časem docházelo, bylo mnohem těžší nežli obrana a sebevymezení navenek, vzhledem k židům a pohanům. Abychom této problematice správně porozuměli, je třeba rozlišit omyl, který vznikl nepochopením ze strany těch, kdo vycházeli z rozdílných předpokladů, dále nesvornost a výstřelky v jednání a konečně komunitu, která se přímo vymezuje protikladnou naukou. V NZ najdeme všechny tyto prvky. Reakce apoštolů na tyto odchylky nám ukazuje kritéria církevní ortodoxie resp. ortopraxe, kritéria, která se pak stala modelem pro následující staletí.

Zmínili jsme se už o postoji judaismu k pravé nauce. I když byl judaismus založen na dvou stěžejních článcích víry, totiž víry v jediného Boha a ve vyvolení Izraele, přesto neznal ortodoxii v křesťanském smyslu, nýbrž jen ortopraxi spočívající v zachovávání Zákona. Samaritáni představovali odštěpek spíše historického nežli teologického rázu; byli považováni za schismatiky jak pro svou rasovou smíšenost, tak i pro svůj vzdorokult. Minním, odsouzení v modlitběšemóné esré a vyloučení z účasti na synagogálním kultu, byli židokřesťané, kteří z pohledu židů tvořili cosi, co se nejspíše podobá herezi nebo rozkolu v křesťanském smyslu - neuznávali už spásonosnost Tóry, nýbrž za Spasitele pokládali Krista.

Křesťané byli navzájem spojeni ne rasovým původem, ani historickou tradicí, nýbrž vírou v kerygma, kázání apoštolů. Nedá se popřít, že v NZ existují různé teologie. Pavel není totéž, co Matouš, ani Petr není totéž, co Jan. Ale jak už jsme mohli poznat, tyto různé teologie jsou založeny na jednom jediném kerygmatu, jehož obsahem je Kristova smrt a zmrtvýchvstání. Všechno, co vybočovalo z této nauky, nebo jí dokonce protiřečilo, se vůdčí osobnosti církve snažily potírat. Uveďme si v krátkém přehledu nejdůležitější místa v NZ, která svědčí o těchto zákrocích a u každého z nich se podívejme jednak na to, jaká nesrovnalost asi stála v pozadí, jednak na to, jakých argumentů se proti ní použilo. Sv. Pavel byl nucen zasáhnout proti omylům, které se šířily v Galácii a v Korintě. Galaťané uvěřili extrémní skupině židokřesťanů, podle kterých ten, kdo konvertoval z pohanství, musel být obřezán a zachovávat Zákon. Pavel proti tomu staví především svou apoštolskou autoritu, které nemůže protiřečit žádné opačné zjevení, ani kdyby se prohlašovalo za andělské (Gal 1,8-9). Tuto autoritu potvrzuje dále odvoláním se na jeruzalémský sněm (2,6-10). Následuje poukaz na Písmo (kap. 3 a 4). Nejpádnějšími argumenty jsou ale reductio ad absurdum (pokud by ospravedlnění pocházelo ze Zákona, vyplývalo by z toho, že Kristus zemřel nadarmo; Kristus ovšem Zákon zcela nahrazuje, není jen nějakým dodatkem k němu - sr. 2,21) a existence charismat Ducha sv. v komunitě, která tak sama jasně dosvědčuje, že přijala eschatologický dar (3,2-5). Jestliže jsme dospěli k cíli, znamená to, že cesta byla správná a není třeba se vracet zpátky. V případě Galaťanů šlo tedy o teologický omyl, který Pavel uvádí na pravou míru.

V korintské obci nacházíme druhý typ nesrovnalosti, který je spíše morálního rázu. Pavel kárá především roztržky mezi tamějšími křesťany (1 Kor 1-2). Existovaly tam různé skupiny, které se vzájemně přely a napadaly, vyvyšovaly se jedna nad druhou a každá se odvolávala na svého údajného vůdce. Pavel jim staví před oči Krista jako střed a říká jasně, že Kristus není rozdělen; jednota církve je založena na jeho smrti a na křtu v jeho jménu.

