08. Magnificat

z knihy Májové úvahy - Výběr z encykliky Redemptoris Mater (Jan Pavel II.)

Na cestě víry Božího lidu ke světlu jej panenská Bohorodička neustále provází. Svědčí o tom zvláštním způsobem chvalozpěv "Magnificat", který vytryskl z hloubi Mariiny víry při její návštěvě u Alžběty a nepřetržitě zaznívá po celé věky v srdci církve. Svědčí o tom jako každodenní opakování v liturgii nešpor a při tolika jiných příležitostech osobní a společné zbožnosti.

"Velebí má duše Pána
a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,
že shlédl na svou nepatrnou služebnici:
Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný,
jeho jméno je svaté
a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.

Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,
mocné svrhl s trůnu
a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté propustil s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,
pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům na věky."
(Lk 1, 46-55), (RM 35)

Kdy vlastně člověk Boha chválí? Někdy ve chvíli, kdy se mu něco podaří nebo něco nečekaně dostane. Ale v těchto situacích to také často dopadne tak, že člověk je fascinován darem samotným, ale na dárce skoro zapomene - podobně jako dítě, které dostane novou hračku.

Jsou ale chvíle, kdy si uvědomíme širší souvislosti: kdy se nám stane zřejmým, co s námi Bůh udělal, jak velké a mocné je jeho vedení v našem životě. Jak skvělé jsou dary, které nám ze své lásky dává, které v nás opatruje, rozvíjí, udržuje. Mariin chvalozpěv - Magnificat - je takovouto chválou, která reaguje na víc, než na současný okamžik. Je zde viděna totiž celá cesta Izraele, na jejímž vrcholu Maria stojí. Celá dlouhá cesta dějinami, která vede až k příchodu Ježíše na svět. Velké věci, které učinil Bůh s Izraelem, vyvrcholily v Marii a velké věci, které učinil Bůh s církví, v Marii začaly.

Chvalozpěv Magnificat církev po Marii pouze neopakuje, ale modlí se ho s ní. Víme přece, že Bůh se nás ujal, že nás povýšil do stavu Božích dětí, učinil s námi velké věci - osvobodil nás totiž a osvobozuje od moci hříchu. Opravdu: ve chvíli, kdy se zadíváme podobně jako Maria na celek našeho života, na život našeho společenství, farnosti, národa, světové církve - musíme žasnout nad podivuhodností Božího vedení. Ve chvíli, kdy odhlédneme od momentálních úspěchů či nezdarů, můžeme vidět celek a můžeme tak vnímat aspoň trochu velikost Božího působení. Budeme-li se takto dívat, budeme Panně Marii víc rozumět. Budeme s ní děkovat nejen jedněmi slovy, ale jedním srdcem. A snad potom také pochopíme, že dík a chvála je náš základní modlitební postoj, že je to nejdůležitější, co máme Bohu říkat.

Modleme se:
Bože, děkujeme Ti za světlo, kterým osvětluješ náš život. Děkujeme Ti, že jsme poznali sami sebe jako lidi, které jsi obdaroval a povýšil. Děkujeme Ti, že se můžeme ve chválách spojovat navzájem a že se můžeme spojovat i s Pannou Marií. Amen.

8.1 Naplněná zaslíbení

V chvalozpěvu Magnificat Maria v uchvácení vyznává, že se ocitla v nejvnitřnějším středu Kristovy plnosti. Je si vědoma, že se na ní naplňuje zaslíbení dané předkům a především "Abrahámovi a jeho potomkům na věky"; že se tedy v ní jako v Kristově matce sbíhá celý plán spásy, v němž se z pokolení do pokolení zjevuje ten, který jako Bůh úmluvy pamatuje na své milosrdenství. (RM 36)

Někdy nás Bůh svým darem překvapí. Ale většina Božích darů příliš překvapivá není, přesněji: není překvapivá pro ty, kdo neznají jen své požadavky, ale znají Boží zaslíbení. Tato zaslíbení začínají Abrahámem a pokračují přes Davida a proroky. Bůh spásu, Spasitele a obnovu všeho zaslíbil. A v Marii se rodí završení splnění těchto slibů. Víc než Spasitele - Ježíše jsme dostat nemohli. Větší dar než dar spásy nám nemůže dát ani Bůh. Maria o těchto věcech jen neslyší, ona je prožívá ve vlastním životě. Spása se tak stává součástí jejího žití. A chválou za tyto dary se potom stává celé její bytí.

