Sekce: Knihovna

Wilhelm Zauner

8. Rozlišení - ale jaké?

z knihy Laici v církvi

1. II. vatikánský sněm říká, že Pán ve společenství věřících ustavil některé služebníky, aby měli ze svého svěcení posvátnou moc přinášet oběť a odpouštět hříchy, aby Kristovým jménem veřejně sloužili kněžským úřadem (Presbyterorum ordinis 2). "Svátostné kněžství vytváří a řídí svou posvátnou mocí kněžský lid, slaví jménem Kristovým eucharistickou oběť a podává ji Bohu za celý lid. Věřící se pro své královské kněžství podílejí na eucharistické oběti a vykonávají je též při přijímání svátostí, při modlitbě a díkuvzdání, svědectvím svého svatého života, sebezáporem a činnou láskou. - Toto všeobecné kněžství věřících se sice liší podstatně - a ne pouze stupněm - od svátostného neboli hierarchického kněžství, přesto však jsou mezi nimi vzájemné vztahy: jedno i druhé se totiž podílí - každé svým vlastním způsobem - na jediném Kristově kněžství" (LG10).

2. Začněme opět dobrou starou metodou - declarantur termini - zkoumejme slova a jejich významy.

a/ Kněžství "všeobecné" - kněžství "svátostné neboli hierarchické". Výraz "všeobecné" se zdá příliš všeobecný a nic neříká. Proto byl právem nahrazen výrazem "společné" kněžství. "Svátostné neboli hierarchické"? I společné kněžství je svátostné - plyne také ze svátostí (IV,4). Rozhodně pak nelze klást rovnítko "svátostné neboli hierarchické"!

b/ Kněžství "společné" a "zvláštní"? Ale i v rámci společného kněžství jsou zvláštní charizmata, např. v manželství, v darech milosrdenství, hlásání. Ta mohou být řádná i mimořádná (LG 30; O apoštolátu laiků 3 a 30; O misiích 4 a 23; aj.).

c/ Kněžství "služebné"? Ale i společné kněžství je a musí být svou podstatou a smyslem služebné!

d/ Kněžství "úřední", "institucionální"? Výraz nešťastný, kéž jsme uchráněni přílišné podoby s úřadem! "Institucionální" by mohlo nebezpečně pominout osobnostní ráz. Zvláště když by se kladl proti "svobodnému" - jak se často činí i s charizmaty (Pius XII., chc. Mystici corporis 17 a 47). Snad můžeme terminologicky rozlišit kněžství společné "křestní" a kněžství z ordinace (z kněžského svěcení). To ovšem navazuje důležitější otázku po věcném rozlišení.

3.
a/ Rozlišení "podstatou - ne stupněm" (LG 10)? Ale jak se může lišit podstatou, když existuje kněžství společné? Dříve než zamítneme rozlišení stupněm, bylo by třeba upřesnit to, co se stupněm myslí:

b/ "Posvátná moc"? Neblahý výraz překrývá tajemnou skutečnost v Božím království: "Víte, že ti,...(Mk10,42-45; srov. Lk22,24-26).

c/ "Moc přinášet oběť a odpouštět hříchy" (Presb. ord.2). Sněm tu mírní staré vyjádření této moci - "moc nad Kristovým tělem svátostným a mystickým". Naopak zdůrazňuje, že se věřící pro své královské kněžství "podílejí na eucharistické oběti"! Je tedy eucharistická oběť to, co spíš spojuje než dělí kněze a "věřící" - přičemž je třeba pokládat i kněze za věřícího! "Dává podíl" na společenství těla a krve Kristovy (srov. 1Kor16n). "Věřící (...) vykonávají též (své kněžství) při přijímání svátostí" (LG 10)! Nejsou tedy jen pasivní příjemci, nýbrž jsou aktivní při pravém, pravdivém a účinném uskutečňování svátosti a jejího působení. Sněm rozšiřuje tuto aktivní účast na svátostech ještě dále (čl. 11) - tzv. laici jsou jedinými a řádnými udělovateli svátosti manželství! Také činná láska, modlitba, svědectví svatého života a sebezápor patří do plnosti tohoto kněžství (LG 10).

4. Je tedy nutné citlivěji a jasněji charakterizovat rozlišenou jednotu. Rozlišení je nutné, aby se zvláštní vkládání rukou na zvláštní povolané a vyvolené nelaicizovalo a společné kněžství neklerikalizovalo. Je třeba se vyvarovat "mocenských", "úředních", "institucionalizovaných" představ a výrazů.