Proti morální nepřístojnosti, jakou bylo krvesmilstvo v Korintě, zakročuje Pavel medicinálním trestem vyobcování viníka (1 Kor 5,5), jehož tělo má být vydáno satanovi, aby duch byl zachráněn v den soudu.

V 15. kap. 1 Kor nacházíme už zřetelná kritéria pro rozlišení pravé víry od nepravé. Někteří členové tamější komunity buď nevěřili ve vzkříšení nebo ho vykládali jen duchovně. Nemuseli to být nutně gnostici, takový omyl mohl prostě souviset s řeckou mentalitou. Pavel ve své polemice nezačíná rozumovým argumentem možnosti vzkříšení, ale začíná od samotného faktu vzkříšení Kristova, které je předmětem kerygmatu a které potvrzují očití svědkové - contra factum non valet argumentum. Kristus vstal, vzkříšení je tedy možné, a jelikož Kristovo vzkříšení je důvodem našeho vzkříšení, i my vstaneme z mrtvých. Pavel tvrdí, že Kristus vstal z mrtvých podle Písma, i když místo, které má na mysli, přímo necituje. A podobně jako v Gal používá i tady reductio ad absurdum, tj. jestliže Kristus nevstal, naše víra je marná a jsme ještě podrobeni svým hříchům. Takže, stejně jako pochybnosti Galaťanů zbavovaly účinnosti Kristovu smrt, tak pochybnosti Korinťanů zbavovaly účinnosti a smyslu Kristovo zmrtvýchvstání. Ti, kdo nepřijali toto Pavlovo poučení, skončili pravděpodobně v gnosticismu.

V Kolosech a mezi adresáty listu židům vyvstala otázka, týkající se přímo osoby Kristovy. Zdá se, že tam existoval jakýsi scestný kult prokazovaný andělům a Kristus byl považován za nejvyššího z andělů, tedy za stvořenou bytost. Autor listu Kolosanům, ať už jím byl sám Pavel či ne, se odvolává na autoritu hymnu, který s největší pravděpodobností tvořil součást liturgie: v něm je Kristus označen za absolutní počátek a princip veškerého stvoření; lex orandi je zde tedy směrodatným kritériem pro lex credendi. List židům používá v otázce poměru mezi důstojností Krista a důstojností andělů citátů z Písma, hlavně ze žalmů (2; 8; 45; 102; 104; 110), čímž spojuje kritérium legis orandi s kritériem skripturistickým.

Skutky apoštolů, jak už jsme řekli, nejsou jenom vyprávěním o počátcích existence církve, ale měly být také apologií Pavla, který byl od židů považován za schismatika a od krajního židokřesťanského křídla za heretika pro svůj liberální postoj v otázce závaznosti Tóry pro pohany. Lukášova argumentace spočívá na několika hlavních pilířích: epizoda Kornéliova křtu v 10. kap. stanoví precedens Božího zásahu prostřednictvím Petrovým. V 15. kap. najdeme poukaz na autoritu jeruzalémského sněmu, kde se argumentuje jak Písmem, tak svědectvím Ducha sv., který sám stvrzuje správnost dosavadního postupu výrazným úspěchem misie mezi pohany. Kde takto hmatatelně Duch sv. působí a vede svou církev, tam jsme na správné cestě, dokládá Lukáš.

Pastorální epištoly, které představují poměrně pozdní spisy z konce 1. stol., vzniklé v prostředí živé tradice apoštola Pavla a psané v jeho jménu, jsou namířeny proti omylům, které už těžko dokážeme přesně identifikovat. Zřejmě šlo o zase o názory blízké gnosticismu, jako je pouze duchovní vzkříšení ve křtu, vylučující vzkříšení těla na konci času (2 Tim 2,18); kromě toho se vyskytli lidé, kteří neustále vyvolávali spory a hádky o nepodstatné věci, čímž narušovali jednotu a křesťany rozeštvávali (1 Tim 6,3-5; Tit 3,10).

