1. Boží lid v Novém zákoně

II. Boží lid v Novém zákoně
1. Křesťanské obce jsou nazývány "novým Izraelem". On má teď právo na název "laos": "My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem" (2Kor6,16). Petr přenáší čestná označení starého Izraele na křesťanské obce: "Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu...Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží" (1Petr2,9-10). "Nová smlouva" zavazuje lidi před Bohem k nové jednotě: "Ježíš Kristus se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid" (Tit2,14).

2. Nové jméno "lid z pohanů a Židů" se stává skutečností: Petr křtí pohanského setníka (Sk10). V Antiochii povstávají první obce smíšené z Židů a pohanů (Sk11,20). Pavel rozšiřuje misii k pohanům s rozhodností do Malé Asie a do Řecka.

3. Věřící lidé nepřijímají nový pojem "Boží lid". Dochází k mocným střetům, která trvají až do tzv. apoštolského sněmu. Tam podá výklad Jakub: "Šimon vypravoval, jak Bůh poprvé projevil pohanům svou milost a povolal si z nich svůj lid" (Sk15,14). "Boží zásah" je tedy základem Božího lidu. Slovo laik by tedy mělo znamenat "náležející k Božímu lidu" nebo prostě "křesťan", jak byli poprvé nazváni křesťané v Antiochii.

4. Primární napětí v původní církvi nespočívalo v rozdělování na nositele úřadu a na jiné, nýbrž v protikladu církve a světa. Obce se cítily jako celek odpovědné za hlásání Ježíšova poselství. Žily ve vědomí, že jsou povolány ze světa, aby mu jako Boží lid vydávaly svědectví o Pánu, který má přijít.

5. Boží lid byl uspořádán a strukturován různými dary od Božího Ducha: "Každý ať slouží druhým tím darem, který přijal" (1Petr4,10). "Když tak horlivě usilujete o Boží dary, snažte se, abyste měli hojnost těch, které slouží budování celé církve" (1Kor14,12). Nejen svědectví ve světě, nýbrž i budování obce je úkolem všech členů "nového lidu". Velkou roli hraje "navzájem": překonání hříchu v obci je úkol všech jednotlivě navzájem i shromáždění obce jako takové (srov. Kol3; Mt18). Všichni mají úkol navzájem se napomínat a kárat.

6. Od začátku byly v církvi a obcích úřady. Patřily k"řádu darů Ducha". Aby mohly obce dlouhodobě obstát, musely být služby zvěstování a vedení zajištěny dlouhodobě. Byly proto už brzy institucionalizovány. Při zakládání obcí byli zvoleni a dosazeni "odpovědní" s různými názvy.

Původně je vztah představeného a obce chápán jako "vztah mezi bratry". Kárání a napomínání se tedy uskutečňuje v obou směrech. Petr neuhýbá bratrskému napomenutí "zdola" za Korneliův křest: podává zprávu, argumentuje a ospravedlňuje se vůči židokřesťanům (Sk11,1-4). - Petr a Pavel popisují vztah představný - obec ve spojení pastýř - stádo (Sk20,16nn), ale nevidí ho jako vztah poddanství. Petr napomíná ani ne tak obce k poslušnosti představeným, jako spíš představené varuje před pokušením ovládat obce: "...ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem" (1Petr5,1-3). Pavel zahrnuje i sebe do celku, když píše: "Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti" (2Kor1,24). V obecném povědomí stojí v popředí společné povolání, jedna víra, jeden křest, jeden Duch, který působí ve všech - nejen v nositelích úřadu, kteří by měli ostatním členům na něm poskytovat podíl. Toto působení Ducha očekávají spíše jeden od druhého. Míra působení není předem dána úřadem a postavením v obci.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Wilhelm Zauner

Témata: Laici

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!