Ale na druhé straně neodpovídá svátostné struktuře církve a duchu evangelia pouze církevní pověření k vykonávání veřejných funkcí a náboženských obřadů, pouhé předsedání shromážděných a vnější administrativa obce nebo i veřejné hlásání (vlastních) názorů o Božím slově, pohřbení svěřené autority (slovo je od augere, množit!) a zvýšené odpovědnosti za Boží království. Sám Kristus přece v době svého působení už měl Dvanáct, které zvlášť poučoval a kterým zvlášť uložil úkol v Božím království (srov. Mk3,13-19 par; Mt10,5; 20,22; Jan6,7; 1Kor15,5 aj.); potom "učedníky" (např. Mt5,1; Lk6,1.13.17 aj.) a "zástupy" (Lk6,17.19; 7,11 aj.).

Také církev je diferencované společenství. Ale čím a jak?

5. zdá se, že pravou cestu může určit jedině čtverý zřetel:
a/ povolání a vyvolení Boží
b/ charizmatická funkce
c/ jejich nezaměnitelnost
d/ míra odpovědnosti.

a/ Celá křesťanská existence se zakládá na povolání, vyvolení a zasvěcení (Ef1,4; Jan13,18; Lk10,1 aj.), jak jsme o tom již mluvili. "Laikát" je svatý stav církve (snad lépe než "v církvi"). Má-li se mluvit o dalším diferencování v církvi, nesmíme tento zřetel nikdy ztratit. I tato rozlišnost musí být vyvozována ze zvláštního pověření Božího.

b/ Toto pověření, zmocnění bude různé podle darů Ducha svatého: "Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu" (1Kor12,7). Jejich specifikum je určováno charizmaty.

c/ V dalším určování je třeba zdůraznit nezaměnitelnost, nenahraditelnost a podřízenost "společnému prospěchu". Nejde tedy ani o"podstaty", ani o"stupně". Rozlišení je spíše v jinakosti, v jiném druhu a v jiném poli činnosti.

d/ Všechny tyto funkce nemají ovšem stejnou míru nutnosti nebo užitečnosti - tak jako v živém organismu jsou různé orgány a různé funkce. Jejich harmonii a jednotu vytváří zdroj, z něhož vycházejí jako dar, jako svátostné pověření a umocnění - je to Duch svatý. "Jsou různá obdarování, ale tentýž Duch, rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech" (1Kor12,4-6).

Konkrétně je to AGAPÉ, která má tu podivuhodnou vlastnost, že spojuje rozlišené, rozlišuje aniž dělí, tj. uvádí v řád aniž podrobuje či ponižuje (srov. 1Kor13,4-7). Ustavuje vzájemnost a princip subsidiarity. Láska je zdrojem moci evangelia!

Protože tu jde o dobro celku a řád, bude dalším kritériem rozlišení míra odpovědnosti. Ta určuje důležitost a funkci vůči celku a vůči členům navzájem.

6. Teprve na těchto základech a ve stálé uctivosti k dílu Ducha v Kristově království je možno a třeba ustavovat i právní řád. Ten má být podřízen řádu milosti, sloužit mu a chránit ho. Musí také vymezovat oblasti činnosti, pravomoc a kompetenci, vzájemné vztahy osoby k vyšším a vyšším celkům církve, vzájemné vztahy členů, vzájemné vztahy různých společenství a stavů. Musí chránit nutnou svobodu i pořádek: "Všechno ať se děje slušně a spořádaně" (1Kor14,40 - řecky mnohem plastičtěji: EUSCHÉMONÓS KAI TAXIN - důstojně, v uctivosti k Božím darům a v řádu).

Tomuto vyvolení, povolání, posvěcení a zasvěcení musí odpovídat a pro toto poslání i odpovědnost v církvi i ve světě se musí plnit naléhavá prosba Pavlova: "Napomínám vás tedy já, vězeň v Pánu: Žijte hodně toho povolání, kterým jste povolání" (Ef4,1).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvodem
• 1. Boží lid v Novém zákoně
• 2. Omezení pojmu laik na věřící bez úřadu
• 3. Rehabilitace laika v církvi
• 4. Úřad v církvi
• 5. Obnova laikátu
• 6. II. vatikánský sněm
• 7. Společné kněžství