Pastorální listy zdůrazňují autoritu apoštola národů jako zdroje tradice a biskupové Timotej a Titus jsou v nich vybízeni, aby uchovávali depositum fidei čili živou tradici, kterou Pavel zanechal (1 Tim 6,20). Písmo sv., jelikož je inspirované, představuje zdroj, podle něhož lze správně posuzovat případné omyly, které se v církvi vyskytnou (2 Tim 2,11). Neobvyklou formulí pistos ho logos (1 Tim 1,15) se poukazuje na kerygma. Velmi často uváděným argumentem je v těchto listech lex orandi, jak můžeme vyčíst z kratičkých fragmentů liturgických hymnů, zachycených někdy i s příslušnou aklamací, např. 1 Tim 1,17; 2,5-6; 3,16; 2 Tim 2,11-13; Tit 2,11-14.

Spisy, které nejlépe osvětlují teologická kritéria pro rozlišení ortodoxie a hereze či apostaze, jsou spisy janovské, tzn. Janovo evangelium, listy a Zjevení. Odrážejí totiž různá napětí, která koncem 1. stol. existovala v okruhu Janových žáků a která zřejmě přerůstala v nebezpečné trhliny uvnitř této komunity. Zdá se, že Janovi učedníci se drželi tak trochu stranou ostatních a že měli svůj zvláštní způsob vyjadřování, svou řeč, která se po teologické stránce vyznačovala vrcholnou christologií.

Všimněme si v této souvislosti nejdříve evangelia. Kromě židokřesťanů, kteří se vraceli do synagogy ovlivněni hrozbou exkomunikace ze strany židů (sr. často se opakující výzvu: "Zůstaňte ve mně!") a kromě sympatizujících židů, kteří se ale nemohli odhodlat k definitivnímu kroku směrem k víře v Krista, tj. dát se pokřtít (sr. Nikodém), představovali značný problém předchůdci tzv. dokétů. Ti se vzdalovali od eucharistie, protože nevyznávali, že Ježíš přišel v pravém lidském těle, nýbrž měl podle nich jen tělo zdánlivé. Výmluvné svědectví o této roztržce podává závěr Ježíšovy eucharistické řeči v 6. kap. resp. její účinek na některé posluchače: "...už s ním nechodili" (Jan 6,60.66). Následující Petrovo vyznání reprezentuje stanovisko "Dvanácti" (jediná zmínka o Dvanácti v Janově evangeliu!), kdežto Jidáš, rovněž v kontextu s eucharistií, reprezentuje ty, kdo Krista zrádně opouštějí a odcházejí do "noci" (13,30).

Ještě vyhrocenější se zdá být situace, o níž vypovídají Janovy listy. Ti, kdo popírají, že Ježíš přišel v těle (2 Jan 7), nechtějí už mít nic společného s mateřskou komunitou (3 Jan 9n). Autor vybízí ty, kdo zůstali věrni, aby se jejich nauka neodchýlila od toho, "co bylo od počátku", tj. od původního kerygmatu (1 Jan 1,1). Píše jim, že mají "zasvěcení od Svatého", které je učí všemu, a je pravé, takže nepotřebují, aby je někdo (rozuměj: mylně) poučoval (1 Jan 2,20.27); to, co zde Jan nazývá zasvěcením, bychom mohli označit jako sensus fidelium. K tomu přistupuje autorita toho, kdo stojí v čele komunity, popíraná Diotrefem (3 Jan 9n), který odmítá přijmout lidi jím poslané. Neustálý poukaz na vytrvání v lásce naráží, podle všeho, na rozkol, který tito odpadlíci působili. Máme tu tedy příklad opravdového schismatu. Jeho původci už nebyli jenom obětmi omylu ve víře, který by se dal napravit napomenutím, nýbrž vytvořili odštěpenou komunitu, která hlásala jinou, odchylnou nauku jako znak vlastní identity oproti komunitě mateřské. To už je hereze v pravém slova smyslu.

