10. Maria v našem životě (Jan Pavel II.)

Maria, viděná bez své víry, by mohla být idolem, modlou.

z knihy Májové úvahy - Výběr z encykliky Redemptoris Mater (Jan Pavel II.)

Pro každého křesťana, pro každého člověka je Maria ta, která první uvěřila. S touto snoubeneckou a mateřskou vírou touží působit na všechny, kdo se jí svěří jako její děti. Čím víc tyto děti setrvávají v takovém postoji a postupují v něm, tím blíž je přivádí Maria k "nevystižitelnému Kristovu bohatství" (Ef 3,8). A tím lépe také poznávají v celé plnosti důstojnost člověka a poslední smysl jeho povolání. "Kristus plně odhaluje člověka člověku samotnému".
(RM 46)

Celou encyklikou Jana Pavla II. se prolínají dvě hlavní témata: Mariino vyvolení a Mariina víra. Vyvolení - dar Boží, víra - odpověď člověka na tento dar. A to vše v prostoru Boží milosti. To je základní situace každého křesťana.

Mariina víra ukazuje na Ježíše a s Ježíšem k Otci. Je to ukazatel pro naši životní cestu. Maria, viděná bez své víry, by skutečně mohla být idolem, modlou. Maria viděná s její vírou, Maria jako část církve, Maria jako naše sestra ve víře, Maria, která ukazuje na svého Syna a říká jako v Káně "udělejte všechno, co vám řekne", je pokladem církve. Pokladem, který není jen uložen, ale který je stále působivý. Vidíme-li Marii živou, vidíme víru, kterou musíme následovat. A vydáme-li se s ní na tuto cestu víry, objevujeme nevýstižné bohatství Kristovo. Dostáváme se do středu víry, do středu spásy - do Kristova tajemství. Objevujeme nově lásku nebeského Otce a můžeme s Marií, se svatými, s Janem Pavlem II., s těmi, kdo mne přivedli k víře, s tebou i s tebou, který jsi teď vedle mne, začít z plného srdce zpívat, modlit se:

"Velebí má duše Pána
a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,
že shlédl na svou nepatrnou služebnici:

Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný,
jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.

Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,
mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům na věky." Amen.

V závěru své encykliky papež píše:
Zatímco se církev s celým lidstvem přibližuje k rozhraní mezi dvěma tisíciletími, přejímá ze své strany s celým společenstvím věřících a ve spojení s každým člověkem dobré vůle odvěkou výzvu... o "lidu padajícím, ale toužícím povstat", obrací se na Vykupitele a jeho matku zároveň s prosbou: "Přijď na pomoc!", neboť spatřuje... blahoslavenou Bohorodičku ve výkupném tajemství Kristově a ve svém vlastním tajemství. Vidí ji hluboce zakořeněnou v dějinách lidstva, ve věčném povolání člověka, podle určení, které s ním Bůh ve své prozřetelnosti od věčnosti spojil. Vidí ji mateřsky přítomnou a plnou účasti v mnohonásobných a těžkých problémech, kterých je dnes plný život jednotlivců, rodin, národů. Vidí v ní pomocnici křesťanského lidu v nepřetržitém boji mezi dobrem a zlem, aby "nepadl", nebo když padl, aby opět "povstal".

Přeji si ze srdce, aby také myšlenky této encykliky posloužily k obnově tohoto pohledu v srdcích věřících! (RM 52)

Sk 4,32-37;

Komentář k Sk 4,32-37 : Dějiny církve, jak nám je líčí Skutky, nemusí být utopií. I dnes mám položit „apoštolům k nohám“ své schopnosti, svůj čas.