Modleme se:
Panno Maria, pomáhej nám, prosím, ať stále vidíme víc než jen své starosti a bolesti, úspěchy a neúspěchy. Pomáhej nám, ať vidíme jádro své záchrany, abychom už teď na zemi mohli s Tebou děkovat. Amen.

8.2 Chvála v životě církve

Církev, jež také "v pokušení a těžkostech" neúnavně opakuje s Marií slova "Magnificat", se posiluje mocnou pravdou o Bohu, jak byla tehdy oznámena s tak úžasnou prostotou a touží zároveň osvítit touto pravdou o Bohu svízelné a často spletité cesty pozemské existence lidí. Pouť církve ke konci druhého křesťanského tisíciletí vyžaduje nové úsilí o plnění jejího poslání. (RM 37)

Mám já sám, naše farnost, společenství, světová církev vždy důvod k radosti a díkům? Tlačí se nám možná na jazyk výrazné "ne". A hned bychom třeba dokázali uvést spoustu těžkostí, stížností a tedy i proseb. A většina z nich by byla jistě oprávněná. A přece církev nikdy ve své veřejné bohoslužbě s díkem a chválou nepřestává. Jak jsme již slyšeli, Magnificat zní stále v denní modlitbě církve, v jejich večerních hodinách, a to den co den. Církev to dělá proto, že si je vědoma velikosti, trvalosti a neodvolatelnosti Božího daru spásy. To, co učinil Bůh Marii a co učinil v Marii celému lidstvu, to stále trvá, to není a nebude zrušeno - ať jsou momentální těžkosti jakékoliv. A tak každý z nás, každý úd církve, by měl do tohoto chvalozpěvu denně vrůstat. Měli bychom vlastně vědět, že pokud jsme některý den nechválili Boha, pak jsme se vlastně nemodlili křesťansky.

Modleme se:
Panno Maria, obracej naši pozornost stále na velké skutky Boží, které v dějinách světa trvají. Pomoz nám, ať se tak můžeme s Tebou radovat z Boží dobroty a věrnosti. Amen.

8.3 Maria, obraz svobody

Zcela závislá na Bohu a svou vírou zcela na něho zaměřená je Maria vedle svého syna nejdokonalejším obrazem svobody a osvobození lidstva a vesmíru. Církev musí pohlížet na Marii, svou matku a svůj vzor, aby pochopila v celém rozsahu smysl svého poslání. (RM 37)

Mohli bychom samozřejmě široce a dlouze uvažovat o tom, jak je Maria, první z vykoupených, zcela osvobozena. Je skutečně osvobozena od hříchu, od moci zla, od nepravých tužeb a přání, atd. A je i v tom obrazem církve, která na tom nemá být jinak.

Podívejme se ale na věc ještě z jiné stránky. Magnificat nám ukazuje Marii jako člověka chválícího. Jako někoho, kdo v určité chvíli života přímo překypuje Boží chválou. A kdo Boha chválí? Ten, kdo se cítí být od něho obohacen, vyvýšen, zabezpečen. Kdo nemusí u kdekoho kdeco shánět, protože to veliké a základní mu dal Bůh: Kdo je tedy svobodný. V této svobodě, která došla až k velikému chvalozpěvu, je pro církev Maria trvalým a závazným vzorem. Bůh nic z darů, za které Maria děkuje, ani dnes neodvolal. Všechno jsou to živé skutečnosti.

Modleme se:
Znovu se s tebou, Maria, radujeme nad Boží štědrostí. A radujeme se z toho, že tato štědrost, dobrota a velkomyslnost Boží ani do dneška nepřestala. Amen.