Listy sedmi maloasijským obcím ve 2. a 3. kap. Janovy Apokalypsy obsahují zmínky o jistých Nikolaitech (2,15) a o ženě označované jako Jezabel (2,20). O jejich neblahém působení nevíme nic přesného; ale dá se předpokládat, že šlo o falešné proroky, kteří měli blízko ke gnosi. Autor Zjevení je kárá s prorockou autoritou, která je vlastní církvi, a představeným církevních obcí nařizuje, aby je mezi sebou netrpěli.

Místo, jaké v Janově evangeliu zaujímá Petr, zdá se naznačovat, že komunita Janových žáků, jelikož nebyla schopna prakticky rozřešit vnitřní problémy, které jí zmítaly, se obrátila na univerzální církev, a zejména na proud reprezentující živou tradici Petrovu.

Kdybychom chtěli shrnout to, co jsme doposud řekli o kritériích pravé víry v NZ, mohli bychom ortodoxii resp. koinonii charakterizovat jako oblast uvnitř sedmiúhelníku, tvořeného kerygmatem, pokladem víry, svědectvím Písma, modlitbou a liturgií, všeobecným cítěním věřících, známkami působení Ducha sv. v církvi a konečně autoritou apoštolů a koncilů. Z oblasti vymezené těmito kritérii vybočuje jak ten, kdo zůstane stát a nedrží s církví krok, jako tomu bylo v případě židokřesťanů, tak i ten, kdo běží příliš rychle a navíc nesprávným směrem (pas ho proagón - 2 Jan 9). Mylná nauka se ale stává skutečnou herezí teprve tehdy, když je tu zřetelná vůle odtrhnout se a svou identitu vymezit odlišnou naukou, která je mimo zmíněný sedmiúhelník.

Nadhodili jsme téma plurality různých teologií v rámci NZ, včetně proudu reprezentovaného Petrem. Splývaly tyto teologické proudy v jeden, anebo běžely paralelně? Snad bude užitečné říci si o tom něco víc.

V Gal 2,9 Pavel vypráví, jak se v Jeruzalémě setkal s Jakubem, Kéfou a Janem, kteří byli "považováni za sloupy". Pavel sám si tehdy ještě zřejmě nebyl vědom, že tyto čtyři osobnosti, včetně jeho samého, stojí u zrodu čtyř tradic, které zahrnují celý NZ, držený pohromadě jediným kerygmatem, ale vymykající se stereotypu v mentalitě. Jakub je v čele židokřesťanského proudu těsněji svázaného s židovskými kořeny, jehož extrémní křídlo přešlo v ebionitismus, zatímco pozice jeho umírněné složky je reprezentována Matoušovým evangeliem, Jakubovým listem a Judovým listem. Petr je zdrojem tradice, která nachází svůj výraz v Markově evangeliu a v obou Petrových listech, tedy ve spisech, stojících mezi proudem Jakubovým a Pavlovým. Pavel je autorem svých listů a navíc zdrojem tradice, ve které se pohybuje Lukáš (Lk a Sk), pastorální epištoly a list židům. Pro tento proud je příznačná velká otevřenost vůči pohanům; i tady ovšem existuje úskalí, tentokrát v podobě Markionovy hereze, která se stala osudnou pro příliš radikální Pavlovy stoupence. Jan stojí na počátku souboru spisů, které v NZ nesou jeho jméno; christologie těchto spisů dosahuje vrcholu v protikladu ke stagnujícímu pojetí některých židokřesťanů, ale na druhé straně se ve výstřelcích janovského myšlení otevírá cesta k dokétismu a gnosticismu. Petrovský proud nemá nějakou vyhraněnou vlastní teologii, ale funguje jako článek spojující ostatní tři a stmelující to, co by v nich mohlo být rozporné, aniž jim přitom ubírá jejich charakteristickou tvář. Tak se všichni tito osobití svědkové jednoho kerygmatu vzájemně doplňují.

Už samotný fakt, že Markovo evangelium bylo jedním ze dvou hlavních pramenů evangelia Matoušova a Lukášova ukazuje na toto vzájemné prolnutí. 15. kapitola Skutků apoštolů, která vyzvedá shodu Petra, Jakuba i Pavla v otázce obřízky pohanů, je výmluvným jednotícím faktorem. Kdybychom hledali nějaké společné prvky mezi dalšími třemi spisy dokumentujícími tyto tři proudy, totiž mezi listem Jakubovým, 1. listem Petrovým a listem Efezanům, našli bychom je ve společném schématu prvokřesťanské pareneze, které se skládá z následujících výzev: odložte, buďte podřízeni, bděte, postavte se na odpor.

Další fáze reprezentovaná v petrovské tradici pravděpodobně posledním spisem NZ, 2. listem Petrovým, absorbuje opět jak list Judův z proudu jakubovského, tak i celý komplex Pavlových listů, svým pozitivním hodnocením apoštola Pavla, ovšem s připomínkou, že někteří lidé obtížná místa v jeho listech špatným výkladem překrucují (2 Petr 3,15n). A samozřejmě ani Janovo evangelium nezůstává stranou této konvergence: jak už jsme konstatovali, osoba apoštola Petra v něm hraje jednoznačně vůdčí roli, nejen přihlášením se ke Kristu po odpadu některých jako reakci na eucharistickou řeč (6,68), ale i pastýřským posláním, které mu Pán svěřuje po svém zmrtvýchvstání (21,15-19). Pokud jsou tato místa v Janově evangeliu skutečně svědectvím o vážných problémech janovské komunity, která se obrátila s prosbou o pomoc na univerzální církev, reprezentovanou Petrem (R. Brown), pak by to ukazovalo na tendenci směřující k římu. Jasným dokladem katolicity římské církve, která v sobě spojuje všechny čtyři zmíněné proudy, je vyjádření sv. Ireneje v souvislosti se čtyřmi evangelii: "Ad hanc enim ecclesiam, propter potiorem principalitatem necesse est omnes convenire Ecclesias, hoc est eos qui sunt undique fideles, in qua semper ab iis qui sunt undique conservata est ea quae est ab Apostolis traditio" (Adv. haer. III, 2,7).

Římská církev měla také rozhodující slovo při rozlišování kanonických a nekanonických knih NZ čili při stanovení konečné podoby novozákonního kánonu. Existovala celá řada apokryfních spisů, které náležely, alespoň vzdáleně, ke všem uvedeným proudům, ale do NZ nakonec zařazeny nebyly, protože netvořily součást opravdu autentické, živé apoštolské tradice. Tu naopak církev viděla věrně zachycenu v 27 spisech, které kromě svého apoštolského původu splňovaly další tři zásadní předpoklady kanonicity: byly užívány v liturgii, a to všeobecně, tedy v celé církvi, nejen v několika obcích, a shodovaly se ve všem s pravidlem víry, s krédem.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 18.10. svátek sv. Lukáše

2 Tim 4,9-17b; Lk 10,1-9

Komentář k 2 Tim 4,9-17b: Pouze Lukáš, „milý lékař“ je v těžké chvíli s Pavlem. Kéž je mi vzorem ve své stálosti! Jeho evangeliu vděčíme za popis událostí z Ježíšova dětství a přiblížení Ježíšovy matky Marie.

Zdroj: Nedělní liturgie

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Panna Maria Růžencová

(6. 10. 2019) Dne 7. 10. se slaví památka Panny Marie Růžencové.

Svatá Faustina (Faustyna) Kowalská / 5. říjen

(4. 10. 2019) Faustina Kowalská je zvěstovatelkou Božího milosrdenství. Její poselství dalo vzniknout duchovnímu hnutí úcty k Božímu…